NEW YORK – Svět si začíná zvykat na setrvalý proud katastrofických titulků po každém novém neštěstí způsobeném změnami klimatu. Stále četnější a urputnější vlny veder vyvolávají lesní požáry v Kalifornii a rozsáhlé odumírání korálů v Austrálii. Nevídané záplavy napáchaly spoušť v Pákistánu, Německu, Číně a na Novém Zélandu. Sucho v Africkém rohu způsobuje hladomor milionů lidí. A seznam by mohl pokračovat.
Společným jmenovatelem všech těchto kataklyzmat je voda. Od nuceného uzavření jaderných reaktorů ve Francii přes silné sněžení, které v prosinci zasypalo rozsáhlé části Severní Ameriky, až po nedávný výskyt cholery v Libanonu, neustále jsme svědky příznaků sílící globální krize související s vodou – buď je jí příliš mnoho, nebo příliš málo, případně je příliš špinavá.
Přesto voda v globálních diskusích téměř nefiguruje. Zatímco obavy z geopolitického uspořádání, klimatických změn a pandemie covid-19 figurují z pochopitelných důvodů ve středu dění, o vodě se jen málokdy diskutuje mimo kontext humanitárních reakcí na místní, národní či přeshraniční záplavy nebo sucha. Je to výrazné slepé místo: ve Zprávě o globálních rizicích 2023 Světového ekonomického fóra má devět z deseti největších rizik pro příští desetiletí nějaký aspekt související s vodou.
Lidské komunity a civilizace už nejméně 5000 let záměrně regulují vodu, aby přežily. Dokonce i dnes mnozí lidé vnímají vodu jako Boží dar – nebo sekulárněji vyjádřeno jako klíčovou součást vesmírného cyklu, která vyžaduje naši úctu a uznání. Ve většině míst, kde vodu „ovládáme“ prostřednictvím přehrad a potrubí a kde je voda bezpečně dostupná čtyřiadvacet hodin denně, jsme ji však začali pokládat za samozřejmost. A když někdo vyjádří obavy ze ztráty bezpečného přístupu k vodě nebo ze zranitelnosti vůči extrémním meteorologickým jevům, obvykle se tyto obavy přehlížejí nebo mají nízkou prioritu.
Tato liknavost už není udržitelná. Bezpráví spojené s „vodními“ katastrofami sílí a i samotný globální koloběh vody v přírodě se mění. Využívání sladké vody člověkem překročilo kapacitu takzvaných modrých vod (řek, jezer a vodonosných vrstev), což vytváří obrovská rizika pro každého člověka i pro ekosystémy na planetě. Přibližně 20% celosvětové spotřeby vody na zavlažování dnes pochází z nadužívaných zdrojů spodní vody a zhruba 10% světového obchodu s potravinami stojí na využívání neobnovitelné spodní vody.
Klimatické změny tento problém umocňují. Globální oteplování zvyšuje poptávku po vodě, neboť teploty stoupají a nároky na vodu při produkci potravin rostou s poklesem relativní vzdušné vlhkosti. Do roku 2070 zažijí dvě třetiny světové pevniny snížení zásob povrchové vody a podíl území náchylných na extrémní hydrologická sucha by se mohl více než zdvojnásobit na 8%. Jihozápad Jižní Ameriky, Evropa kolem Středozemního moře a severní Afrika budou podle projekcí do roku 2050 trpět bezprecedentními a extrémními suchy.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Konference OSN o vodě, která se uskuteční letos v březnu a bude prvním podobným setkáním po téměř půlstoletí, musí znamenat obrat v našem vztahu k vodě a k jejímu koloběhu. Bezpečné a spravedlivé budoucnosti dosáhneme pouze zásadním přehodnocením našeho vztahu k vodě, oceněním jejího bohatého využití a také tím, že se k ní budeme chovat jako k lokálnímu a globálnímu statku.
Jakožto čelní experti v Globální komisi pro ekonomii vody vidíme tři oblasti, které vyžadují transformaci. Za prvé musíme vzít v úvahu celý koloběh vody i způsob, jímž je spojený s biodiverzitou, s klimatem, s lidským blahobytem i se zdravím ekosystému – což jsou vesměs klíčové faktory socioekonomické a ekologické prosperity. Znamená to vytvořit potřebné vazby a podporovat odolné vztahy mezi vodou a potravinami, vodou a energií a vodou a životním prostředím.
