0

Genetické pokušení

Nedávno svět oběhla zpráva, že do rychle rostoucího pantheonu genů určujících různé vzory lidského chování a predispozic vstoupil gen "společenskosti" a našel si tak své místo vedle genů štěstí, agrese, schopnosti brát na sebe riziko, sexuální orientace a celé řady dalších lidských charakteristik. Mohl by z toho vzniknout dojem, že jsme na nejlepší cestě pochopit tajemství sebe sama a že je to s námi v mnohých ohledech nakonec prostší, než jsme se dosud domnívali. Schopnost konverzovat na koktejlovém večírku - anebo závislost na koktejlech - nemusí být nakonec geneticky předurčena o nic méně než barva vlasů.

Definovat vliv genů na chování není ovšem nijak snadné. Většina výsledků studií o člověku je nanejvýš předběžná a žádná z nich žádný gen ve skutečnosti neidentifikovala. To vlastně takové studie ani nemohou, neboť na člověku experimentovat nelze. Dokonce ani u zvířat, jejichž geny lze studovat mnohem snadněji a o nichž tudíž víme více, například u mušky octomilky Drosphila , nelze naprosto jednoznačně určit vztah mezi genem a chováním. Každou charakterovou vlastnost totiž určuje celá série genů.

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

Geny octomilky se kupodivu velice podobají genům člověka - ostatně stejně jako genům mnoha dalších živočichů. Dokonce i v chování se tento drobný hmyz podobá nám. Když například octomilku budeme chtít naučit, aby dávala přednost jedné konkrétní vůni, zapamatuje si to mnohem lépe, když ji budeme trénovat delší dobu v kratších pravidelných intervalech, než když se ji to pokusíme naučit intenzivně a najednou. Octomilky nejsou zrovna géniové, ale "biflování" jim nejde o nic hůř než nám, lidem. K tomu všemu pak vědci z Neurofyziologického institutu v San Diegu nedávno zjistili, že podle všech základních definičních kritérií octomilky v noci spí.

Těm z nás, kdo studují vliv genů na chování, nedává složitost genetické výbavy octomilek spát. U octomilek se navíc tato složitost projevuje v podmínkách nepřetržité "výchovy" - což u člověka neplatí. Je-li u octomilek vztah mezi geny a chováním tak složitý, lze předpokládat, že u člověka je ještě složitější?

Názor, že za každou biologickou vlastnost zodpovídá jeden gen, je starý jako sama genetika. Ať už šlo o popis genů barvy květů u hrachu nebo o tvar křídel octomilky, genetikové na počátku minulého století měli za to, že každou jednotlivou vlastnost živého organismu má na starosti jeden konkrétní gen. Nedlouho poté přišla skupina několika prvních genetiků - zakladatelů tzv. eugeniky - s rozhodně zavrženíhodným tvrzením, že i vlastnosti jako "prostopášnost", "lenost" a "zločinnost" lze přisoudit vlivům určitých genů.

Čas postupoval, vědeckých poznatků přibývalo - nemálo také díky octomilkám - a složitost vztahů mezi geny a vlastnostmi odhalila svá první tajemství. Ve dvacátých letech se už většina vědců zřekla konceptu jednoho genu na jednu vlastnost a lidské chování přestali připisovat výlučně genům. Eugenikové jediní vzdorovali: dospěli k názoru, že v omezování porodnosti dětí, které nazývali geneticky ,,nezpůsobilými", spočívá spása lidstva.

Dnes se nacházíme v záplavě genetických informací. Díky novým technologiím každý den objevujeme nové geny a pro červy, myši i lidi už byly sepsány dlouhé a obsažné seznamy genů. Jejich chování - a to platí i pro octomilku - je ale důsledkem rozsáhlého souboru genů, který ani jeden nepůsobí izolovaně. Geny se navzájem ovlivňují a je pak ovlivňuje okolní svět. Produktem je vždy jedinečný a neopakovatelný jedinec.

Důvod je prostý. Všichni živočichové, kteří se rozmnožují pohlavní cestou, se skládají z unikátní kombinace genetické výbavy jejich druhu, kterou zdědí po svých rodičích. Například všechny lidské bytosti mají stejný soubor genů - shodný genetický kontext -, ale v každém z nás je vždy trošku jiná verze tohoto souboru. (Výjimkou jsou pak identická dvojčata a klony). Tomu, co nás navzájem v rámci druhu odlišuje, se říká variace. Význam genetického kontextu dokazují studie behaviorálních mutantů u much a myší. Táž mutace může mít hluboký dopad v jednom genetickém kontextu, a nulový nebo méně významný v jiném.

Fake news or real views Learn More

Odhlédneme-li od genetiky, pak také každý živý tvor prožívá jiný sled životních událostí. To platí jak pro geneticky identické baktérie, které vyrůstají v neměnném prostředí, tak pro člověka vyrůstajícího v Paříži, Tokiu, Moskvě nebo Buenos Aires. Zážitky a zkušenosti dvou Moskvanů budou pochopitelně mnohem odlišnější než zážitky jakýchkoli dvou baktérií v laboratorní kultuře. A to právě jde. Geneticky identické baktérie představují extrém. Předpokládá se, že budou stejné. Platí-li nahodilost pro ně, pak rozhodně musí platit pro člověka.

Geny život umožňují, ale v žádném případě jej neurčují. Nejedná se tudíž o to, zda jsme sluhy našich genů, ale o naši posedlost myšlenkou, že lidské chování lze snadno popsat a předpovědět. Zřejmě bychom neměli tolik toužit po tom, abychom se zbavili břemene reflexe, vyhodnocování a výběru - zkrátka toho, co leží v samém srdci našeho lidství.