PEKING – Nejnovější vědecké hodnocení Mezivládního panelu pro změnu klimatu dává dostatečně najevo, že náklady spojené s nečinností v otázce globálního oteplování rychle stoupají a neúměrně zatíží chudší země, které za tento problém nenesou žádnou zodpovědnost. Přitom se však často přehlíží, že i klimatická akce samotná může mít nezamýšlené negativní dopady v rozvojovém světě.
Vědci a centrální bankéři obvykle uvádějí dva typy finančních rizik spojených s klimatem: „fyzická rizika“ a „tranzitivní rizika“. Zatímco fyzické riziko je výsledkem zvýšení koncentrace emisí, tranzitivní rizika mohou vyplynout z technologických šoků a ze zavádění klimatických politik a regulací v klíčových ekonomikách.
V letech 1850 až 1990 se Spojené státy a Evropa podílely na 75% kumulativních emisí oxidu uhličitého. Dnes přispívají asi 50%, přičemž Čína, Indie a další rozvíjející se ekonomiky získávají stále vyšší podíl. Vzhledem k této minulosti musí USA a Evropa podniknout smělé kroky k řešení klimatického problému, a vytyčit tak cestu, kterou budou moci následovat další rychle rostoucí emitenti z celého světa.
USA, Evropská unie, Čína a Indie vytvářejí více než 55% světového HDP. Protože jsou hlavními hnacími motory globálních výrobních a spotřebních schémat, jejich počínání má tendenci „přelévat se“ do dalších zemí. Náhlé zavedení politik a regulací určených k utlumení fosilních paliv v některé z těchto velkých ekonomik tak může vyřadit z činnosti nejen fyzická aktiva (například ropné plošiny), ale i dělníky a celé komunity. Mnoho jiných zemí z celého světa by se pak mohlo potýkat s fiskální a finanční nestabilitou.
Z ambiciózních klimatických politik nahrazujících fosilní paliva čistými zdroji energie budou mít prospěch všichni pouze v případě, že tyto politiky sníží zmíněná „tranzitivní rizika přelévání“. To bude vyžadovat koordinaci mezi zeměmi a značné investice do odolnosti, adaptace a podpory reorientace pro zaměstnance a podnikatele v tradičním sektoru fosilních paliv.
Tranzitivní rizika přelévání se mohou objevit, kdykoliv klimatická akce v jedné zemi vyvolá negativní šok v platební bilanci a veřejném dluhu obchodního partnera, který vyváží fosilní paliva nebo zboží s výraznou uhlíkovou stopou. Pařížská klimatická dohoda se sice o efektech přelévání zmiňuje, avšak výzkum tohoto klimatického rizika a jeho optimálního zmírňování je zatím omezený, čímž v úsilí o spravedlivý přechod vzniká obrovské slabé místo.
Nový výzkum Společné skupiny pro klima, rozvoj a Mezinárodní měnový fond, jehož jsme členy, se naštěstí snaží tuto znalostní mezeru zacelit. V první technické studii skupiny zkoumáme důsledky navrhovaného Mechanismu úpravy uhlíkových hranic (CBAM) Evropské unie. V horní hranici našich odhadů zjišťujeme, že mechanismus by měl nepříznivý dopad na vývoz a blahobyt v mnoha rozvojových zemích.
Například při nejširší implementaci CBAM by ekonomika Mozambiku mohla poklesnout o 2,5%, Ruska o 0,6% a Indie, Egypta a Turecka o téměř 0,3%. Příjmová a sociální nerovnost mezi bohatými a chudými ekonomikami by se tak mohla zhoršit, což by ještě více nahlodalo dekarbonizační kapacity některých nízkopříjmových zemí.
Další studie zkoumá, jak by oceňování uhlíku v Číně (ve shodě se scénáři předloženými Sítí pro ozelenění finanční soustavy) ovlivnilo Indonésii, rozvíjející se trh se silnými obchodními vazbami na čínskou ekonomiku. Autoři dospívají k závěru, že utlumení spotřeby uhlí v Číně by snížilo poptávku po indonéském uhlí, a tím nepříznivě ovlivnilo platební bilanci, fiskální pozici i veřejný dluh v Indonésii kvůli vyřazení aktiv v hornickém sektoru, který hraje v domácí ekonomice klíčovou roli.