Za druhé se voda a její koloběh musí spravovat jako globální statek. Pokračující šíření vodních krizí volá po novém ekonomickém rámci založeném na systémovém přístupu ke koloběhu vody, společnostem a ekonomikám. Musíme lépe pochopit stávající „úzká hrdla“ (včetně majetkových práv, bilaterálních smluv a korupce) i další strukturální překážky, které brzdí opětovné využívání vody ku společenskému prospěchu.
Kromě toho je zapotřebí inkluzivní interdisciplinární rámec – s portfoliem nových nástrojů a metriky – k řízení systémových rizik spojených s koloběhem vody a jeho změnami v důsledku lidských zásahů. Vytváření takového rámce přitom musí začít uznáním, že voda hraje klíčovou roli coby hlavní hybatel hospodářských, společensko-kulturních a environmentálních změn.
A konečně musíme do rozhodovacího procesu zapojit všechny složky společnosti – počínaje marginalizovanými komunitami –, abychom vyvinuli nové strategie, jak náležitě vodu oceňovat. Když příroda a sladká voda nemají na trhu hodnotu, stále platíme cenu za špatné nakládání s nimi, přičemž po překročení planetárních hranic se tato cena dramaticky zvyšuje.
Letošní konference OSN o vodě nabízí světu jedinečnou příležitost efektivně na toto klíčové, ale zanedbávané téma reagovat. Tváří v tvář globální vodní krizi můžeme buďto nastoupit na trvale udržitelnou a spravedlivou cestu, anebo pokračovat jako dosud. Přežití lidské civilizace, jak ji známe, však vyžaduje, abychom se rozhodli správně.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
While China was an early mover in regulating generative AI, it is also highly supportive of the technology and the companies developing it. Chinese AI firms might even have a competitive advantage over their American and European counterparts, which are facing strong regulatory headwinds and proliferating legal challenges.
thinks the rules governing generative artificial intelligence give domestic firms a competitive advantage.
After years in the political wilderness, the UK Labour Party is now far ahead in opinion polls, with sensible plans for improving the country's economic performance. But to translate promises into results, any future government will have to do something about the elephant in the room: chronic under-investment.
explains what it will take for any political party to restore hope in the country's long-term economic future.
NEW YORK – Svět si začíná zvykat na setrvalý proud katastrofických titulků po každém novém neštěstí způsobeném změnami klimatu. Stále četnější a urputnější vlny veder vyvolávají lesní požáry v Kalifornii a rozsáhlé odumírání korálů v Austrálii. Nevídané záplavy napáchaly spoušť v Pákistánu, Německu, Číně a na Novém Zélandu. Sucho v Africkém rohu způsobuje hladomor milionů lidí. A seznam by mohl pokračovat.
Společným jmenovatelem všech těchto kataklyzmat je voda. Od nuceného uzavření jaderných reaktorů ve Francii přes silné sněžení, které v prosinci zasypalo rozsáhlé části Severní Ameriky, až po nedávný výskyt cholery v Libanonu, neustále jsme svědky příznaků sílící globální krize související s vodou – buď je jí příliš mnoho, nebo příliš málo, případně je příliš špinavá.
Přesto voda v globálních diskusích téměř nefiguruje. Zatímco obavy z geopolitického uspořádání, klimatických změn a pandemie covid-19 figurují z pochopitelných důvodů ve středu dění, o vodě se jen málokdy diskutuje mimo kontext humanitárních reakcí na místní, národní či přeshraniční záplavy nebo sucha. Je to výrazné slepé místo: ve Zprávě o globálních rizicích 2023 Světového ekonomického fóra má devět z deseti největších rizik pro příští desetiletí nějaký aspekt související s vodou.
