0

Ne zelenému fundamentalismu

BORDEAUX – Klimatologie a její důraz na globální oteplování jsou ve vědě poměrně novým přírůstkem. Přesto se navzdory relativnímu mládí tohoto bádání objevuje zřetelný konsenzus: změna klimatu – za niž je podstatnou měrou, byť ne výhradně zodpovědná lidská činnost – dnes ohrožuje náš způsob života, a proto musíme vyvinout prostředky k boji proti ní.

Jsem však přesvědčen, že fundamentalistický přístup, který lze v některých kruzích vycítit, překračuje hranice přijatelného. Jak mohou fundamentalisté hájit omezování hospodářského růstu jako řešení problému globálního oteplování, když po celém světě jsou stamiliony mužů, žen a dětí, kteří stále žijí v naprosté chudobě a zoufale potřebují pomoc?

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

Lidé v chudých částech světa mají právo na ekonomický rozvoj, aby si mohli vyprodukovat vlastní potraviny, zajistit přístup k nezávadné vodě, žít v uspokojivých přístřešcích a požívat výhod, jež přinášejí nemocnice a školy. Jedná se o základní lidská práva a realizovat je lze jedině hospodářským růstem, nikoli stagnací.

Na počátku dvacátého století žil ve městě či velkoměstě jen jeden člověk z deseti. Dnes se jedná o každého druhého člověka – podle statistik OSN jde o 3,3 miliardy lidí – a očekává se, že do roku 2050 podíl městského obyvatelstva dosáhne 70 %. Nejvýznamnější rozvojovou výzvu ze všech tedy představují právě města. Jak města vytrvale bobtnají a rozrůstají se po celém světě, v zájmu snižování spotřeby energie a zlepšování kvality života je třeba zajistit, aby jejich obyvatelé mohli cestovat do práce na relativně krátké vzdálenosti.

Strategii postupu proti globálnímu oteplování prostřednictvím udržitelného rozvoje, u níž jsem přesvědčen, že by mohla být účinná, vystihuje francouzské rčení, že veletoky vznikají z drobných potůčků. Lokální snahy vyvíjené jako součást výměn mezi městy by tedy v dlouhodobém výhledu mohly mít globální účinek. Právě proto s nadšením povzbuzuji lokální iniciativy, které mají globální perspektivu.

K problémům probíraným na kodaňské klimatické konferenci loni v prosinci patřil i nezdar členských států EU dopracovat mezinárodní systém boje proti globálnímu oteplování pro postkjótskou éru. Od té doby se naštěstí situace změnila a 110 zemí, zodpovědných za 80 % emisí skleníkových plynů, včetně Indie, Číny a Brazílie, dnes vyjadřuje podporu kodaňské dohodě.

Je však důležité tady neustrnout. Musíme se pokusit zajistit, aby se budoucí schůzky nad tématem změny klimatu, například summit v Cancúnu letos v zimě, plně využívaly k proměně dobře míněných prohlášení v mezinárodní dohody, které budou platit jak pro vyspělé, tak pro rozvojové země.

Kodaňská dohoda předpokládá, že průmyslové státy světa budou snižování emisí a další nezbytná opatření v rozvojových zemích financovat prostřednictvím rozvojového balíčku ve výši 30 miliard dolarů, který se mezi letoškem a rokem 2020 rozšíří na 100 miliard dolarů. Dohoda ale nekonkretizuje, kdo se ujme jakých výdajů.

Namísto toho se dohoda sama omezuje na reakci na všeobecně přijímaný cíl zachování hladin oxidu uhličitého na 450 částic v milionu a zvýšení průměrné globální teploty o 2°C. Jsou ale tyto cíle realistické? Pokud ne, musíme mít na paměti výstrahu Sternovy zprávy, že v důsledku nynější nečinnosti by budoucí úsilí vyšlo mnohem dráž.

Skutečnost, že ke všem zemím, které se politického procesu ve věci změny klimatu účastní, se má přistupovat rovným způsobem, zajistila, že Evropa stále uplatňuje značný vliv. Od Kodaně, kde bylo prioritou dosáhnout dohody mezi zeměmi, jež byly z valné části zodpovědné za globální oteplování, se situace zřetelně posunula.

A jestliže má vlast, Francie, nedokázala jít rozvojovým zemím příkladem a mlžila nad podmínkami uhlíkové daně, pak zřejmě nadešel čas na vytvoření vazby mezi její národní uhlíkovou stopou a evropským systémem obchodování s CO2. Je však smutnou pravdou, že řešení spočívající v mixu kvót a daní nepřinese výsledky dost rychle na to, aby vyvolalo skutečný a bezodkladný obrat k nízkouhlíkovým, nebo dokonce bezuhlíkovým ekonomikám.

Od summitu v Kodani si většina zemí, které jsou hlavními producenty skleníkových plynů, stanovuje ambiciózní cíle – aniž by je omezovala restriktivními podmínkami. Zároveň se zavádějí nové mechanismy k měření a vyhodnocování emisí, což umožní mnohem jasněji srovnávat mezi zeměmi. Ještě zbývá zajistit, aby se tyto snahy sdílely způsobem, který bude spravedlivý a zvladatelný pro všechny země.

Fake news or real views Learn More

Podaří se nám tedy v Cancúnu podepsat právně závaznou dohodu? Dokážeme uvést do praxe mechanismy spolupráce mezi zeměmi, jako je program OSN pro spolupráci při snižování emisí v důsledku odlesňování a degradace lesů v rozvojových zemích (program REDD), abychom zabránili ničení lesů a povzbudili přenos technologií a financí?

Právě to je skutečná výzva, a třebaže se možná ukáže jako ambiciózní, díky pokroku, jehož bylo dosaženo od summitu v Kodani, bude řada zemí přijíždět na cancúnskou konferenci s oživenou nadějí do budoucna.