0

Bohatí by měli držet slovo

Poprvé v lidské historii může svět reálně skoncovat s globální chudobou. Přijde vám to absurdní? Možná. Chudí jsou přeci vsude a díky globální recesi, populační explozi a spatnému hospodaření od Argentiny k Zimbabwe jejich počty den ode dne rostou. Za svým tvrzením si přesto stojím. Pokud by svět - v prvé řadě Spojené státy a dalsí bohaté země - vyčlenily jen malou část svých zbrojních výdajů na potřeby nejchudsích lidí nasí planety, mohla by nase generace zbavit lidstvo pevného sevření chudoby.

Nemluvím o relativní chudobě, o takřka nevyhnutelném faktu, že někteří členové společnosti jsou na tom hůř než jiní, ačkoli i tato chudoba se společnost od společnosti do jisté míry lisí. Mám na mysli onu žaludek svírající, život ohrožující chudobu života na méně než jednom dolaru denně. Svět má dnes vůbec poprvé moc smést tyto extrémní životní podmínky s povrchu zemského.

 1972 Hoover Dam

Trump and the End of the West?

As the US president-elect fills his administration, the direction of American policy is coming into focus. Project Syndicate contributors interpret what’s on the horizon.

Proč? Nejbohatsí země světa jsou už po celé generace na vzestupu, neseny kupředu vzkvétajícími vědami a technologiemi. A ačkoli chudé země jako by zůstávaly stále více pozadu, pravda je mnohem povzbudivějsí. Zvlástě v Asii se totiž rozlehlé oblasti takzvaného rozvojového světa za poslední léta rázným krokem vzdalují od své někdejsí absolutní chudoby.

Nejpozoruhodnějsím příkladem v této části světa je Čína, kde se za posledních dvacet let podařilo zvýsit životní úroveň - včetně zdravotní péče, výživy a hygienických podmínek - stovek milionů obyvatel. V nedávné době zaznamenala na této cestě pozoruhodné výsledky také Indie, ačkoli i před ní je jestě dlouhá cesta.

Nejchudsí z chudých zemí v subsaharské Africe a v odlehlých oblastech Latinské Ameriky a střední Asie se takovými úspěchy bohužel pochlubit nemohou. Přinejmensím jedna miliarda lidí, a dost možná i dvojnásobek, zde žije v těch nejchmurnějsích podmínkách: hlad, nemoci, bída. V mnoha těchto zemích znamenalo posledních dvacet let ústup zpět, nikoli postup vpřed.

Afriku ochromují nemoci: pandemie AIDS, recidivy malárie a tuberkulózy. Měnící se charakter globálního klimatu a dlouhodobé změny podnebí mají za následek větsí počet nepředvídatelných povodní a období such, díky nimž stovky milionů lidí trpí hladem. Každý rok padnou chudobě za oběť miliony lidí - jejich životy přitom mohly být zachráněny, kdyby chudí měli přístup k lepsí zdravotní péči, výživě a dalsím základním lidským potřebám.

Extrémní chudoba nejspodnějsí miliardy lidí je sokující, mravně nepřípustná a nebezpečná - je totiž semenistěm nemocí, terorismu a násilí. Avsak dnes, kdy jsou nejbohatsí země světa bohatsí než kdy jindy a kdy se větsině chudých zemí daří unikat hrůzám té nejkrajnějsí chudoby, přesouvá se jazýček světových vah na stranu skoncování s globální chudobou.

Pomoci nejchudsím z nejchudsích uniknout od bídy a strádání mohou bohaté země snadno: stačí dát jim byť i drobný zlomek jejich ročního národního důchodu - anebo výdajů na zbrojení -, aby chudé země měly jak přemoci hlad, nedostatky ve vzdělávání a skolství a kritickou nemocnost. Taková pomoc by spolu s tržně založeným hospodářským růstem mohla extrémní chudobě zasadit zničující ránu.

Důležité je, že bohaté země se zavázaly s chudými zeměmi na těchto cílech spolupracovat. Ale jak už to tak se sliby chodí, Amerika a dalsí dárcovské země je zatím nesplnily. Na summitu OSN při příležitosti nového tisíciletí v září roku 2000 se světoví vůdci slavnostně zavázali, že problém chudoby budou řesit. Vydali deklaraci, v níž vyzvali k okamžité akci s cílem do roku 2015 dramaticky snížit chudobu. Zavázali se dokonce, že zmobilizují finanční pomoc.

Součástí siroce pojaté Deklarace tisíciletí je soubor konkrétních úkolů, jejichž cílem je omezit či snížit chudobu, nemocnost, negramotnost a zhorsování životního prostředí. Jsou to jednoznačné a konkrétní závazky. Bohaté a chudé země se například společně zavázaly snížit do roku 2015 dětskou úmrtnost o celé dvě třetiny ve srovnání se stavem v roce 1990. Desítky zemí se bohužel k tomu cíli zatím přiblížit nemohly, protože do jejich zdravotnictví neplyne dostatek peněz.

Mnohé studie, mezi nimiž i studie, kterou jsem vypracoval pro Světovou zdravotnickou organizaci, dokazují, že rozvojové cíle tisíciletí jsou dosažitelné, a to s pomocí skromných finančních příspěvků postiženým zemím - zhruba padesát až sto miliard dolarů ročně ve formě pomoci bohatých zemí. Zdá se to jako hodně peněz, avsak ne ve srovnání s 25 biliony dolarů ročních příjmů bohatých zemí či zhruba 500 miliardami vynakládanými každoročně na zbrojení.

Fake news or real views Learn More

Větsí část světa pohlíží na Spojené státy a na dalsí bohaté země světa s rozhořčeným pocitem, že neplní své sliby pomáhat méně sťastným zemím. Bohatý svět ale může své jméno očistit - a také propagovat svůj zájem na globálním míru a prosperitě -, dokáže-li, že rozvojové cíle tisíciletí pro něj nejsou prázdnými slovy. Klíčovou zkouskou těchto slibů bude konference OSN o financování rozvoje, která se přístí měsíc bude konat v mexickém Monterrey. Nejdůležitějsí otázkou konference bude: kde jsou peníze na boj s chudobou a nemocemi? Přijdou po slovech bohatých i činy?

V Monterrey budou moci bohaté země zbytku světa, a předevsím těm nejchudsím z nejchudsích, dokázat, že jim rozumějí. Doufejme - v zájmu nasí společné budoucnosti -, že tentokrát to světoví vůdci pochopili správně.