0

Chvála parazitům

V roce 1933 objevili primatologové rudočernou opici, žijící v korunách stromů západoafrických lesů, a nazvali ji guereza červenohlavá. Nedávno byla tato opice prohlášena za vyhynulou. Jde o první zdokumentovaný případ vyhynutí lidoopa od 18. století. Po šestiletém pátrání nenašli vědci po opici sebemenší stopu, což je dovedlo k závěru, že rozsáhlé kácení lesů v této oblasti vedlo k úmrtí posledního představitele tohoto druhu. Nezmizela však jen guereza červenohlavá. V zapomnění s sebou odnesla dnes už nezjistitelný počet cizopasných druhů, pro které byla opice domovem: viry, baktérie, prvoky, houby, tasemnice a další havěť.

Tempo dnešní doby je pravděpodobně příčinou masového vymírání živočišných druhů, které tato planeta nezažila od dob, kdy na ni před 65 miliony let dopadl asteroid. V největších množstvích vymírají právě cizopasníci, paraziti, protože ti představují naprostou většinu biologické rozmanitosti planety Země. Vědci se sice různí, pokud jde o počet biologických druhů na Zemi – podle některých je to pět milionů, podle jiných až třicet milionů –, přitom se ale shodují, že čtyři z pěti druhů jsou právě cizopasníci.

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

Těžko si asi dokážeme představit a připustit, že paraziti jsou vlastně všude kolem nás. Obvykle se jich štítíme a máme z nich strach. Parazity je třeba hubit nebo přinejmenším o nich nemluvit ve slušné společnosti. Přitom jsou snad největším úspěchem přírody. Na Zemi jsou už celé miliardy let a vyvinuly se v bizarní paletu forem: v červy, které se dokáží stočit do jediné svalové buňky, v korýše, kteří se přisávají na oči polárních žraloků, v hlísty žijící v močovém měchýři pouštních ropuch jedenáct měsíců v roce zahrabaných do písku.

Paraziti se v průběhu oněch dlouhých let vyvinuli v pozoruhodně dokonalé tvory. Umí biochemickou cestou vykastrovat svého hostitele, aby neplýtval svou energií na tvorbu vajíček nebo námluvami a mohl krmit parazity. Paraziti umí dokonce ovládat chování svých hostitelů, aby se sami mohli rozmnožovat. Mnoho druhů cizopasníků musí totiž během svého životního cyklu žít v těle dvou i více druhů hostitelů. Prvním hostitelem bývá obvykle kořist druhého hostitele. Cizopasníci proto pomáhají dravcům chytat jejich oběti. Pro toxoplazmu, prvoka, který svůj životní cyklus zahajuje v myších a krysách a dalších drobných savcích, je konečným hostitelem kočka. Myš napadená toxoplazmou je naprosto zdravá, ale ztrácí instinktivní strach, když ucítí kočku. Tím, že cizopasný prvok pozmění v myši její neurochemické procesy, stává se jejich první hostitel snadnějším cílem druhého.

Naši lásku si paraziti asi nikdy nezískají; mají ale právo na naši úctu a respekt. Snažíme-li se zachovat druhovou rozmanitost, neměli bychom zapomínat na parazity, kteří žijí v ohrožených druzích, jako je guereza červenohlavá. Pro ochranu biologické rozmanitosti totiž existují praktické důvody, které platí pro parazity stejně jako pro jejich hostitele. Například už proto, že mnoho vůbec nejúčinnějších léčiv bylo objeveno v rostlinách a zvířatech.

Paraziti jsou mistry v biotechnologiích. Například měchovci. Tahle „škodná“ ryje svými zuby do vnitřní vrstvy střev, odkud saje krev a rozdrásané maso. Za normálních okolností by se v ráně vytvořila sraženina a měchovec by nemohl sát. Jenže on si vypěstoval schopnost produkovat látku, která elegantně zastaví řetěz chemických reakcí, jejichž působením se sráží krev. Biotechnologický výzkum se o měchovce velmi zajímá a syntetickou cestou se pokouší vyrobit onu ředící látku, která najde uplatnění v chirurgii.

Měchovec je ale jen jedním z několika milionů druhů parazitů. Jiní cizopasníci produkují chemické látky, které například umí zastavit obranné reakce těla po transplantaci orgánů nebo upravit mozek a jeho funkce. Pokud vyhynou, odnesou si s sebou i svá tajemství.

Pohrdání, které většina lidí vůči parazitům pociťuje, v sobě skrývá hluboký zmatek a rozpačitost ohledně naší role v přírodě. Hrdě se zveme pány tvorstva a veškerá vodní i pozemská zvířena nám leží u nohou. Jenomže paraziti vědí, jak na nás a naši obranu vyzrát a jak se nám dostat pod kůži. Ať chceme nebo ne, budeme vždy součástí přírody. A to nám nahání hrůzu. Také proto jsou paraziti skvělým námětem pro vědeckofantastické filmy typu Vetřelce.

Fake news or real views Learn More

Paraziti v nás ale pocit neklidu vyvolávají i z jiného pohledu. Podíváte-li se na letecké fotografie obytných sídlišť táhnoucích se daleko do stepí či snímky kácených deštných pralesů, jen ztěží se ubráníte děsivé myšlence, že i my sami parazitujeme. Naším hostitelem je biosféra, kterou vykořisťujeme ve vlastní prospěch a k újmě štědrého hostitele.

Na té metafoře možná něco je, ale já osobně si z ní beru něco jiného než zřejmě většina lidí. Být označen za parazita nemusí být urážka. Za poslední čtyři miliardy let dějin života byli cizopasníci neobyčejně úspěšní. Pakliže ale opravdu jsme parazity, jsme hloupými parazity. Paraziti své hostitele využívají rozvážně, protože kdyby je usmrtili příliš rychle, zůstali by bez domova. Na rozdíl od ostatních parazitů máme my jen jednoho jediného hostitele, což znamená, že se musíme chovat o to rozvážněji. Soudě podle stavu deštných pralesů, mokřin a korálových útesů si to neuvědomujeme. Zkusme se učit od odborníků.