NEW YORK – Svět si začíná zvykat na setrvalý proud katastrofických titulků po každém novém neštěstí způsobeném změnami klimatu. Stále četnější a urputnější vlny veder vyvolávají lesní požáry v Kalifornii a rozsáhlé odumírání korálů v Austrálii. Nevídané záplavy napáchaly spoušť v Pákistánu, Německu, Číně a na Novém Zélandu. Sucho v Africkém rohu způsobuje hladomor milionů lidí. A seznam by mohl pokračovat.
Společným jmenovatelem všech těchto kataklyzmat je voda. Od nuceného uzavření jaderných reaktorů ve Francii přes silné sněžení, které v prosinci zasypalo rozsáhlé části Severní Ameriky, až po nedávný výskyt cholery v Libanonu, neustále jsme svědky příznaků sílící globální krize související s vodou – buď je jí příliš mnoho, nebo příliš málo, případně je příliš špinavá.
Přesto voda v globálních diskusích téměř nefiguruje. Zatímco obavy z geopolitického uspořádání, klimatických změn a pandemie covid-19 figurují z pochopitelných důvodů ve středu dění, o vodě se jen málokdy diskutuje mimo kontext humanitárních reakcí na místní, národní či přeshraniční záplavy nebo sucha. Je to výrazné slepé místo: ve Zprávě o globálních rizicích 2023 Světového ekonomického fóra má devět z deseti největších rizik pro příští desetiletí nějaký aspekt související s vodou.
Lidské komunity a civilizace už nejméně 5000 let záměrně regulují vodu, aby přežily. Dokonce i dnes mnozí lidé vnímají vodu jako Boží dar – nebo sekulárněji vyjádřeno jako klíčovou součást vesmírného cyklu, která vyžaduje naši úctu a uznání. Ve většině míst, kde vodu „ovládáme“ prostřednictvím přehrad a potrubí a kde je voda bezpečně dostupná čtyřiadvacet hodin denně, jsme ji však začali pokládat za samozřejmost. A když někdo vyjádří obavy ze ztráty bezpečného přístupu k vodě nebo ze zranitelnosti vůči extrémním meteorologickým jevům, obvykle se tyto obavy přehlížejí nebo mají nízkou prioritu.
Tato liknavost už není udržitelná. Bezpráví spojené s „vodními“ katastrofami sílí a i samotný globální koloběh vody v přírodě se mění. Využívání sladké vody člověkem překročilo kapacitu takzvaných modrých vod (řek, jezer a vodonosných vrstev), což vytváří obrovská rizika pro každého člověka i pro ekosystémy na planetě. Přibližně 20% celosvětové spotřeby vody na zavlažování dnes pochází z nadužívaných zdrojů spodní vody a zhruba 10% světového obchodu s potravinami stojí na využívání neobnovitelné spodní vody.
Klimatické změny tento problém umocňují. Globální oteplování zvyšuje poptávku po vodě, neboť teploty stoupají a nároky na vodu při produkci potravin rostou s poklesem relativní vzdušné vlhkosti. Do roku 2070 zažijí dvě třetiny světové pevniny snížení zásob povrchové vody a podíl území náchylných na extrémní hydrologická sucha by se mohl více než zdvojnásobit na 8%. Jihozápad Jižní Ameriky, Evropa kolem Středozemního moře a severní Afrika budou podle projekcí do roku 2050 trpět bezprecedentními a extrémními suchy.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Konference OSN o vodě, která se uskuteční letos v březnu a bude prvním podobným setkáním po téměř půlstoletí, musí znamenat obrat v našem vztahu k vodě a k jejímu koloběhu. Bezpečné a spravedlivé budoucnosti dosáhneme pouze zásadním přehodnocením našeho vztahu k vodě, oceněním jejího bohatého využití a také tím, že se k ní budeme chovat jako k lokálnímu a globálnímu statku.
