1

Pákistán a trvalá energetická krize

ISLÁMÁBÁD – Pákistánu se už téměř deset let nedostává takového množství energie, jaké potřebuje, takže se producenti a spotřebitelé po celé zemi potýkají s výpadky, které trvají až 12 hodin denně. Základní příčinou krize je špatné řízení. Úřady i dárci ovšem tvrdošíjně odmítají tento zjevný fakt uznat a místo toho dál provádějí nákladné a v konečném důsledku neúčinné zásahy.

Pákistánská zkušenost je ukázkovým příkladem toho, jak se chudé země mohou velmi často potýkat s koncipováním a zaváděním reforem, včetně reforem potřebných k vybřednutí z chudoby. Probíhající energetická krize v Pákistánu skutečně podkopává jeho hospodářský rozvoj: ministerstvo financí odhaduje, že výpadky energie snižovaly v posledních devíti letech roční hospodářský růst v průměru o dva procentní body.

A to horší teprve přijde. Vláda ve stejném období utrácela více než 10% HDP na pokrytí finančních ztrát energetického sektoru. To znamená, že kdyby pákistánský energetický sektor prošel řádnou reformou, mohla ekonomika země růst podstatně rychleji – přibližně o 4% ročně –, což by potenciálně vytvořilo dostatek pracovních míst pro mladou a stále početnější populaci.

Během posledních devíti let obdržel Pákistán pomoc prostřednictvím dvou programů Mezinárodního měnového fondu a četných iniciativ Světové banky, ale i od Asijské rozvojové banky a různých dárcovských agentur. MMF výměnou za finance požadoval obrovské zvýšení daňových sazeb na ropné produkty a také vyšší ceny energií. Světová banka zase nutila vládu používat úvěrové garance, aby rozproudila soukromé investice do energetiky.

Dnes se tyto garance vracejí vládě jako bumerang. Soukromí energetičtí producenti v nedávné inzertní kampani znovu pohrozili, že je uplatní, aby si zajistili úhradu nezaplacených účtů. A vláda se po jistém přetahování, které zahrnovalo i zpomalení produkce, jako obvykle rozhodla tyto ztráty pokrýt.

Navzdory těmto obrovským nákladům nevypracovaly tři poslední kabinety žádnou studii nebo analýzu, které by toto téma osvětlily, natož aby formulovaly strategii prevence dalších finančních ztrát. Nevznikla ani žádná nezávislá komise či společná skupina, jež by se tímto problémem zabývala. Je nám sdělováno, že krize je příliš naléhavá na to, aby se vyšetřovalo, co ji způsobilo.

Dárcové a vláda tvrdí, že řešení se blíží: chystají se prý dodávky v hodnotě několika miliard dolarů. Metoda vyšších výdajů za dodávky většího objemu energie se však zkoušela už dříve – s obrovskými náklady pro celou zemi. Ztráty energetického sektoru se zase často přesouvaly na spotřebitele prostřednictvím růstu cen, příplatků a dalších daní. Takový přístup je neudržitelný.

Je načase, aby Pákistán provedl důkladnější audit své energetické krize. Když jsem se jako spolutvůrce hospodářské politiky angažoval v energetickém sektoru, pokládal jsem za užitečné používat systémový přístup, abych pochopil strukturu nabídky, kvalitu regulací, faktory podílející se na tvorbě cen a dopad politiky šetření energií na poptávku.

V současné době řídí dodávky a distribuci energie v Pákistánu centralizovaná státní byrokracie. Soukromí producenti elektřiny a jedna privatizovaná distribuční společnost fungují jako vládní dodavatelé s garantovanou marží. Ostatní produkční a distribuční firmy působí jako součást vlády, přičemž jejich řízení, zdroje a finance kontroluje jejich nadřízené ministerstvo.

V tomto kontextu by nemělo nikoho překvapovat, že systém dál vykazuje velké ztráty. Navzdory diskusím o trzích energií je systém založený na úředně stanovených cenách: spotřebitelé sice platí po celé zemi stejnou cenu, avšak regulační orgány stanovují produkčním a distribučním společnostem ceny různé. Přitom zdaleka není zaručeno, že jsou tyto ceny výsledkem jemné rovnováhy mezi nabídkou a poptávkou.

Ve skutečnosti existují všechny důvody předpokládat, že regulační orgán je podjatý. Ceny a cla se sice stanovují podle schématu „náklady plus přirážka“, avšak není zřejmé, zda se tyto náklady řádně kontrolují. Cla jsou určována bez zřetele na přetrvávající ztráty či neefektivitu energetického sektoru a vláda systém cenotvorby běžně narušuje, aby donutila spotřebitele financovat prodělky v sektoru.

Na straně poptávky zase neexistuje žádná politika šetření energií. Naopak se zdá, že systémy a regulace prakticky vybízejí k plýtvání. Územní a stavební vyhlášky měst umožňují jejich rozrůstání, které je energeticky náročné, neboť upřednostňuje rodinné domy před byty. Široké ulice, mimoúrovňové křižovatky a dálnice vyhovují automobilům, zatímco chodce a cyklisty prakticky vylučují z dopravy.

Betonové budovy a domy s tenkými skly v oknech jsou navíc neúsporné z hlediska vytápění a chlazení. A jsou vybavené spotřebiči, které nemusí splňovat energetické normy, a proto mohou být velmi energeticky náročné, zejména pokud jde o využívání plynu. Izolační materiály a energeticky úsporné spotřebiče však zůstávají drahé kvůli celní ochraně stávajících producentů používajících zastaralé technologie.

Jednoznačně je zapotřebí systémová reforma všech aspektů pákistánské energetické soustavy. Země musí vyvinout rozumný cenový mechanismus, nastavit fakty podloženou a nezávislou regulaci, vytvořit efektivní a decentralizovaný systém dodávek a motivovat k úsporám. Chtějí-li Světová banka a Asijská rozvojová banka Pákistánu v tomto úsilí pomoci, musí reagovat na dosud nevyslyšené žádosti, aby zemi poskytly kompetentní technickou pomoc při rozvoji moderního mechanismu oceňování a provádění regulačního auditu.

Po devíti letech provizorních a dočasných řešení si Pákistán i jeho dárci musí uvědomit, že pákistánskou energetickou krizi lze vyřešit pouze institucionální reformou. V opačném případě se budou jen vršit ztráty – a nejen v energetickém sektoru. Dopustíme-li pokračování tohoto stavu, mohly by nahromaděné ztráty dokonce destabilizovat celý stát, což by mělo zničující důsledky.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.