Mohou za globální oteplování lidé?

Globální oteplování je ekologickým, ekonomickým, vědeckým i politickým problémem prvního řádu a poněvadž jeho rizika leží daleko v budoucnosti, je dvojnásob složitějsí jej řesit. Chceme-li jednat teď hned a předejít jeho následkům, musíme nejprve pořádně prozkoumat to, co jsme se o povaze tohoto nebezpečí již dozvěděli. Měli bychom vkládat naděje do Kjótské dohody, která stanovuje přísné limity na emise tzv. skleníkových plynů? Anebo snad má pravdu americká vláda, podle níž ní je snižování emisí podloženo ,,dryáčnickými`` důkazy a která proto dohodu z Kjóta odmítá?

Nepřímé důkazy naznačují, že ke spalování fosilních paliv opravdu přistupujeme rozmařile a že to má snad také svůj dopad na globální oteplování. Od roku 1900 se globální teplota zemské atmosféry a povrchových vod oceánů zvýsila o půl až celý jeden stupeň Celsia. Hlavním podezřelým je zde atmosférický oxid uhličitý CO 2 , hned za vodní párou a jejím skleníkovým efektem. Od roku 1860, kdy díky průmyslové revoluci a nárůstu populace rapidně vzrostla spotřeba fosilních paliv, se objem atmosférického CO 2 zvýsil zhruba o 28 procent.

Tento nárůst byl zpočátku mírný: z 290 částic z milionu (ppm) v roce 1860 na 295 ppm v roce 1900. Pak se ale rapidně zrychlil: v roce 1950 objem CO 2 v atmosféře dosáhl hodnoty 310 ppm a v roce 2000 činil už 370 ppm. Polovinu celkového přírůstku ve výsi 80 ppm má přitom na svědomí jen posledních pětadvacet let. Z číslicových modelů globálního klimatu lze vyčíst, že zdvojnásobení současné atmosférické akumulace CO 2 bude mít za následek dalsí oteplování o 3 až 5 stupňů Celsia, dost možná už do roku 2050.

Následky takového oteplení by byly zničující: vnitrozemí by vyschlo, zatímco níže položené pobřežní oblasti by skončily pod vodou, neboť v důsledku tání polárních ledů by stoupaly hladiny moří. To by zřejmě vyvolalo dalsí oteplování a vzhledem k nárůstu vodní páry v atmosféře také překotný a nekontrolovatelný skleníkový efekt. Jedinou rozumnou cestou ven z tohoto začarovaného kruhu by se tedy zdálo snížení spotřeby fosilních paliv, o což se zasazují zastánci Kjótského protokolu, a dalsí investice do alternativních zdrojů energie.

Jenže i když se vědcům v posledních letech podařilo sestrojit několik opravdu kvalitních modelů globálního klimatu, oni sami jako první připoustějí, že tyto modely počítají jen se zlomkem vsech faktorů a fyzikálních sil, jež dohromady ovlivňují podnebí a průměrnou globální teplotu. Studie prováděné v posledních dvaceti letech například dokázaly, že změny magnetické aktivity Slunce zapříčiňují změnu jasnosti Slunce až o 0,1 procenta a že průměrná roční teplota v severní teplotní zóně Země se už nejméně tisíc let těmito změnami sluneční aktivity řídí.

Při sledování Slunci podobných vesmírných objektů vědci objevili hvězdu, jejíž jasnost během pěti let klesla o 0,5 procenta a během stejné doby se podstatně snížila také její magnetická aktivita. Lze se domnívat, že Slunce se chová podobně. Na vzorcích ledu, odebraných z ledové čepičky v Grónsku, lze vysledovat náhlé změny teploty. Na rozdíl od předpovědí klimatických modelů, zaměřujících se na emise skleníkových plynů, tyto vzorky dokládají, že pokles CO 2 v atmosféře tato chladná mezidobí nepředcházel, nýbrž následoval po nich.

WINTER SALE: Save 40% on all new Digital or Digital Plus subscriptions
PS_Sales_Winter_1333x1000

WINTER SALE: Save 40% on all new Digital or Digital Plus subscriptions

Subscribe now to gain greater access to Project Syndicate – including every commentary and our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – starting at just $49.99.

Subscribe Now

Co tedy do této chvíle nese odpovědnost za globální oteplování? V letech 1900 až 1950 měla globální oteplování na svědomí nepochybně stoupající jasnost Slunce. V tomto období se totiž magnetická aktivita Slunce zvýsila dvakrát až třikrát. Atmosférický oxid uhličitý rozhodně významnou příčinou být nemohl, protože do roku 1950, kdy se globální oteplování na několik desetiletí ustálilo, se jeho podíl v atmosféře zvýsil jen o 7 procent. Po roce 1950 sluneční aktivita žádné zásadnějsí kolísání nezaznamenala, o 20 procent ovsem vzrostl podíl CO 2 , který se podepsal na globálním oteplování v letech 1970 až 2000. Atmosférický oxid uhličitý tak bude pravděpodobně řídícím faktorem globálního klimatu i v tomto století.

To vsak stále nedokazuje, že za rostoucí akumulaci CO 2 v atmosféře mohou exhalace způsobené lidskou činností. V atmosféře je obsaženo asi 750 gigatun (10 9 tun) CO 2 , zatímco celkový roční objem lidských exhalací a emisí činí přibližně 5,5 gigatun, tedy jen asi 0,7 procenta celkového objemu. Kromě toho se odhaduje, že každoročně dojde mezi atmosférou a světovými oceány k výměně asi 90 Gt CO 2 . Což znamená, že exhalace CO 2 způsobené lidskou činností se v atmosféře nezdržují a neakumulují, nýbrž že se velmi brzy rozptýlí na oceánském povrchu, aby atmosférický oxid uhličitý zůstal ve vyváženém stavu.

Tuto rovnováhu přitom určuje teplota vody na povrchu oceánu. Je tedy možné, že za procesem globálního oteplování stojí oteplování oceánů Sluncem v letech 1900 až 1950. To totiž mohlo pozměnit rovnovážný stav tak, že se v atmosféře od té doby začalo koncentrovat větsí množství CO 2 , které globální oteplení urychlovalo. Lidská produkce oxidu uhličitého tedy situaci neprospívá, přitom bude ale jen sotva rozhodujícím faktorem. Tyto důkazy jsou pro kjótské skeptiky opravdu dobrým argumentem.

Rizika, jež s sebou přinásí globální oteplování, jsou nicméně reálná. Poukazování na lidské emise CO 2 rozhodně nezavání ,,dryáčnictvím``, jen neúplností. Tak například kromě své magnetické činnosti ovlivňuje Slunce počasí na Zemi několika dalsími způsoby, mj. oteplováním horní stratosféry ultrafialovým zářením, nukleací aerosolů či tvorbou mraků. Klima rovněž závisí na míře výměny vodní páry mezi atmosférou a zemským povrchem, kde spolupůsobí oceánské vodní proudy, větry a geografie.

Vsechny tyto spolupůsobící jevy je nutno chápat kvantitativně. Jen tak budeme moci vytvořit opravdu věrný model změn globálního klimatu, což se nám zatím nepodařilo. Jedinou správnou cestou je tedy začít zkoumat vsechny dosud neprobádané faktory: fyziku tvorby mraků, dynamické propojení horní stratosféry se spodní atmosférou, akumulaci vodní páry v atmosféře. Chceme-li nalézt doopravdy účinné řesení, musíme počkat, až o celém problému budeme vědět více.

https://prosyn.org/nwUhgK4cs