Jakožto čelní experti v Globální komisi pro ekonomii vody vidíme tři oblasti, které vyžadují transformaci. Za prvé musíme vzít v úvahu celý koloběh vody i způsob, jímž je spojený s biodiverzitou, s klimatem, s lidským blahobytem i se zdravím ekosystému – což jsou vesměs klíčové faktory socioekonomické a ekologické prosperity. Znamená to vytvořit potřebné vazby a podporovat odolné vztahy mezi vodou a potravinami, vodou a energií a vodou a životním prostředím.
Za druhé se voda a její koloběh musí spravovat jako globální statek. Pokračující šíření vodních krizí volá po novém ekonomickém rámci založeném na systémovém přístupu ke koloběhu vody, společnostem a ekonomikám. Musíme lépe pochopit stávající „úzká hrdla“ (včetně majetkových práv, bilaterálních smluv a korupce) i další strukturální překážky, které brzdí opětovné využívání vody ku společenskému prospěchu.
Kromě toho je zapotřebí inkluzivní interdisciplinární rámec – s portfoliem nových nástrojů a metriky – k řízení systémových rizik spojených s koloběhem vody a jeho změnami v důsledku lidských zásahů. Vytváření takového rámce přitom musí začít uznáním, že voda hraje klíčovou roli coby hlavní hybatel hospodářských, společensko-kulturních a environmentálních změn.
A konečně musíme do rozhodovacího procesu zapojit všechny složky společnosti – počínaje marginalizovanými komunitami –, abychom vyvinuli nové strategie, jak náležitě vodu oceňovat. Když příroda a sladká voda nemají na trhu hodnotu, stále platíme cenu za špatné nakládání s nimi, přičemž po překročení planetárních hranic se tato cena dramaticky zvyšuje.
Letošní konference OSN o vodě nabízí světu jedinečnou příležitost efektivně na toto klíčové, ale zanedbávané téma reagovat. Tváří v tvář globální vodní krizi můžeme buďto nastoupit na trvale udržitelnou a spravedlivou cestu, anebo pokračovat jako dosud. Přežití lidské civilizace, jak ji známe, však vyžaduje, abychom se rozhodli správně.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
NEW YORK – Svět si začíná zvykat na setrvalý proud katastrofických titulků po každém novém neštěstí způsobeném změnami klimatu. Stále četnější a urputnější vlny veder vyvolávají lesní požáry v Kalifornii a rozsáhlé odumírání korálů v Austrálii. Nevídané záplavy napáchaly spoušť v Pákistánu, Německu, Číně a na Novém Zélandu. Sucho v Africkém rohu způsobuje hladomor milionů lidí. A seznam by mohl pokračovat.
Společným jmenovatelem všech těchto kataklyzmat je voda. Od nuceného uzavření jaderných reaktorů ve Francii přes silné sněžení, které v prosinci zasypalo rozsáhlé části Severní Ameriky, až po nedávný výskyt cholery v Libanonu, neustále jsme svědky příznaků sílící globální krize související s vodou – buď je jí příliš mnoho, nebo příliš málo, případně je příliš špinavá.
Přesto voda v globálních diskusích téměř nefiguruje. Zatímco obavy z geopolitického uspořádání, klimatických změn a pandemie covid-19 figurují z pochopitelných důvodů ve středu dění, o vodě se jen málokdy diskutuje mimo kontext humanitárních reakcí na místní, národní či přeshraniční záplavy nebo sucha. Je to výrazné slepé místo: ve Zprávě o globálních rizicích 2023 Světového ekonomického fóra má devět z deseti největších rizik pro příští desetiletí nějaký aspekt související s vodou.
Lidské komunity a civilizace už nejméně 5000 let záměrně regulují vodu, aby přežily. Dokonce i dnes mnozí lidé vnímají vodu jako Boží dar – nebo sekulárněji vyjádřeno jako klíčovou součást vesmírného cyklu, která vyžaduje naši úctu a uznání. Ve většině míst, kde vodu „ovládáme“ prostřednictvím přehrad a potrubí a kde je voda bezpečně dostupná čtyřiadvacet hodin denně, jsme ji však začali pokládat za samozřejmost. A když někdo vyjádří obavy ze ztráty bezpečného přístupu k vodě nebo ze zranitelnosti vůči extrémním meteorologickým jevům, obvykle se tyto obavy přehlížejí nebo mají nízkou prioritu.