Tato zjištění nejsou záminkou ke klimatické nečinnosti. Zdůrazňují však potřebu větší mezinárodní koordinace. O zmírňování klimatických změn a adaptaci na ně musíme usilovat způsobem, který bude v souladu s udržením finanční stability, dosažením cílů trvale udržitelného rozvoje a podporou rovnosti uvnitř hranic států i napříč jimi.
Jakožto jediná globální, na pravidlech založená multilaterální instituce pověřená udržováním finanční stability by se měl MMF postavit do čela řízení tranzitivních rizik přelévání. V rámci svých globálních a bilaterálních dohledových funkcí by měl pomáhat členským státům identifikovat zdroje krátkodobých a dlouhodobějších rizik. A zároveň by měl MMF ve spolupráci se Světovou bankou a dalšími institucemi rozvojových financí pomáhat státům mobilizovat vnější i domácí zdroje potřebné k dekarbonizaci jejich ekonomik při současném udržení jejich fiskální a finanční stability.
I poté však budou některé země zákonitě trpět nezamýšlenými důsledky. V takových případech by se měl MMF vystříhat navazování svých finančních programů na těžko splnitelné podmínky, protože se ukázalo, že taková ustanovení zhoršují chudobu i nerovnost a brzdí dlouhodobý růst. Lepší možností je spolehnout se na nové mechanismy, jako je navrhovaný Trust odolnosti a trvalé udržitelnosti, jenž by poskytoval krátkodobé finance (bez náročných podmínek a za snížené sazby) na pomoc při řešení problémů s platební bilancí a likviditou v důsledku tranzitivních rizik přelévání. Případně by se na podporu dekarbonizace ve zdrojových zemích fosilních paliv mohl využít také „Fond spravedlivé dekarbonizace“ financovaný z CBAM a domácích uhlíkových daní.
Z hlediska řešení klimatických změn žijeme v důležitém desetiletí. Budoucí hospodářská stabilita, růst i lidský blahobyt mohou docela dobře záviset na tom, zda se MMF zhostí své role globálního koordinátora klimatické politiky.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka
PEKING – Nejnovější vědecké hodnocení Mezivládního panelu pro změnu klimatu dává dostatečně najevo, že náklady spojené s nečinností v otázce globálního oteplování rychle stoupají a neúměrně zatíží chudší země, které za tento problém nenesou žádnou zodpovědnost. Přitom se však často přehlíží, že i klimatická akce samotná může mít nezamýšlené negativní dopady v rozvojovém světě.
Vědci a centrální bankéři obvykle uvádějí dva typy finančních rizik spojených s klimatem: „fyzická rizika“ a „tranzitivní rizika“. Zatímco fyzické riziko je výsledkem zvýšení koncentrace emisí, tranzitivní rizika mohou vyplynout z technologických šoků a ze zavádění klimatických politik a regulací v klíčových ekonomikách.
V letech 1850 až 1990 se Spojené státy a Evropa podílely na 75% kumulativních emisí oxidu uhličitého. Dnes přispívají asi 50%, přičemž Čína, Indie a další rozvíjející se ekonomiky získávají stále vyšší podíl. Vzhledem k této minulosti musí USA a Evropa podniknout smělé kroky k řešení klimatického problému, a vytyčit tak cestu, kterou budou moci následovat další rychle rostoucí emitenti z celého světa.
USA, Evropská unie, Čína a Indie vytvářejí více než 55% světového HDP. Protože jsou hlavními hnacími motory globálních výrobních a spotřebních schémat, jejich počínání má tendenci „přelévat se“ do dalších zemí. Náhlé zavedení politik a regulací určených k utlumení fosilních paliv v některé z těchto velkých ekonomik tak může vyřadit z činnosti nejen fyzická aktiva (například ropné plošiny), ale i dělníky a celé komunity. Mnoho jiných zemí z celého světa by se pak mohlo potýkat s fiskální a finanční nestabilitou.
Z ambiciózních klimatických politik nahrazujících fosilní paliva čistými zdroji energie budou mít prospěch všichni pouze v případě, že tyto politiky sníží zmíněná „tranzitivní rizika přelévání“. To bude vyžadovat koordinaci mezi zeměmi a značné investice do odolnosti, adaptace a podpory reorientace pro zaměstnance a podnikatele v tradičním sektoru fosilních paliv.
