0

Věda pod palbou kritiky

Tři století poté, co osvícenství poprvé spojilo lidskou svobodu s vědeckotechnickým pokrokem, dostávají se svoboda i pokrok - navzdory svým velkolepým triumfům - pod sílící palbu kritiky. Zásadní přírodní objevy rozšířily naši tvůrčí moc nad strukturami a transformacemi neživého i živého světa. Průlomy ve fyzice a chemii umožnily mimořádný rozvoj elektroniky a materiálů, jež dramaticky zkrátily čas i vzdálenost, a staly se předzvěstí informačního věku rychlé a bezpečné komunikace a dopravy. Díky pokroku v oblasti biologických věd a technologií můžeme dnes účinněji usměrňovat vývoj chorob i stárnutí, zvyšovat produkci potravin a kontrolovat znečišťování životního prostředí.

Řečeno stručně, vědecký výzkum - a jeho implementace prostřednictvím nových technologií - nám poskytl nové svobody, nové způsoby života a nové možnosti praktického lidského konání. Čím dál častěji ovšem slýcháme, že naše schopnost a snaha manipulovat přírodními procesy je sama o sobě nepřirozená - obvinění, jež odráží náš ambivalentní vztah k přírodě. Jak napsal francouzský spisovatel Jean Bruller-Vercors, jsme animaux dénaturés , čili zvířaty zbavenými přírody: žijeme v přírodě, ale současně jsme schopni ji s odstupem sledovat, zkoumat a zpochybňovat, jsouce si přitom vědomi své výlučnosti.

Erdogan

Whither Turkey?

Sinan Ülgen engages the views of Carl Bildt, Dani Rodrik, Marietje Schaake, and others on the future of one of the world’s most strategically important countries in the aftermath of July’s failed coup.

Tato rozpolcenost v nás probouzí pocit nejasné úzkosti: existují jisté věci, na než se nesmí sahat, základní tajemství přírody, jež odhalujeme s rizikem, že vypustíme ven nějaké nekontrolovatelné síly. Tato předtucha doprovázela už zrod elektřiny a automobilu. Teď, kdy se vědě podařilo dostat se ještě hlouběji pod povrch přírodního světa, kdy objevila nejen atom, ale například už i genetickou skladbu člověka, tato obava dále sílí. Strach z naší obrovské moci vysvětluje přitažlivost ekologických hnutí a jejich představy (zvlášť v jejich fundamentalistickém, kvazináboženském pojetí, tzv. ,,hluboké ekologii") ,,čisté" Přírody, jejíž harmonii prý narušil člověk.

Příroda je ale k člověku naprosto netečná; nemá morální postoj a nedisponuje morálním kodexem. Příroda jednoduše je . Můj obor, chemie, sehrál v naší schopnosti ovlivňovat přírodní jevy, měnit je a vymýšlet pro ně nové projevy hlavní úlohu. Přírodní látka ovšem nemá důvod být méně toxičtější než látka syntetická. Syntetické látky mohou ve skutečnosti být mnohem bezpečnější než přírodní. Genetické inženýrství například vyhubilo prion, příčinu Creutzfeld-Jakobovy nemoci, který se přirozeně vyskytoval v lidském růstovém hormonu, a umožnilo krevní transfuze bez rizika HIV infekce.

Řekněme si to jasně: věda je výsledkem evoluce, jež na jejímž konci stojí bytost - člověk -, která se postupně stala schopnou zkrotit nejen sebe, ale i své okolí. My, lidé, budeme jednou schopni řídit svou vlastní evoluci, a poněvadž naše síla vychází z přírody, budeme tuto získanou schopnost využívat dříve či později a ať se nám to líbí nebo ne. Člověka (a jeho prostředí) přizpůsobující člověk je nedílnou součástí člověka.

A co ,,posvátnost" života? My, lidé, přijímáme axiom, že život je svatý, abychom uchovali to, co vlastně formulaci tohoto axiomu umožnilo: vědomí a myšlení. Žádný přírodní zákon nepřikazuje, aby život respektoval sám sebe - a příroda podává důkaz: živočichové v přírodě se navzájem požírají. Ona základní hodnota, že život je svatý, se opírá výlučně o naši schopnost transcendovat a zkoumat vznik sebe sama, ačkoli i toto zrození je nutně produktem života.

Je tedy naším osudem dále se pídit po vědění. Je to i naše povinnost. Nemáme právo rozhodovat, zda jsme již dospěli k dostatečné úrovni vědeckého pokroku, protože se nemáme jak poradit s budoucími generacemi - a můžeme být rádi, že naši předkové se nemohli radit s námi. Věda a technika přece nenesou odpovědnost za nedbalé a marnotratné chování, které ekologové poprávu odsuzují.

Vědecký duch je pro nás naopak jedinou nadějí, že se podaří vyvinout nové procesy a produkty, jež budou s to omezit rizika, která na lidský pokrok číhají. Technologie jsou pak příslibem toho, že se chudé země začnou méně spoléhat na průmysl náročný na přírodní zdroje. ,,Vývojová zkratka", která by vedla přímo k fotogalvanické nebo jaderné energii, ne k uhelným elektrárnám, k vysoce výkonným materiálům, ne k ocelárnám, a k mobilním telefonním sítím, ne k nákladným pevným sítím, by jasně byla přínosem pro nás pro všechny.

Nulové riziko neexistuje. Riziko patří k životu. Nulové riziko je vlastně totéž co mrtvý svět. Riziko je tedy obsaženo v každém našem rozhodnutí. Snažit se eliminovat riziko tím, že výzkum v některých oblastech omezíme, znamená omezovat také lidskou svobodu. Musíme umět rozlišovat mezi tím, co je nebezpečné, a tím, co je nám jen nepříjemné. Sklenice vína je pro někoho napůl prázdná, pro jiného zpola plná; jenže z té plné půlky se aspoň dá napít, zatímco s tou prázdnou nic moc nenaděláte - maximálně můžete zkusit ji doplnit.

Přesně odhadnout riziko není bohužel vždy možné a věda sama všechny odpovědi nenajde. Rozhodnutí o využití vědeckých objevů obvykle vycházejí z kritérií, jež mají s vědou společného máloco. Továrna může fungovat, aniž bude do ovzduší vypouštět škodlivé látky, ale jen tehdy, budeme-li připraveni za to zaplatit.

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

Rozhodování o technologiích si samozřejmě žádá více než jen ekonomická kritéria. Vodní čerpadlo poháněné sluneční energií může v rozvojové zemi rozbít tradiční sociální strukturu založenou na kontrole nad zásobami vody. Podobně také soužití obou pohlaví před oplodněním má podle nedávného výzkumu vyvolat u žen imunologickou reakci, která výrazně snižuje zdravotní rizika spojená s těhotenstvím, jako jsou hypertenze či předporodní křeče. Takové objevy - k nimž patří i vývoj bezpečných a účinných metod antikoncepce - jsou jasnou hrozbou tradičním náboženským zákazům.

Hlavním úkolem vědce je hledat nové poznatky, ne zužovat zorné pole společnosti. Etika a právo se neustále mění, přizpůsobují se. Děje se tak už od dob osvícenství, jehož ideály začaly poprvé rozbíjet bariéry pověr, tmářství a demagogie, jež bránily lidské svobodě v růstu. Dějiny nelze přepsat a je na nás, abychom odolali iracionálnímu nutkání - ať už plyne z propasti naší nevědomosti nebo z přízraku našich krizí - a nepostavili se jim do cesty. Máme-li mít osud ve svých rukou, musíme dojít až ke stromu poznání.