Tato liknavost už není udržitelná. Bezpráví spojené s „vodními“ katastrofami sílí a i samotný globální koloběh vody v přírodě se mění. Využívání sladké vody člověkem překročilo kapacitu takzvaných modrých vod (řek, jezer a vodonosných vrstev), což vytváří obrovská rizika pro každého člověka i pro ekosystémy na planetě. Přibližně 20% celosvětové spotřeby vody na zavlažování dnes pochází z nadužívaných zdrojů spodní vody a zhruba 10% světového obchodu s potravinami stojí na využívání neobnovitelné spodní vody.
Klimatické změny tento problém umocňují. Globální oteplování zvyšuje poptávku po vodě, neboť teploty stoupají a nároky na vodu při produkci potravin rostou s poklesem relativní vzdušné vlhkosti. Do roku 2070 zažijí dvě třetiny světové pevniny snížení zásob povrchové vody a podíl území náchylných na extrémní hydrologická sucha by se mohl více než zdvojnásobit na 8%. Jihozápad Jižní Ameriky, Evropa kolem Středozemního moře a severní Afrika budou podle projekcí do roku 2050 trpět bezprecedentními a extrémními suchy.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Konference OSN o vodě, která se uskuteční letos v březnu a bude prvním podobným setkáním po téměř půlstoletí, musí znamenat obrat v našem vztahu k vodě a k jejímu koloběhu. Bezpečné a spravedlivé budoucnosti dosáhneme pouze zásadním přehodnocením našeho vztahu k vodě, oceněním jejího bohatého využití a také tím, že se k ní budeme chovat jako k lokálnímu a globálnímu statku.
Jakožto čelní experti v Globální komisi pro ekonomii vody vidíme tři oblasti, které vyžadují transformaci. Za prvé musíme vzít v úvahu celý koloběh vody i způsob, jímž je spojený s biodiverzitou, s klimatem, s lidským blahobytem i se zdravím ekosystému – což jsou vesměs klíčové faktory socioekonomické a ekologické prosperity. Znamená to vytvořit potřebné vazby a podporovat odolné vztahy mezi vodou a potravinami, vodou a energií a vodou a životním prostředím.
Za druhé se voda a její koloběh musí spravovat jako globální statek. Pokračující šíření vodních krizí volá po novém ekonomickém rámci založeném na systémovém přístupu ke koloběhu vody, společnostem a ekonomikám. Musíme lépe pochopit stávající „úzká hrdla“ (včetně majetkových práv, bilaterálních smluv a korupce) i další strukturální překážky, které brzdí opětovné využívání vody ku společenskému prospěchu.
Kromě toho je zapotřebí inkluzivní interdisciplinární rámec – s portfoliem nových nástrojů a metriky – k řízení systémových rizik spojených s koloběhem vody a jeho změnami v důsledku lidských zásahů. Vytváření takového rámce přitom musí začít uznáním, že voda hraje klíčovou roli coby hlavní hybatel hospodářských, společensko-kulturních a environmentálních změn.
A konečně musíme do rozhodovacího procesu zapojit všechny složky společnosti – počínaje marginalizovanými komunitami –, abychom vyvinuli nové strategie, jak náležitě vodu oceňovat. Když příroda a sladká voda nemají na trhu hodnotu, stále platíme cenu za špatné nakládání s nimi, přičemž po překročení planetárních hranic se tato cena dramaticky zvyšuje.
Letošní konference OSN o vodě nabízí světu jedinečnou příležitost efektivně na toto klíčové, ale zanedbávané téma reagovat. Tváří v tvář globální vodní krizi můžeme buďto nastoupit na trvale udržitelnou a spravedlivou cestu, anebo pokračovat jako dosud. Přežití lidské civilizace, jak ji známe, však vyžaduje, abychom se rozhodli správně.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.