Tranzitivní rizika přelévání se mohou objevit, kdykoliv klimatická akce v jedné zemi vyvolá negativní šok v platební bilanci a veřejném dluhu obchodního partnera, který vyváží fosilní paliva nebo zboží s výraznou uhlíkovou stopou. Pařížská klimatická dohoda se sice o efektech přelévání zmiňuje, avšak výzkum tohoto klimatického rizika a jeho optimálního zmírňování je zatím omezený, čímž v úsilí o spravedlivý přechod vzniká obrovské slabé místo.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Nový výzkum Společné skupiny pro klima, rozvoj a Mezinárodní měnový fond, jehož jsme členy, se naštěstí snaží tuto znalostní mezeru zacelit. V první technické studii skupiny zkoumáme důsledky navrhovaného Mechanismu úpravy uhlíkových hranic (CBAM) Evropské unie. V horní hranici našich odhadů zjišťujeme, že mechanismus by měl nepříznivý dopad na vývoz a blahobyt v mnoha rozvojových zemích.
Například při nejširší implementaci CBAM by ekonomika Mozambiku mohla poklesnout o 2,5%, Ruska o 0,6% a Indie, Egypta a Turecka o téměř 0,3%. Příjmová a sociální nerovnost mezi bohatými a chudými ekonomikami by se tak mohla zhoršit, což by ještě více nahlodalo dekarbonizační kapacity některých nízkopříjmových zemí.
Další studie zkoumá, jak by oceňování uhlíku v Číně (ve shodě se scénáři předloženými Sítí pro ozelenění finanční soustavy) ovlivnilo Indonésii, rozvíjející se trh se silnými obchodními vazbami na čínskou ekonomiku. Autoři dospívají k závěru, že utlumení spotřeby uhlí v Číně by snížilo poptávku po indonéském uhlí, a tím nepříznivě ovlivnilo platební bilanci, fiskální pozici i veřejný dluh v Indonésii kvůli vyřazení aktiv v hornickém sektoru, který hraje v domácí ekonomice klíčovou roli.
Tato zjištění nejsou záminkou ke klimatické nečinnosti. Zdůrazňují však potřebu větší mezinárodní koordinace. O zmírňování klimatických změn a adaptaci na ně musíme usilovat způsobem, který bude v souladu s udržením finanční stability, dosažením cílů trvale udržitelného rozvoje a podporou rovnosti uvnitř hranic států i napříč jimi.
Jakožto jediná globální, na pravidlech založená multilaterální instituce pověřená udržováním finanční stability by se měl MMF postavit do čela řízení tranzitivních rizik přelévání. V rámci svých globálních a bilaterálních dohledových funkcí by měl pomáhat členským státům identifikovat zdroje krátkodobých a dlouhodobějších rizik. A zároveň by měl MMF ve spolupráci se Světovou bankou a dalšími institucemi rozvojových financí pomáhat státům mobilizovat vnější i domácí zdroje potřebné k dekarbonizaci jejich ekonomik při současném udržení jejich fiskální a finanční stability.
I poté však budou některé země zákonitě trpět nezamýšlenými důsledky. V takových případech by se měl MMF vystříhat navazování svých finančních programů na těžko splnitelné podmínky, protože se ukázalo, že taková ustanovení zhoršují chudobu i nerovnost a brzdí dlouhodobý růst. Lepší možností je spolehnout se na nové mechanismy, jako je navrhovaný Trust odolnosti a trvalé udržitelnosti, jenž by poskytoval krátkodobé finance (bez náročných podmínek a za snížené sazby) na pomoc při řešení problémů s platební bilancí a likviditou v důsledku tranzitivních rizik přelévání. Případně by se na podporu dekarbonizace ve zdrojových zemích fosilních paliv mohl využít také „Fond spravedlivé dekarbonizace“ financovaný z CBAM a domácích uhlíkových daní.
Z hlediska řešení klimatických změn žijeme v důležitém desetiletí. Budoucí hospodářská stabilita, růst i lidský blahobyt mohou docela dobře záviset na tom, zda se MMF zhostí své role globálního koordinátora klimatické politiky.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka