mckeon1_SAJJAD HUSSAINAFP via Getty Images_grainexports Sajjad Hussain/AFP via Getty Images

Jak řídit právo na potraviny

ŘÍM – Můj otec, který byl u toho, když se vytvářel koncept Všeobecné deklarace lidských práv, mi jako malé dívce vyprávěl, jak se ve světě rozdrobeném studenou válkou hledaly všeobecně sdílené principy, na nichž by se dala postavit společná stanoviska. Deklarace přijatá v roce 1948 vyjmenovala řadu základních práv včetně práva na „přiměřenou potravu“. Státy mají povinnost vymezená práva chránit, respektovat a naplňovat, a pokud to nedělají, mohou být volány k zodpovědnosti.

Počet členů Organizace spojených národů rychle vzrostl v 60. letech, kdy mnoho někdejších kolonií získalo nezávislost a následně začalo prosazovat větší rovnost v globálním řízení. Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, který v roce 1966 přijalo Valné shromáždění OSN, vyzýval signatářské země, aby zajistily spravedlivou distribuci světových dodávek potravin v souladu s potřebami.

Ropné šoky a stagflace v polovině 70. let posunuly dynamiku vývoje od řízení založeného na právech a vedeného pod taktovkou státu k neoliberalismu, jenž se stal převládajícím politickým paradigmatem. Tento přístup byl založen na pomýleném přesvědčení, že trhy zbavené pout alokují zdroje nejefektivněji, že z hospodářské globalizace těží všechny země a že soukromý sektor zajišťuje zboží a služby efektivněji než sektor veřejný.

Od 80. let neoliberální programy strukturálních reforem, které Světová banka a Mezinárodní měnový fond předepisovaly zemím s nedostatkem hotových peněz, v kombinaci se vznikem Světové obchodní organizace omezovaly manévrovací prostor vlád v zemích globálního Jihu. Reformní programy volaly po tom, aby vlády odbourávaly regulace – včetně těch na ochranu pracovní síly a životního prostředí –, které se pokládaly za brzdu volného obchodu, a aby otevřely své trhy dovozu dotovaných potravinářských výrobků.

V důsledku toho se globalizovaný systém potravinářského průmyslu pod vedením velkých firem navzdory slibovanému zlepšení potravinové bezpečnosti všude na světě stal katastrofálním selháním. Občanům nezbylo než platit cenu za neoliberální politiku: za křehké dodavatelské řetězce, za zaměstnance zbavené práv, za zhoršující se klimatickou krizi, za vážný úbytek biodiverzity, za omezený přístup ke zdravým potravinám, za trvale neudržitelný jídelníček a za extrémní hospodářskou nerovnost. Vzhledem k tomu, že hlad a podvýživa jsou opět na vzestupu, přišel čas na radikální korekci kurzu.

Reforma globálního potravinářského průmyslu bude obtížná zčásti i proto, že ho charakterizuje extrémně vysoká koncentrace moci v rukou několika nadnárodních agrobyznysových společností. Globální trhy s obilím a hnojivy ovládá pouhá hrstka firem, jimž toto postavení umožňuje „šmelit“ v situacích, kdy se dodavatelské řetězce rozpadnou, jak se to stalo během pandemie covid-19 a později i během ruské otevřené invaze na Ukrajinu.

Secure your copy of PS Quarterly: Age of Extremes
PS_Quarterly_Q2-24_1333x1000_No-Text

Secure your copy of PS Quarterly: Age of Extremes

The newest issue of our magazine, PS Quarterly: Age of Extremes, is here. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, subscribe to PS Premium now.

Subscribe Now

S podporou silných zemí vyvážejících komodity prosazuje neoliberální politika průmyslovou produkci exportních plodin na úkor domácí produkce potravin ze strany drobných zemědělců, což proměnilo země globálního Jihu v dovozce potravin zranitelné vůči cenovým výkyvům. A s finanční mocí jde ruku v ruce i možnost interpretovat situaci po svém, čehož lze využít ke chvále nejnovějších potravinářských technologií. Nikoho by prý nemělo trápit, že pesticidy decimují populaci včel, když korporace dokážou udělat z miniaturních dronů umělé opylovače (samozřejmě za patřičnou cenu).

Nejnovějším projevem této koncentrované moci korporací je snaha nadnárodních firem převzít kontrolu nad globálním potravinářským řízením od mezivládního systému založeného na právech. V roce 2010 přišlo Světové ekonomické fórum s přístupem k řízení, kterému se později začalo říkat přístup mnoha akcionářů a v jehož rámci měl mít každý své místo u stolu. Tento rámec je však mnohem méně inkluzivní, než název napovídá. Když se ignorují role, závazky a zájmy různých aktérů a když se nebere v potaz nerovnováha moci, pak korporace vždy zákonitě získají navrch nad slabšími hráči a zodpovědnost vlád i lidská práva musí jít stranou.

Pozveme-li korporace, aby se připojily k rozhodovacímu procesu, vychylujeme tím misky vah ve prospěch průmyslové monokultury se silným podílem chemie – neoliberálové přitom tento krok ospravedlňují tvrzením, že chceme-li zvýšit produkci potravin, pak zoufale potřebujeme využít firemní investice a inovace. Ve skutečnosti svět produkuje více než dost potravin, aby uživil každého; problémem je nerovný přístup k nim, což vyžaduje politická, nikoliv technická řešení.

Podpora malých rodinných farmářů, kteří produkují významný podíl světových potravin a oslovují spotřebitele prostřednictvím místních trhů, nikoliv globálních dodavatelských řetězců, si žádá diametrálně odlišný politický rámec. Proč by však nadnárodní korporace prosazovaly přístup, který jde proti jejich zájmům?

Summit OSN o potravinářských systémech (UNFSS), který se uskutečnil v září 2021, byl apoteózou „mnohoakcionářství“. Summit uspořádaný bez mandátu vlád a se silnou účastí agropotravinářských korporací a Nadace Gatesových se nijak nezabýval právem na potraviny a slovyMichaela Fakhriho, zvláštního zpravodaje OSN pro otázky práva na potraviny, byl odtržený od „skutečných potřeb lidí“. Takzvané „Bilanční setkání“ tohoto summitu, naplánované na konec letošního července, je první globální akcí navazující na tuto neudálost.

Mnoho organizací občanské společnosti, které bojují za právo lidí vybrat si strukturu svých potravinářských systémů, proti oběma akcím vystupuje. Tyto skupiny dávají přednost platformám, jako je Komise OSN pro světovou potravinovou bezpečnost, jež zahrnuje subjekty nejvíce postižené potravinovou nejistotou, zaměřuje se na strukturální příčiny hladu a nerovnosti a prosazuje zodpovědnost tím, že zachovává hlasovací práva vládám. Takzvaná Lidová autonomní reakce na UNFSS, což je koalice výše zmíněných uskupení, uspořádala v polovině července veřejné akce, které měly poukázat na nerovnováhu moci ohrožující demokratické řízení produkce potravin a vést k zamyšlení nad budoucností multilateralismu.

Stanovení, jakým způsobem dosáhneme cíle v podobě přiměřeného množství potravin pro všechny, je právem občanů a povinností vlád. Ti, které zajímá jen tvorba zisku, by neměli mít u stolu místo.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka

https://prosyn.org/RJlEi7Bcs