butler5_Sean GallupGetty Images_cop27 Sean Gallup/Getty Images

Od klimatické spravedlnosti ke klimatické právní odpovědnosti

LONDÝN – Mnozí lidé označili listopadovou klimatickou konferenci COP27 za neúspěch kvůli absenci pokroku v otázce záruk učiněných na loňském summitu COP26 a také kvůli absenci jasných závazků utlumení fosilních paliv. V obecnější rovině je samotný proces COP terčem kritiky coby nedostatečný a v konečném důsledku neproveditelný vzhledem k tomu, že je závislý na jednomyslném souhlasu všech zúčastněných stran.

Konference COP27 však přinesla i jeden pozoruhodný průlom: rozvinuté světové ekonomiky včetně Spojených států a Evropské unie konečně akceptovaly nějakou zodpovědnost za „újmu a škody“ způsobené klimatickými změnami. Řečeno byrokratickým jazykem závěrečného komuniké se dohodly na „vytvoření nových aranžmá financování pomoci rozvojovým zemím, které jsou obzvláště zranitelné vůči nepříznivým důsledkům klimatických změn, a to v reakci na újmu a škody“. Zároveň byla zřízena speciální komise složená ze zástupců 24 zemí, která stanoví, jak se nový fond bude financovat, spravovat a distribuovat. Její závěry mají být předloženy na summitu COP28 ve Spojených arabských emirátech koncem příštího roku.

Vzhledem k tomu, že americkou Sněmovnu reprezentantů již brzy ovládnou republikáni, lze jen těžko uvěřit, že USA položí na stůl významnou částku. Stejně tak není jisté, zda se velkým přispěvatelem stane Čína. Ačkoliv je dnes tato země čelním zdrojem emisí, Organizace spojených národů ji stále pokládá za „rozvojový“ stát. A konečně EU sice v principu akceptuje, že země nesoucí největší zodpovědnost za klimatické změny by měly pomoci nést i jejich náklady, avšak zároveň unie směřuje do recese, která příspěvek Evropanů s největší pravděpodobností omezí.

Obzvláště významné je zapojení Číny. Nejenže tato země vytváří téměř třetinu celosvětových emisí, ale EU stanovila příspěvky Číny jako podmínku vlastní účasti. Proto bývalý britský premiér Gordon Brownvaruje, že bychom nakonec mohli skončit „s fondem, do něhož nebude nikdo přispívat“.

Jakkoliv je však toto nebezpečí reálné, nemělo by umenšit význam toho, na čem se vlády na konferenci COP27 dohodly. Přijetí zodpovědnosti za dopad klimatických změn rozvinutým světem vytváří právní základ k reparacím a indikuje jistý druh právní odpovědnosti, kterou nyní budou zkoumat soudy po celém světě. „Klimatická spravedlnost“ se vyvine z působivého sloganu v živou právní otázku. Jsou-li klimatické změny výsledkem emisí – minulých i současných – a jsou-li také hnací silou zvýšené incidence a závažnosti extrémních meteorologických jevů, pak to znamená, že například letošní záplavy v Pákistánu a plíživou dezertifikaci v severní Africe lze připsat na vrub těm, kdo zapříčinili emise.

Kdo přesně je však právně odpovědný? Vlády rozvinutého světa akceptovaly, že nesou částečnou zodpovědnost. Avšak zodpovědnost, a to i tu právní, lze možná připsat také firmám, které vyráběly produkty generující emise, prodávaly je a profitovaly na nich. Energetické společnosti se mohou pokusit argumentovat, že až do 80. a 90. let neexistoval vědecký konsensus o nepříznivých klimatických následcích spalování uhlovodíků. Od 90. let však taková obhajoba nemůže obstát.

SPRING SALE: Save 40% on all new Digital or Digital Plus subscriptions
PS_Sales_Spring_1333x1000_V1

SPRING SALE: Save 40% on all new Digital or Digital Plus subscriptions

Subscribe now to gain greater access to Project Syndicate – including every commentary and our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – starting at just $49.99.

Subscribe Now

Éra potenciální právní odpovědnosti tak započala přibližně před 30 lety, kdy Mezivládní panel pro změny klimatu a další orgány začaly vytvářet ucelený a důvěryhodný vědecký výzkum. A nyní přišla éra skutečné klimatické odpovědnosti. Pro firmy, kterých se to týká – zejména pro ty, jež podléhají zákonům a politickým rozhodnutím rozvinutých ekonomik –, je taková odpovědnost existenční hrozbou. Je to obdoba takzvané „velké dohody o urovnání“ („Master Settlement Agreement“), která vyřešila spor mezi tabákovým průmyslem a ministry spravedlnosti 46 států USA ohledně zodpovědnosti za lékařské výdaje spojené s kouřením.

Zatímco však tato dohoda požadovala, aby firmy vyplatily celkovou částku 206 miliard dolarů během 25 let, klimatické změny a s nimi spojené náklady jsou mnohem větší. Rizika jsou globální a stále rostou, poněvadž stále rostou i emise. To nejhorší ve skutečnosti ještě přijde a potenciální náklady jsou téměř nevyčíslitelné.

Jistě to bude urputná právní bitva. Už pouhým přijetím zodpovědnosti za celosvětové náklady spojené s klimatickými změnami však účastníci Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu v podstatě vypustili džina z lahve. Producenti fosilních paliv a jejich investoři nebudou moci tvrdit, že nebyli varováni.

Je pravda, že konference COP27 řadu účastníků i pozorovatelů zklamala. Klimatologové, aktivisté i další jsou pochopitelně zděšení, že se naléhavost klimatických změn přehlíží a že aktuálnější témata, jako jsou krize nákladů bydlení či ruská válka na Ukrajině, odklánějí pozornost politiků i veřejnosti. Skutečnost je však taková, že na COP27 se pravděpodobně bude vzpomínat jako na přelomový okamžik. Když nyní rozvinutý svět konečně akceptoval jistou míru finanční zodpovědnosti za újmu a škody způsobené klimatickými změnami, obecnější klimatická debata se od této chvíle přeorientuje na otázku právní odpovědnosti. A to by mohlo zásadně změnit motivaci hlavních protagonistů.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka

https://prosyn.org/ml8bWMRcs