Od konce studené války padly bariéry všech typů a světová ekonomika se od základu proměnila. Do roku 1989 zahrnoval světový trh 800 milionů až jednu miliardu lidí. Dnes je třikrát větší a stále roste. Jsme svědky jedné z nejdramatičtějších revolucí moderních dějin, která se ovšem odvíjí téměř bez povšimnutí. Z modelu platného pro menšinu světové populace se „západní spotřební společnost“ stává převládajícím hospodářským modelem světa, k němuž čím dál větší měrou není alternativa. Do poloviny století by se jejími zákony mohly řídit životy sedmi miliard lidí.
Západ vybudoval ekonomický model jedenadvacátého století s dosud neslýchanou životní úrovní a téměř všechny státy a regiony se snaží vyrovnat se mu, ať to stojí, co to stojí. Když Římský klub v 70. letech minulého století vydal svou proslulou zprávu „Meze růstu“, reakcí byly obavy. Jak však během let světové hospodářství bez přerušení – a v současné éře globalizace zdánlivě neomezeně – vytrvale rostlo, temné prognózy Římského klubu byly čím dál častěji terčem posměchu. A přece se základní poznání Římského klubu – totiž že žijeme a pracujeme v konečném globálním ekosystému, jehož zdroje a schopnosti se mohou vyčerpat – vrací a je pro nás opět výzvou.
Svět dnes neznepokojují „meze růstu“, ale šíří se povědomí o důsledcích růstu na klima a ekosystém planety. Čína například potřebuje 10% roční tempo růstu, aby své obrovské ekonomické, sociální a ekologické problémy udržela pod kontrolou. Nebylo by na tom nic senzačního, kdyby byla Čína zemí velikosti Lucemburska nebo Singapuru. Ale Čína má 1,3 miliardy obyvatel. Důsledky jejího hospodářského růstu jsou tedy mnohem závažnější.
Světovou poptávku po energiích, surovinách a potravinách ovlivňuje stále víc rostoucí poptávka v Číně a Indii, jejichž úhrnný počet obyvatel činí 2,5 miliardy. Ve stopách těchto obrů jdou další velké a lidnaté vyspívající země v Asii a Jižní Americe. Setrvale rostoucí ceny surovin, zemědělských produktů a energie už odrážejí obavy z budoucích nedostatků.
Tyto nežádoucí důsledky expanze světových trhů získaly během poměrně krátké doby znepokojivé rozměry. Čína je na cestě ještě letos nebo napřesrok předstihnout Spojené státy coby největšího producenta CO2, třebaže její emise na obyvatele jsou oproti americké úrovni pětinové či ještě nižší. Jak bude svět vypadat, až Čína tento rozdíl sníží na polovinu? Indie se navíc co do úrovně uhlíkových emisí drží v závěsu za Čínou.
Dokáže světový ekosystém tyto přibývající polutanty vstřebat, aniž by došlo k závažným změnám v ekosféře? Zjevně nikoliv, jak v současnosti varuje velká většina klimatologů. Základní data jsou známá už dlouho a skutečnost, že dochází k čím dál rychlejší změně klimatu vyvolané člověkem, popírá jen málokdo. Z podivných debat, do nichž se ohledně změny podnebí pouštíme, by se ale dalo usoudit, že svět nepotřebuje hlubokou sociální a ekonomickou transformaci, nýbrž proměnu politické a psychologické nálady. Navzdory impozantní rétorice se tedy dělá jen velmi málo. Vyspívající země rok od roku rostou. USA z globálního boje proti znečištění téměř úplně vycouvaly a nekontrolovaným růstem upevňují své postavení největšího světového znečišťovatele. Tentýž vzorec platí i pro Evropu a Japonsko, byť v poněkud menším měřítku. S ohledem na tuto globální výzvu učinily země G-8 hrdinné rozhodnutí: osm nejbohatších průmyslových zemí – které jsou zároveň největšími znečišťovateli – slíbilo „seriózně zvážit“ snížení svých emisí na polovinu do roku 2050. Tento rétorický heroismus úplně stačí na to, aby svět oněměl. Popravdě teprve uvidíme, zda Evropská unie dokáže uskutečnit svůj závazek, že do roku 2020 sníží emise CO2 o 20-30%. Prozatím skutečně nepřišla s žádnými praktickými způsoby, jak toho dosáhnout.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Řešení výzvy globální změny klimatu je ale nad slunce jasné. Jedinou nadějí na zlepšení je odtrhnout hospodářský růst od spotřeby energie a od emisí. K tomu musí dojít ve vyspívajících zemích a ještě naléhavěji ve starých průmyslových ekonomikách.
