Ryba, které ubylo

Před tisíci lety norští osadníci v mém rodném městě Yorku jedli tresky, které vážily až osm kilogramů. Víme to díky archeologům a jejich zaujetí pro středověká odpadiště. Dnes však budete mít štěstí, když najdete tresku s hmotností přes dva kilogramy. Co jsme to rybí populaci provedli, že došlo k takovým změnám? A záleží na tom?

Rybolovné politiky jsou sestaveny tak, aby malým rybám umožnily vyrůst. Má to ten nejlepší důvod - ryby chycené jako příliš malé zajistí jen nevelký výnos. Navíc by ryby neměly příležitost k reprodukci, což by ohrožovalo celkový stav ryb. Například, zveřejněným záměrem společné rybolovné politiky EU je „chránit zdroje ryb tím, že se bude regulovat množství ryb vylovených z moře, že se mladým rybám umožní reprodukce a že se zajistí, aby byla opatření dodržována."

Jak už to však vypadá, své zásoby ryb jsme důkladně lovili tak dlouho, až dnes zůstalo jen několik velkých, starých jedinců. Dobře to uvidíme na příkladu tresky obecné. Předpokládejme, že na začátku máme deset tisíc ročních jedinců. Bude-li působit jen přirozená úmrtnost, věku osmi let se dožije asi tisíc těchto jedinců. Rozumná míra úmrtnosti v důsledku rybolovu sníží počet přeživších ryb na asi sto kusů. Avšak míra úmrtnosti ryb v důsledku rybářské činnosti, již jsme vyvíjeli v posledních dvaceti letech, snížila počet přeživších ryb na zhruba tři.

Mortalita má kumulativní účinky, takže s ohledem na to, jak řídíme oblasti rybolovu, se jen málo jedinců dožije velikosti a stáří. Navzdory tomu jsme přesvědčeni, že bez zásahů zvenčí se treska dožívá aspoň třiceti let. Dokladem ohromné účinnosti, s níž využíváme živé mořské zdroje, je skutečnost, že jakmile se ryba jako treska dostane do rybolovné oblasti, zahyne dnes s mnohem větší pravděpodobností v rukou rybářů než z jakéhokoli jiného důvodu.

Absence velkých, starých jedinců tresky a dalších ryb je znepokojivá jak z pohledu krátkodobé ekologické kvality rybí populace, tak z pohledu jejího dlouhodobého genetického zdraví. Krátkodobý problém se týká produkce jiker, jež je u mnoha ryb úměrná tělesné velikosti ryby: velcí jedinci přispívají budoucím generacím mnohem víc než jedinci malí. Ba platí, že první pokusy o kladení jiker mohou být poměrně neúspěšné, a proto je zřejmě obzvlášť mylná politika rybolovu, která převážně spoléhá jen na prvojikrnáče (a takové politice se teď blížíme).

Dnešní politika je pochybná také proto, že jak je známo, úspěšnost tření ryb se rok od roku mění. Špatný rok, kdy je nevhodné z lovem oslabené populace brát rekruty, znamená ztrátu jak nového ročníku, tak většiny jikrnáčů, neboť ti jsou chyceni dřív, než mohou znovu klást jikry. Naproti tomu populace s nižší úmrtností větších jedinců si přinejmenším udržuje dostatečné rezervy větších jedinců, kteří v dalším roce plní funkci jikrnáčů.

Secure your copy of PS Quarterly: Age of Extremes
PS_Quarterly_Q2-24_1333x1000_No-Text

Secure your copy of PS Quarterly: Age of Extremes

The newest issue of our magazine, PS Quarterly: Age of Extremes, is here. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, subscribe to PS Premium now.

Subscribe Now

Dlouhodobá obava tkví v tom, že rybaření je cíleně selektivní; rybáři se snaží lovit ty nejvýnosnější druhy a v rámci druhů ty nejvýnosnější velikosti. Tak jako u všech forem života, rybí populace se geneticky mění, uplatňuje-li se řízená selekce. Účinkem rozsáhlého lovu je zvýhodnění genů, které zapříčiňují pomalý růst, ale brzkou dospělost.

Vskutku, z mnoha oblastí rybolovu máme důkazy o časnějším dospívání; ke změnám dochází tak rychle, že je lze pozorovat během několika desetiletí. Tak například, na počátku dvacátého století byste v Severním moři nenalezli dospělou tresku s délkou pod 50 centimetrů, zatímco v 80. letech už dospělé tresky měřily pouhých 15 centimetrů. V moři je tedy běžnou věcí pohlavní styk nezletilých. Péčí o velké, staré ryby bychom selekci ve prospěch raného dospívání zvrátili a zároveň bychom skrze nejvíce lovené velikostní třídy selektivně zvýhodnili rychlejší růst.

Genetických změn, které způsobujeme u rybích populací, si mnoho lidí nevšímá. Přesto na nás princip předběžné opatrnosti klade jistou zodpovědnost za to, abychom živé bohatství mořské říše předali ve stavu, který budoucím generacím umožní je využívat v takové míře, v jaké je využíváme my.

Způsob správy rybolovných oblastí je třeba od základu nově promyslet, abychom překonali ekologické a evoluční problémy, jež současná praxe vyvolává. Pokud by bylo možné na současném postoji změnit jednu jedinou věc, pak by mělo jít o to, abychom si uvědomili, že u ryb jako treska velikost znamená krásu. Přebudovat náš přístup k řízení oblastí rybolovu prostřednictvím opatření, která zvýší šance na přežití velkých, starých jedinců, by v krátkodobé perspektivě bylo dobré pro zdraví našich rybích populací a zároveň bychom si tím vysloužili vděk svých potomků.

https://prosyn.org/hoFClFNcs