3

A Carbon Price-and-Rebate Plan

PAŘÍŽ – Do současné chvíle selhaly všechny mezinárodní debaty o klimatu snažící se najít mechanismus, který by úspěšně redukoval globální emise skleníkových plynů. Kjótský protokol se v roce 1997 pokusil použít sytém globálně obchodovatelných kvót, aby se tak stanovily ceny na emise oxidu uhličitého, ale ztroskotal poté, co se Spojené státy a několik nově se formujících zemí odmítly připojit.

Copenhagen Climate Change Conference představila v roce 2009 “pledge-and-review“ proces, ve kterém by země unilaterálně rozhodly, o kolik emise omezí. Výsledkem bylo, že Spojené státy a některé rodící se ekonomiky poprvé učinily závazek, že emise sníží. Tento systém je ale také hodně chybný. Co totiž neřeší, je klasický problém černých pasažérů a také garance redukcí v rozvojových zemích. Některé země tak opravdu mohly být povzbuzeny k tomu, aby dělaly méně a zachovaly si tak lepší vyjednávací pozici.

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

Když se světoví lídři sejdou v Paříži na jednání od 30. listopadu do 11. prosince, v rámci Konference OSN o klimatické změně, budou mít zcela novou příležitost vypracovat novou a efektivní smlouvu. Aby se vlády motivovaly ke společné činnosti, je klíčové, aby se snaha upínala k vytvoření takového systému stanovení cen uhlíku, který bude přímočarý a transparentní. My navrhujeme uhlíkový mechanismus “price-and-rebate,“ který simultánně nastavuje ceny emisí nad určitou hranici a definuje, jak by měly být využity získané výnosy.

Studie předcházející pařížské konferenci naznačují, že mezinárodní spolupráce by mohla umožnit rychlou redukci skleníkových plynů. Zdůrazňují také řetězové výhody, které by rychlá akce na klimatickou změnu mohla mít, včetně redukce lokálního znečištění, lepší energetické a potravinové bezpečnosti a rychlejší inovace. K urychlení cesty směrem k nízkouhlíkové ekonomice musí být mezinárodní smlouva použitelná pro všechny země; včetně společného a konzistentního systému monitoringu, reportování a ověřování. Musí také poskytnout silné ekonomické podněty v globální měřítku.

Náš mechanismus “price-and-rebate“ se inspiroval schématem “bonus/malus“ ve Francii, ve kterém jsou kupující nových vozidel daněni, nebo jim je naopak přiznán bonus podle emisí CO2 jejich vozidel. V našem systému by země, která přesahuje celosvětový emisní průměr per capita, platila specifické částku za každou tunu CO2 (nebo ekvivalent) nad nastavenou hranicí. Země s emisemi pod průměrem by naopak byly kompenzovány za menší znečištění.

Z tohoto systému by v počátku profitovaly země s nejnižšími emisemi per capita, což by znamenalo, že nejvíce financí by teklo do nejméně rozvinutých zemí. Jakmile by byl plně funkční, mechanismus “price-and-rebate“ by motivoval všechny země, aby redukovaly své per capita emise a tím zmenšily mezeru mezi odměnami a platbami.

Ideální uhlíková cena by závisela na cílech smlouvy. Cena 1-2 dolary na tunu by generovala 14-28 miliard dolarů, dostatek na nasazení monitoringu, kontroly a ověřovacího procesu v rozvojových zemích. Kodaňská dohoda zahrnovala příslib bohatých zemí, že investují 100 miliard dolarů ročně po roce 2020, aby tak pomohly nerozvinutým zemím zmírnit adaptaci na opatření v rámci klimatické změny. Sazba 7-8 dolarů na tunu by generovala takový zisk, který by tento slib zajistil a peníze by tekly zemím s nízkými per capita emisemi.

Z těch 100 miliard by něco přes 60 miliard šlo od západních zemí a Japonska, něco přes 20 miliard by bylo od zemí exportujících uhlovodíky (zejména Rusko a Saudská Arábie) a rychle rostoucích asijských ekonomik (včetně Číny a Korey). Zavedení systému price-and-rebate by tak redistribuovalo finance mezi zeměmi v souladu s principem “společných, avšak diferencovaných odpovědností a příslušných schopností.“

Fake news or real views Learn More

Price-and-rebate systém by byl jak efektivní, tak spravedlivý. Každý občan na světě by měl stejné právo produkovat skleníkový plyn a každá země by se potýkala se stejnými podněty ke snížení emisí.

Největší překážka k překonání v zavedení takového systému bude v přesvědčení vlád dárcovských zemí k platbě za jejich uhlíkové emise. Relativně k velikosti jejich ekonomik jde o nevelkou cenu a jakákoliv úspěšná dohoda o klimatické změně bude vyžadovat stejné závazky. Pokud se bohaté země nejsou schopny dohodnout na platbě i nízké ceny za uhlík, debata v Paříži bude jistě posuzována jako neúspěch.