Takové odtržení může nastat, jedině pokud odhodíme iluzi, že znečištění nic nestojí. Subvencování hospodářského růstu a životních úrovní na úkor světového životního prostředí nám už nadále nemůže procházet. Počet lidí na planetě je jednoduše příliš vysoký na to, abychom si to mohli dovolit.
Máme-li se z této iluze vymanit, bude nezbytné vytvořit globální trh s emisemi – což je stále velice vzdálený cíl. Dále je zapotřebí vyšší energetické účinnosti, tedy snížení plýtvání jak při výrobě, tak při spotřebě energie. Rostoucí ceny energií už tímto směrem ukazují, ale toto poznání si ještě musíme zažít. Konečně je zapotřebí technologického a politicko-ekonomického průlomu, který bude ve prospěch obnovitelné energie, nikoli návratu k jaderné energii či uhlí. V zásadě tedy stojíme před třívrstvou výzvou nové, „zelené“ průmyslové revoluce. Vypořádávání se s touto globální výzvou rovněž nabízí obrovskou příležitost pro budoucí prosperitu a sociální spravedlnost, jíž se musíme chopit.
Samozřejmě, až budeme tyto změny provádět, budou tratit mnozí mocní aktéři. Svou „ztrátu moci“ nehodlají přijmout bez boje. V současnosti se zdá, že mají navrch, jak dokládá stav, kdy se mnoho namluví, ale málo vykoná. Právě to se musí změnit.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Iran’s mass ballistic missile and drone attack on Israel last week raised anew the specter of a widening Middle East war that draws in Iran and its proxies, as well as Western countries like the United States. The urgent need to defuse tensions – starting by ending Israel’s war in Gaza and pursuing a lasting political solution to the Israeli-Palestinian conflict – is obvious, but can it be done?
The most successful development stories almost always involve major shifts in the sources of economic growth, which in turn allow economies to reinvent themselves out of necessity or by design. In China, the interplay of mounting external pressures, lagging household consumption, and falling productivity will increasingly shape China’s policy choices in the years ahead.
explains why the Chinese authorities should switch to a consumption- and productivity-led growth model.
Designing a progressive anti-violence strategy that delivers the safety for which a huge share of Latin Americans crave is perhaps the most difficult challenge facing many of the region’s governments. But it is also the most important.
urge the region’s progressives to start treating security as an essential component of social protection.
Od konce studené války padly bariéry všech typů a světová ekonomika se od základu proměnila. Do roku 1989 zahrnoval světový trh 800 milionů až jednu miliardu lidí. Dnes je třikrát větší a stále roste. Jsme svědky jedné z nejdramatičtějších revolucí moderních dějin, která se ovšem odvíjí téměř bez povšimnutí. Z modelu platného pro menšinu světové populace se „západní spotřební společnost“ stává převládajícím hospodářským modelem světa, k němuž čím dál větší měrou není alternativa. Do poloviny století by se jejími zákony mohly řídit životy sedmi miliard lidí.
Západ vybudoval ekonomický model jedenadvacátého století s dosud neslýchanou životní úrovní a téměř všechny státy a regiony se snaží vyrovnat se mu, ať to stojí, co to stojí. Když Římský klub v 70. letech minulého století vydal svou proslulou zprávu „Meze růstu“, reakcí byly obavy. Jak však během let světové hospodářství bez přerušení – a v současné éře globalizace zdánlivě neomezeně – vytrvale rostlo, temné prognózy Římského klubu byly čím dál častěji terčem posměchu. A přece se základní poznání Římského klubu – totiž že žijeme a pracujeme v konečném globálním ekosystému, jehož zdroje a schopnosti se mohou vyčerpat – vrací a je pro nás opět výzvou.
Svět dnes neznepokojují „meze růstu“, ale šíří se povědomí o důsledcích růstu na klima a ekosystém planety. Čína například potřebuje 10% roční tempo růstu, aby své obrovské ekonomické, sociální a ekologické problémy udržela pod kontrolou. Nebylo by na tom nic senzačního, kdyby byla Čína zemí velikosti Lucemburska nebo Singapuru. Ale Čína má 1,3 miliardy obyvatel. Důsledky jejího hospodářského růstu jsou tedy mnohem závažnější.
