0

Správné priority pro G8

V předvečer schůzky skupiny G8, která se uskuteční ve dnech 6. až 8. července ve Skotsku, vyzval britský premiér Tony Blair mezinárodní společenství, aby si stanovilo správné globální priority, jimiž – jak jednoznačně konstatoval – by měla být Afrika a globální oteplování. Blair má pravdu, když se na nás obrací, abychom si stanovili priority. Jeho volba je však pravděpodobně nesprávná. Blairovu výzvu bychom sice měli přijmout, ale zároveň bychom si měli priority poopravit.

Politické špičky jen zřídkakdy formulují priority jasně a raději vyvolávají dojem, že dávají všechno všem. Musí pracovat s byrokraciemi, které jeví přirozenou neochotu nechat svou činnost zařazovat na žebříček priorit pro případ, že by skončily níže než na prvním místě. Kdykoliv si stanovujeme priority, neříkáme jen to, kde bychom měli konat více (což je dobré), ale i to, kde bychom neměli své úsilí zvyšovat (což se pokládá za cynické).

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

Tím, že o prioritách nebudeme hovořit, však ještě neuhasíme potřebu je stanovovat. Docílíme tím pouze toho, že se rozhodnutí stanou méně zřejmými, méně demokratickými a méně účinnými. Odmítat prioritizaci a zabývat se jen problémy s největší publicitou je nesprávné. Představme si, že by lékaři v ustavičně přeplněné nemocnici odmítali brát v úvahu závažnost poranění, ošetřovali pacienty v pořadí, v jakém přišli, a přednostně léčili jen ty, jejichž rodiny ztropí největší povyk. Odmítání stanovovat priority je nespravedlivé, mrhá prostředky a stojí lidské životy.

Co by tedy mělo stát na žebříčku globálních priorit nejvýše? Tato otázka se v loňském roce řešila na Kodaňském konsensu v rámci průlomového projektu za účasti dlouhé řady předních světových ekonomů. Tento „dream team“ složený z osmi ekonomů včetně tří nositelů Nobelovy ceny hledal odpověď na základní otázku: kdyby měl svět k dispozici řekněme 50 miliard dolarů, za něž by měl konat dobro, kam by tyto peníze mohl nejlépe investovat?

Ukázalo se, že nejvyšší prioritou je prevence HIV/AIDS. Rozsáhlý program by stál 27 miliard, ale potenciální sociální přínosy by byly nezměrné: do roku 2010 bychom se vyhnuli více než 28 milionům nových případů HIV/AIDS. Z tohoto problému se tak stala nejlepší investice, jakou by svět mohl podniknout, neboť sociální přínos by převýšil náklady v poměru 40 ku jedné.

Podobně i zajištění stopových prvků ve stravě, jichž se téměř polovině světa nedostává, by snížilo počet onemocnění způsobených nedostatkem železa, zinku, jódu a vitaminu A, přičemž poměr přínosů a nákladů by byl výjimečně vysoký. Kdybychom jen našli politickou vůli, dal by se i volný obchod zajistit při velmi nízkých nákladech, přičemž přínos by dosáhl až 2,4 bilionu dolarů ročně. Boj proti malárii se vyplácí přinejmenším pětinásobkem nákladů. Sítě proti komárům a účinné léky by přišly na 13 miliard dolarů a přitom by snížily výskyt malárie na polovinu.

Seznam se dále zaměřuje na zemědělské technologie, které řeší otázku hladu a produkce potravin, a také na technologie zvyšující dostupnost čisté pitné vody a zlepšující kanalizaci. Vzhledem k tomu, že tyto problémy jsou nejnaléhavější v Africe, mají Blairovy priority jisté opodstatnění.

Kodaňský konsensus nám však neukázal pouze to, co bychom dělat měli, ale i to, co by se dělat nemělo – alespoň ne ihned. Reakci na klimatické změny stavěli odborníci na seznamu „restů“ mimořádně nízko. Komise dokonce tyto aktivity – včetně Kjótského protokolu – označila za „špatné projekty“, protože stojí více, než kolik přinášejí užitku.

To neznamená, že bychom měli klimatické změny ignorovat. Globální oteplování je reálné. Pravidla daná Kjótem se však při značných nákladech (přibližně 150 miliard dolarů ročně) zasadí o téměř nepostřehnutelnou změnu (odklad zvýšení teploty z roku 2100 do roku 2106). Vzhledem k nedostatku prostředků se musíme sami sebe ptát: chceme vykonat spoustu dobra ihned, anebo trochu dobra mnohem později? Musíme si položit otázku, zda nemůžeme pro svět vykonat více tím, že budeme prostředky investovat jinak.

Tato otázka ani zdaleka nedává podnět k politice „laissez faire“, ale zaměřuje se přímo na tíživý problém prioritizace. Proč během nedávných hurikánů zemřely na Haiti tisíce lidí, zatímco na Floridě nikoliv? Protože Haiťané jsou chudí. Nemohou přijímat preventivní opatření. Rozetnout začarovaný kruh chudoby vyřešením nejnaléhavějších problémů nemocí, hladu a znečištěné vody neznamená jen vykonat očividné dobro, ale učinit také lidi méně zranitelnými.

Schůzka skupiny G8 má stanovení globálních priorit na pořadu jednání. Nastal čas naše priority narovnat. Palčivým problémem chudé většiny světa nejsou klimatické změny. Její problémy jsou základnější: neumřít na chorobu, které se dá snadno předejít, netrpět podvýživou v důsledku nedostatku obyčejných stopových prvků, nemít kvůli absenci volného obchodu znemožněno využívání příležitostí plynoucích z globální ekonomiky.

Fake news or real views Learn More

Šíření HIV můžeme předcházet rozdáváním kondomů a zlepšováním zdravotnické osvěty. Pouhou distribucí vitaminových doplňků můžeme zachránit miliony lidí, kteří by jinak zemřeli na podvýživu. Nejde o technologie kosmického věku, nýbrž o běžné zboží, které svět potřebuje.

Kdybychom nejlepší věci dělali jako první, byla by to skvělá investice do budoucnosti planety. Myslíme-li vyřešení nejzávažnějších problémů světa vážně, pak jsme sami sobě zavázáni stanovit správné priority.