pa1706c.jpg Paul Lachine

Příroda, a.s.?

BERLÍN – Jen málokdo si dnes ještě dělá iluze, že úmluvy Organizace spojených národů, jako jsou Rámcová úmluva OSN o změně klimatu nebo Úmluva o biologické rozmanitosti, mohou odvrátit globální oteplování, ztrátu biodiverzity a vyčerpávání orné půdy a vody. Stejně tak se zdá, že snaha prosadit pevné stropy na emise CO2 a přísnější ekologické a sociální normy s cílem snížit spotřebu přírodních zdrojů a ochránit zaměstnance vyšla z módy, neboť ekonomiky sužované krizemi se obávají, že podobné regulace by brzdily investice a obchod.

V situaci, kdy staré metody ztratily důvěryhodnost, volí některé vlády, ekonomové a mezinárodní instituce, jako je Program OSN pro životní prostředí, nový přístup založený na názoru, že příroda je poskytovatelem „služeb ekosystému“. Tím přesouvají břemeno řešení ekologického rizika na soukromý sektor a tržní mechanismy.

V tomto novém schématu je ochrana přírody komerční záležitostí, přičemž životní prostředí není ničím více než souborem obchodovatelného zboží a služeb. Důsledkem této logiky je skutečnost, že služby ekosystému už nebudou poskytovány bezplatně. Podle Pavana Sukhdeva, hlavního autora studie Ekonomie ekosystémů a biodiverzity, která si klade za cíl zdůrazňovat ekonomické dopady ničení životního prostředí, „využíváme přírodu, protože je hodnotná, ale přicházíme o ni, protože je zadarmo“.

Jistě, ohodnocení služeb ekosystému nespočívá v pouhém přilepení cenovky na tyto služby. Zmíněný přístup může pomoci formulovat takovou ekologickou politiku, která efektivněji využije přínosů biodiverzity a ekosystémů. Na rozdíl od HDP zahrnují některé nové účetní modely mechanismy pro kvantitativní vyjádření výhod spojených se službami ekosystému nebo naopak nákladů spojených s jejich zničením, čímž se vytváří základ pro politickou a ekonomickou akci.

Nebezpečí spočívá v tom, jak snadno by mohlo toto nové schéma vést k financializaci přírody. Tento proces už ostatně započal například programem REDD, který využívá tržních a finančních pobídek ke snižování emisí skleníkových plynů v důsledku odlesňování a zhoršování kvality lesů.

„Biotopové bankovnictví“ zase developerům umožňuje obchodovat s povolenkami biotopů nebo biodiverzity – získanými prostřednictvím opatření na ochranu, obnovu nebo rozšiřování biotopů či druhů –, a kompenzovat tak ekologické náklady spojené s rozvojem území. A systémy obchodování s uhlíkem redukují hodnotu půdy a lesů na jejich kapacitu skladování uhlíku.

SPRING SALE: Save 40% on all new Digital or Digital Plus subscriptions
PS_Sales_Spring_1333x1000_V1

SPRING SALE: Save 40% on all new Digital or Digital Plus subscriptions

Subscribe now to gain greater access to Project Syndicate – including every commentary and our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – starting at just $49.99.

Subscribe Now

To vše předpokládá soukromé vlastnictví služeb ekosystému. V mnoha zemích se však zbývající nedotčené ekosystémy nacházejí v oblastech obývaných domorodými národy, takže konflikt s dotčenými komunitami – a uvnitř nich – je téměř nevyhnutelný. Místní lidé budou chtít vědět, kdo má vlastnit služby ekosystému a mít zisk z povolenek s nimi spojených. A ať to bude kdokoliv, bude muset převzít zodpovědnost za plnění složitých účetních a normativních požadavků a současně zmírňovat rizika vyloučení těchto komunit.

Ochota soukromého sektoru financovat například ochranu lesů navíc závisí na integraci různých povolenek do globálních systémů obchodování s emisemi – a to je soudě podle stavu mezinárodních jednání o klimatu vysoce nepravděpodobný výsledek. Obchod s emisemi dnes funguje pouze jako způsob, jak napravovat přístup typu „jedeme dál“ v industrializovaných zemích. Rostoucí role tržních nástrojů v ochraně přírody pouze umožní firmám manipulovat s vlastními ekologickými závazky a usnadní vládám zanedbávat vlastní zodpovědnost při koncipování efektivní ekologické politiky.

Mocné brazilské zemědělské lobby se například loni podařilo dotlačit vládu ke schválení nového zákona o lesích, který využívá tržních nástrojů k tomu, aby poskytl zemědělským producentům volnější ruku při ochraně přírody. V důsledku toho dnes mohou majitelé pozemků, kteří vykácejí víc vegetace, než podle zákona smějí, splnit zákonné podmínky nákupem povolenek prostřednictvím „Zelené burzy“ (Bolsa Verde) v Rio de Janeiru od majitelů půdy, kteří disponují větší lesní plochou, než je zákonem stanovené minimum.

Na popud tohoto nového režimu začali lidé snažící se vydělat na prodeji povolenek zabírat půdu v oblastech, kde kácení lesů není ziskové – byla to tržní reakce, kterou navíc doprovázelo porušování lidských práv. Brazilská zkušenost ukazuje, jaká rizika jsou spojená se slabou ekologickou politikou – například že nabízí bohatým lidem možnost vykoupit se na úkor zranitelnějších občanů, zejména domorodých národů a chudých malorolníků.

Globální hospodářská krize odhalila, jak je riskantní spoléhat se při regulaci ekonomické aktivity výlučně na trhy. Vzhledem k tomu, že důsledky globálního ekologického zhroucení by byly neskonale ničivější, je spoléhání se na tržní mechanismy při ochraně a rozšiřování životního prostředí receptem na katastrofu.

Aby takový výsledek odvrátili, měli by lidé na celém světě odmítnout koncept přírody coby poskytovatele služby a vyzvat politiky, aby aktivně pracovali na ochraně a obnově biotopů a biodiverzity. Nelze dopustit, aby mechanismy kompenzace škod mohly dál odvádět pozornost od skutečných úkolů, jako jsou zamezení odlesňování nebo snižování spotřeby fosilních paliv.

Proto musí být financializace přírody prostřednictvím finančních derivátů a dalších produktů zakázána. Platí totiž, že ačkoliv se současná peněžní hodnota nedotčených deštných pralesů nemůže rovnat celkové hodnotě přírodních a nerostných zdrojů v nich obsažených, jejich význam pro přežití lidstva tyto hodnoty převyšuje.

Vlády by navíc měly postupně zrušit dotace aktivit poškozujících klima a biodiverzitu, jako jsou hotovostní pobídky poskytované na podporu kácení lesních ploch za účelem rozvoje „produktivní“ činnosti typu zemědělství. Zrušení dotací by státům umožnilo naplnit své cíle ochrany životního prostředí a současně ušetřit fiskální zdroje.

Toto vše neznamená, že tržní mechanismy nemohou přispívat k ochraně a obnově přírody. Mohou (a také přispívají), avšak pouze za předpokladu, že budou součástí obecnějšího rámce, který bude zohledňovat skutečnou – a nevyčíslitelnou – hodnotu životního prostředí.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.

https://prosyn.org/fWz5aGJcs