„New Deal“ pro chudé farmáře

NEW YORK – Mnoho chudých, potraviny dovážejících zemí z celého světa začalo v posledních měsících propadat zoufalství, neboť globální ceny rýže, pšenice a kukuřice se zdvojnásobily. Stamiliony chudých lidí, kteří již tak utratí za potraviny velkou část svého denního rozpočtu, zakoušejí bezvýchodnou situaci. Bouří kvůli potravinám přibývá.

Řada chudých zemí však může sama pěstovat více potravin, poněvadž jejich zemědělci produkují mnohem méně, než je technologicky možné. V některých případech by při vhodné vládní akci mohli produkci potravin během pouhých několika let zdvojnásobit, ba dokonce ztrojnásobit.

Myšlenka je prostá a dobře známá. Tradiční zemědělství využívá málo vstupů a dosahuje slabých výnosů. Chudí rolníci používají vlastní semena z předešlého roku, postrádají hnojiva, spoléhají na déšť namísto zavlažování a kromě tradiční motyky používají málo mechanizace, pokud vůbec nějakou. Jejich farmy jsou malé, o výměře jeden hektar či méně.

V tradičních zemědělských podmínkách činí výnosy obilnin – rýže, pšenice, kukuřice, čiroku nebo prosa – obvykle kolem jedné tuny na hektar při jedné sklizni za rok. Pro farmářskou rodinu čítající pět nebo šest lidí a hospodařící na jednom hektaru to znamená extrémní chudobu a pro její zemi odkázanost na drahý dovoz potravin včetně potravinové pomoci.


Řešením je zvýšit výnos obilnin na nejméně dvě tuny – a na některých místech i na tři a více tun – na hektar. Lze-li na pole přivést prostřednictvím zavlažování vodu, dalo by se to spojit se zvýšením počtu sklizní ročně, přičemž sklizeň by byla zajištěna i během období sucha. Vyšší a četnější výnosy znamenají menší chudobu v zemědělských rodinách a nižší ceny potravin pro města.

Klíčem k rostoucím výnosům je zajištění, aby i nejchudší farmáři měli přístup k vylepšeným odrůdám semen (obvykle jsou to křížená semena vytvořená vědeckou selekcí semenných odrůd), chemickým hnojivům, organické hmotě doplňující půdní živiny a tam, kde je to možné, také k zavlažovacím metodám v malém měřítku, jako jsou pumpy k čerpání vody z nedaleké studny. Na této kombinaci semen s vysokým výnosem, hnojiv a zavlažování v malém není nic magického. Už od 60. let je to klíč k celosvětovému růstu produkce potravin.

SPRING SALE: Save 40% on all new Digital or Digital Plus subscriptions
PS_Sales_Spring_1333x1000_V1

SPRING SALE: Save 40% on all new Digital or Digital Plus subscriptions

Subscribe now to gain greater access to Project Syndicate – including every commentary and our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – starting at just $49.99.

Subscribe Now

Problém tkví v tom, že se tyto zdokonalené vstupy vyhnuly nejchudším zemědělcům a nejchudším zemím. Když rolníci postrádají vlastní spořicí účet a jakýkoliv předmět zástavy, nemohou si od bank půjčit na nákup semen, hnojiv a zavlažování. V důsledku toho pěstují potraviny tradičním způsobem a mnohdy vydělají ze sklizně málo nebo vůbec nic, poněvadž její objem nestačí uživit ani vlastní rodinu.

Historie ukázala, že chceme-li nejchudším farmářům pomoci vybřednout z pasti chudoby dané nízkými výnosy, neobejde se to bez vládního přičinění. Lze-li farmářům dopomoci k získání jednoduchých technologií, může se zvýšit jejich příjem a oni mohou akumulovat zůstatek na účtu i výši zajištění. Při troše dočasné pomoci, která by mohla trvat kolem pěti let, mohou farmáři nahromadit dostatečné bohatství, aby získávali vstupy tržním způsobem – buďto prostřednictvím přímých nákupů z úspor, nebo prostřednictvím bankovních úvěrů.

Vládou řízené zemědělské banky v chudých zemích po celém světě nejen financovaly vstupy, ale poskytovaly i zemědělské rady a šířily nové osevní technologie. Samozřejmě se objevily i případy zneužívání, jako například přidělování veřejných úvěrů spíše bohatším farmářům než těm potřebným nebo přetrvávající dotace vstupů i poté, co se farmáři stali kredibilními. Vládní zemědělské banky také v mnoha případech zbankrotovaly. Přesto sehrálo financování vstupů obrovskou pozitivní roli, neboť pomohlo nejchudším zemědělcům vymanit se z chudoby a závislosti na potravinové pomoci.

Během dluhové krize v 80. a 90. letech donutily Mezinárodní měnový fond a Světová banka desítky chudých zemí dovážejících potraviny, aby tyto státní systémy demontovaly. Chudým farmářům bylo řečeno, ať se starají sami o sebe a zajištění vstupů nechají na tržních silách. Byla to vážná chyba: žádné takové tržní síly neexistovaly.

Chudí farmáři ztratili přístup k hnojivům a zdokonaleným odrůdám semen. Nemohli získat bankovní úvěry. Světové bance slouží ke cti, že při nemilosrdném loňském vnitřním hodnocení své dlouhotrvající zemědělské politiky tuto chybu uznala.

Nastal čas ke znovuzavedení systémů veřejného financování, jež umožní malým zemědělcům v nejchudších zemích, zejména těm, kteří hospodaří na dvou hektarech či méně, získat přístup k potřebným vstupům v podobě semen s vysokým výnosem, hnojiv a zavlažování v malém měřítku. Malawi to v posledních třech letech dělá a výsledkem je zdvojnásobení jeho produkce potravin. Ostatní nízkopříjmové země by je měly následovat.

Důležité je, že Světová banka pod vedením svého nového prezidenta Roberta Zoellicka vykročila k tomu, aby pomohla tento nový přístup financovat. Poskytne-li banka chudým zemím granty s cílem pomoci malým rolníkům získat přístup ke zdokonaleným vstupům, pak bude možné, aby tyto země zvýšily během krátké doby svou produkci potravin.

Dárcovské vlády včetně bohatých ropných zemí Blízkého východu by měly pomoci toto nové úsilí Světové banky financovat. Svět by si měl stanovit jako praktický cíl zdvojnásobení výnosů obilnin v nízkopříjmové Africe a podobných oblastech (jako je Haiti) během příštích pěti let. Toho lze dosáhnout, pokud Světová banka, dárcovské vlády a chudé země zaměří pozornost na naléhavé potřeby nejchudších farmářů světa.

https://prosyn.org/EN8ZV1xcs