0

O pošetilosti vědy

Vědci jsou obrovsky hrdí na to, jak jsou prý intelektuálně nestranní. Hlásí se k střízlivosti názorů, podle níž jsou všechny teorie svou hodnotou nebo významem rovnocenné, dokud nové objevy nedokáží, že věci se mají jinak.

Paradoxní na vědcích, kteří tuto představu o sobě přijímají s naprostou samozřejmostí, je to, že si neuvědomují, že z nesčetných lidských chyb je pro ně nesmiřitelnou Nemesis předsudek, jemuž mohou podlehnout stejně dobře jako kdokoli jiný. Když vědec stane před problémem, bude automaticky usilovat o takové řešení, které dokáže jeho nejuctívanější teze - nebo které si tyto teze podle něj žádají. Podobně jako spousta obyčejných smrtelníků i on věří, že "u poslední analýzy" se nakonec prokáže, že mechanismy, vycházející z jeho oblíbených teorií, měly ten rozhodující a zásadní vliv.

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

Jen si vzpomeňme na přehnaný význam, který jsme ještě nedávno přisuzovali teorii psychoanalýzy. Sigmund Freud hlásal, že vše, co kdy v životě uděláme, má nějaký význam či dosah. Teoretická schémata se tak dostala mimo všední chápání.

Roger Caillois (1913-1978) se takovému uvažování ironicky vysmíval: když u X zapomenu deštník, je to proto, že k X cítím podvědomé sympatie. Chyba to ale byla jen zdánlivá. Byla to "ve skutečnosti" záminka, abych se k X mohl vrátit a svou tajnou náklonnost uspokojit. Co kdybych deštník zapomněl u Y, kterého/kterou ze srdce nenávidím? V takovém případě je toto nedopatření výrazem mé touhy po potrestání sebe sama. Odčiňuji, že jsem vůči Y pocítil antipatii nebo že jsem si přál, aby Y zmizel. A když deštník zapomenu u Z? K Z jsem lhostejný, nejsme přátelé ani nepřátelé. Tady se psychoanalytik uchyluje k teorii a říká mi, že se mýlím. Já se totiž jen domnívám, že jsem k Z lhostejný: "ve skutečnosti" buď miluji nebo nenávidím, a to ještě s nevídanou silou. Důkaz? Důkazem je přeci to, že jsem zapomněl ten deštník! Kruh se uzavírá. Před definitivní interpretací není v tomto řádu věcí kam uniknout.

Bylo to od Cailloise možná poněkud ironické, ale jeho postoj je oprávněný. Psychoanalýza dorostla do logiky impozantních, až strašidelných rozměrů. Ve výše uvedeném příkladu má být roztržitost nejprve symptomem podvědomých pocitů. Pak se stává něčím, co naši předkové nazývali petitio principii; my jí dnes říkáme chybná úvaha, která vychází z nedokázaného předpokladu, braného za samozřejmý. Už nezáleží na tom, jestli jsme deštník zapomněli doma nebo někde jinde. Zda existuje - či vůbec neexistuje - nějaký zřejmý důvod je irelevantní: psychoanalýza má vždy a pokaždé svůj výklad.

Psychoanalytické exegezi se neubránilo vesměs nic. Politika, sociologie, historie, ale i medicína se staly vodou na kámen psychoanalýzy. Agrární komunismus byl například považován za - a to vás pobaví - návrat do matčina lůna. Kapitalistická ekonomika byla spojována se sadomasochistickým análním komplexem. Komunistické heslo "Proletáři všech zemí, spojte se!" někteří psychoanalytikové interpretovali jako subliminální výraz homosexuality.

V sovětském Rusku dospěl marxismus-leninismus k podobným excesům. Všechno bylo nějak spojeno s třídním bojem. Kdybychom uvěřili marxistickým teoretikům, pak by i romantická láska mezi mužem a ženou nebyla ničím víc než touhou vlastnit a ovládat, poměrem, jenž byl odrazem útlaku proletariátu buržoazií.

Psychoanalýze se nevyhnula ani biologie. Biologická fakta byla vnímána prizmatem ideologické zaujatosti. Když ortodoxní genetika ustoupila vládnoucím ideologickým doktrínám, jako v případě Stalinova oblíbence Trofima Lysenka, byly výsledky bohužel vždy katastrofální. Sovětská věda se vrátila o padesát let zpátky.

Za Západě trpěly teorie Charlese Darwina pod neméně nechvalným překrucováním v rukou údajných Darwinových následovníků. Dnes každý ví, že v dřívějších dobách byla evoluční teorie využívána k ospravedlňování křivd kapitalismu. Protiprávnost a zločin dostaly rafinovaný pláštík nezpochybnitelného, vědecky podloženého ,,práva silnějšího".

Pokaždé, když se objeví nějaká nová převratná vědecká teze, musí projít svou fází ničivé aplikace. Dnes je na řadě molekulární genetika. Povaha, obezita, srdeční choroby, inteligence, homosexualita i zločinecké sklony - to vše je prý dáno našimi geny.

Uznávaní vědci prohlašují, že náš osud je vepsán do molekuly DNA. Popularizátoři vědy se k davu jásajících připojují a rozhlašují do světa, že lidské bytosti nejsou vlastně nic víc než ,,naprogramované" soubory buněk. Genom se skládá z uceleného souboru instrukcí a dostává se mu tak jmen jako Svatý grál, Bible či Kniha člověka. Tvrdí se, že až bude kompletně rozšifrován, pochopíme konečně podstatu lidské povahy.

Těmto tvrzením se staví do cesty zdravé lidství. Žádná věda nedokáže úplně rozebrat a popsat lidskou povahu. Všechny vědecké disciplíny, i ty nejexaktnější, jsou jen dílčím snažením. Muž a žena jsou jinak řečeno mnohem víc než jejich rozum , mnohem víc než jejich biochemie a mnohem víc než jejich sociální identita.

Fake news or real views Learn More

Není pochyb o tom, že člověk je něco víc než jen jeho geny. Je také svou minulostí, svou přítomností a svou budoucností. Člověk je víc než on sám, protože ryze lidské vlastnosti lze plně rozvinout jen ve společnosti. Osoba vychovávaná v naprosté izolaci (nebo zvířaty, jako dnes už téměř legendární ,,divoké děti" adoptované vlky) nikdy nemohou dospět k plnému lidství. I proto mohl španělský filozof Ortega y Gasset (1883-1955) pravdivě prohlásit, že ,,člověkovo Já je pohrouženo v tom, čím samo není, v onom ryzím druhém já, jež je jeho okolím".

Dokud budou vědci - v pasti vlastních výzkumů a v okouzlení technologiemi - zapomínat na hluboké učení společenských věd, budou se stávat obětí Předsudku, jejich nesmiřitelné Nemesis.