Lidské komunity a civilizace už nejméně 5000 let záměrně regulují vodu, aby přežily. Dokonce i dnes mnozí lidé vnímají vodu jako Boží dar – nebo sekulárněji vyjádřeno jako klíčovou součást vesmírného cyklu, která vyžaduje naši úctu a uznání. Ve většině míst, kde vodu „ovládáme“ prostřednictvím přehrad a potrubí a kde je voda bezpečně dostupná čtyřiadvacet hodin denně, jsme ji však začali pokládat za samozřejmost. A když někdo vyjádří obavy ze ztráty bezpečného přístupu k vodě nebo ze zranitelnosti vůči extrémním meteorologickým jevům, obvykle se tyto obavy přehlížejí nebo mají nízkou prioritu.
Tato liknavost už není udržitelná. Bezpráví spojené s „vodními“ katastrofami sílí a i samotný globální koloběh vody v přírodě se mění. Využívání sladké vody člověkem překročilo kapacitu takzvaných modrých vod (řek, jezer a vodonosných vrstev), což vytváří obrovská rizika pro každého člověka i pro ekosystémy na planetě. Přibližně 20% celosvětové spotřeby vody na zavlažování dnes pochází z nadužívaných zdrojů spodní vody a zhruba 10% světového obchodu s potravinami stojí na využívání neobnovitelné spodní vody.
Klimatické změny tento problém umocňují. Globální oteplování zvyšuje poptávku po vodě, neboť teploty stoupají a nároky na vodu při produkci potravin rostou s poklesem relativní vzdušné vlhkosti. Do roku 2070 zažijí dvě třetiny světové pevniny snížení zásob povrchové vody a podíl území náchylných na extrémní hydrologická sucha by se mohl více než zdvojnásobit na 8%. Jihozápad Jižní Ameriky, Evropa kolem Středozemního moře a severní Afrika budou podle projekcí do roku 2050 trpět bezprecedentními a extrémními suchy.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Konference OSN o vodě, která se uskuteční letos v březnu a bude prvním podobným setkáním po téměř půlstoletí, musí znamenat obrat v našem vztahu k vodě a k jejímu koloběhu. Bezpečné a spravedlivé budoucnosti dosáhneme pouze zásadním přehodnocením našeho vztahu k vodě, oceněním jejího bohatého využití a také tím, že se k ní budeme chovat jako k lokálnímu a globálnímu statku.
Jakožto čelní experti v Globální komisi pro ekonomii vody vidíme tři oblasti, které vyžadují transformaci. Za prvé musíme vzít v úvahu celý koloběh vody i způsob, jímž je spojený s biodiverzitou, s klimatem, s lidským blahobytem i se zdravím ekosystému – což jsou vesměs klíčové faktory socioekonomické a ekologické prosperity. Znamená to vytvořit potřebné vazby a podporovat odolné vztahy mezi vodou a potravinami, vodou a energií a vodou a životním prostředím.
Za druhé se voda a její koloběh musí spravovat jako globální statek. Pokračující šíření vodních krizí volá po novém ekonomickém rámci založeném na systémovém přístupu ke koloběhu vody, společnostem a ekonomikám. Musíme lépe pochopit stávající „úzká hrdla“ (včetně majetkových práv, bilaterálních smluv a korupce) i další strukturální překážky, které brzdí opětovné využívání vody ku společenskému prospěchu.
Kromě toho je zapotřebí inkluzivní interdisciplinární rámec – s portfoliem nových nástrojů a metriky – k řízení systémových rizik spojených s koloběhem vody a jeho změnami v důsledku lidských zásahů. Vytváření takového rámce přitom musí začít uznáním, že voda hraje klíčovou roli coby hlavní hybatel hospodářských, společensko-kulturních a environmentálních změn.
A konečně musíme do rozhodovacího procesu zapojit všechny složky společnosti – počínaje marginalizovanými komunitami –, abychom vyvinuli nové strategie, jak náležitě vodu oceňovat. Když příroda a sladká voda nemají na trhu hodnotu, stále platíme cenu za špatné nakládání s nimi, přičemž po překročení planetárních hranic se tato cena dramaticky zvyšuje.
Letošní konference OSN o vodě nabízí světu jedinečnou příležitost efektivně na toto klíčové, ale zanedbávané téma reagovat. Tváří v tvář globální vodní krizi můžeme buďto nastoupit na trvale udržitelnou a spravedlivou cestu, anebo pokračovat jako dosud. Přežití lidské civilizace, jak ji známe, však vyžaduje, abychom se rozhodli správně.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.