Světovou poptávku po energiích, surovinách a potravinách ovlivňuje stále víc rostoucí poptávka v Číně a Indii, jejichž úhrnný počet obyvatel činí 2,5 miliardy. Ve stopách těchto obrů jdou další velké a lidnaté vyspívající země v Asii a Jižní Americe. Setrvale rostoucí ceny surovin, zemědělských produktů a energie už odrážejí obavy z budoucích nedostatků.
Tyto nežádoucí důsledky expanze světových trhů získaly během poměrně krátké doby znepokojivé rozměry. Čína je na cestě ještě letos nebo napřesrok předstihnout Spojené státy coby největšího producenta CO2, třebaže její emise na obyvatele jsou oproti americké úrovni pětinové či ještě nižší. Jak bude svět vypadat, až Čína tento rozdíl sníží na polovinu? Indie se navíc co do úrovně uhlíkových emisí drží v závěsu za Čínou.
Dokáže světový ekosystém tyto přibývající polutanty vstřebat, aniž by došlo k závažným změnám v ekosféře? Zjevně nikoliv, jak v současnosti varuje velká většina klimatologů. Základní data jsou známá už dlouho a skutečnost, že dochází k čím dál rychlejší změně klimatu vyvolané člověkem, popírá jen málokdo. Z podivných debat, do nichž se ohledně změny podnebí pouštíme, by se ale dalo usoudit, že svět nepotřebuje hlubokou sociální a ekonomickou transformaci, nýbrž proměnu politické a psychologické nálady. Navzdory impozantní rétorice se tedy dělá jen velmi málo. Vyspívající země rok od roku rostou. USA z globálního boje proti znečištění téměř úplně vycouvaly a nekontrolovaným růstem upevňují své postavení největšího světového znečišťovatele. Tentýž vzorec platí i pro Evropu a Japonsko, byť v poněkud menším měřítku. S ohledem na tuto globální výzvu učinily země G-8 hrdinné rozhodnutí: osm nejbohatších průmyslových zemí – které jsou zároveň největšími znečišťovateli – slíbilo „seriózně zvážit“ snížení svých emisí na polovinu do roku 2050. Tento rétorický heroismus úplně stačí na to, aby svět oněměl. Popravdě teprve uvidíme, zda Evropská unie dokáže uskutečnit svůj závazek, že do roku 2020 sníží emise CO2 o 20-30%. Prozatím skutečně nepřišla s žádnými praktickými způsoby, jak toho dosáhnout.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Řešení výzvy globální změny klimatu je ale nad slunce jasné. Jedinou nadějí na zlepšení je odtrhnout hospodářský růst od spotřeby energie a od emisí. K tomu musí dojít ve vyspívajících zemích a ještě naléhavěji ve starých průmyslových ekonomikách.
Takové odtržení může nastat, jedině pokud odhodíme iluzi, že znečištění nic nestojí. Subvencování hospodářského růstu a životních úrovní na úkor světového životního prostředí nám už nadále nemůže procházet. Počet lidí na planetě je jednoduše příliš vysoký na to, abychom si to mohli dovolit.
Máme-li se z této iluze vymanit, bude nezbytné vytvořit globální trh s emisemi – což je stále velice vzdálený cíl. Dále je zapotřebí vyšší energetické účinnosti, tedy snížení plýtvání jak při výrobě, tak při spotřebě energie. Rostoucí ceny energií už tímto směrem ukazují, ale toto poznání si ještě musíme zažít. Konečně je zapotřebí technologického a politicko-ekonomického průlomu, který bude ve prospěch obnovitelné energie, nikoli návratu k jaderné energii či uhlí. V zásadě tedy stojíme před třívrstvou výzvou nové, „zelené“ průmyslové revoluce. Vypořádávání se s touto globální výzvou rovněž nabízí obrovskou příležitost pro budoucí prosperitu a sociální spravedlnost, jíž se musíme chopit.
Samozřejmě, až budeme tyto změny provádět, budou tratit mnozí mocní aktéři. Svou „ztrátu moci“ nehodlají přijmout bez boje. V současnosti se zdá, že mají navrch, jak dokládá stav, kdy se mnoho namluví, ale málo vykoná. Právě to se musí změnit.