BERLÍN – Klimatická politika je na klíčovém rozcestí. Podle předních světových vědců se rychle ztenčuje příležitost předejít nejhorším ničivým dopadům globálního oteplování. Spojené státy loňským schválením zákona o snižování inflace (IRA) konečně vyvinuly smysluplné úsilí o snížení emisí. Evropa se teď o překot snaží reagovat.
Úzce technický přístup převažující v Evropské unii – zejména v Německu, jejím největším členském státě – však Evropu vede k fiskálním mělčinám a sociálnímu neklidu. K vytyčení bezpečnějšího, udržitelnějšího kurzu je zapotřebí, aby byla klimatická politika navázána na širší hospodářskou, a především fiskální politiku. Jinými slovy, smysluplné úsilí v oblasti klimatu vyžaduje strategii jdoucí napříč celou ekonomikou.
Evropské vlády se prozatím sjednotily kolem inženýrské reakce na nutnost poradit si se změnou klimatu. Kupříkladu plán Evropské komise „Fit for 55“ rozebírá problém na malé, zvladatelné části, zavádí cíle pro jednotlivé sektory a určuje, jak velkého úbytku uhlíku dokážou dosáhnout různá řešení, zvažovaná izolovaně. Vznikající reakce na IRA toto paradigma posiluje, zrychlenými plánovacími postupy a zvětšením prostoru pro průmyslové dotace, ale nemění jej.
Tyto politiky sice zaplňují důležitou mezeru, ale jsou podivnou ozvěnou takzvané třetí cesty, která byla přijímána v 90. letech a zkraje let nultých. Voličům se tehdy říkalo, aby se nebáli ztráty pracovních míst v důsledku automatizace a globalizace. Na obzoru měly být nové a lepší příležitosti. Pracující se mohli zapisovat do rekvalifikačních programů s tím, že než získají poptávané dovednosti, obživu jim zajistí sociální dávky.
Jak onen příběh skončil, víme. Ukazuje se, že dobře placená místa mohou mizet a že je může nahrazovat špatně placená, nejistá práce. Dlouhotrvající úpadek mohou zažívat celé regiony a právě to se v mnoha vyspělých ekonomikách stalo. Nejeden volič tuto zkušenost promítl do hlasování ve volbách.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Klimatická politika se nesmí chytit do téže pasti. Podobně jako dřív globalizace a automatizace, ani sílící příliv dekarbonizace nebude automaticky nadnášet všechny čluny. V dlouhodobém výhledu rozhodně není nutné dělat kompromisy mezi prosperitou a klimatem; prosperovat můžeme jedině na zdravé planetě. Během přechodného období ale bude odklon od fosilních paliv zvyšovat náklady a ekonomickou nestabilitu, v důsledku vyšších cen energií, dočasných překážek, měnící se struktury obchodu či finanční nestability.
Třetí cestu 2.0 může odvrátit jedině fundamentální změna uvažování. Dekarbonizaci musí provázet dobrá pracovní místa, vysoké mzdy a ekonomické bezpečí a nesmí přitom zaostávat žádný region. Problém v šíři celé ekonomiky vyžaduje provázání klimatické politiky s obecnějšími hospodářskými a fiskálními politikami. Zaměřovat se výhradně na omezování emisí znamená nevidět kvůli stromům les.
Klimatická dividenda může sice prospět nízkopříjmovým domácnostem, ale investice do vzdělávání pravděpodobně přinesou lepší pracovní místa a vyšší mzdy napříč společností. Obdobně zlepšování platů a pracovních podmínek ve veřejném sektoru – v Německu oproti jiným zemím EU relativně špatných – posílí standardy na trhu práce. Konečně může být zapotřebí renesance regionální politiky, stavějící na unijních programech typu Sociálního fondu pro klimatická opatření či staršího Fondu soudržnosti, aby se zajistilo, že prosperita bude rozvrstvena rovnoměrně uvnitř zemí i napříč zeměmi.
Přístup v šíři celé ekonomiky se může zdát zbytečně složitý, ale žádné zkratky neexistují. Zastavení změny klimatu bude vyžadovat drastické proměny chování lidí i ekonomik. Budou-li se tlouct s široce rozšířenou prekaritou, mohou tyto naléhavé úkoly rychle převálcovat lidi i vlády. Najevo to vyšlo během loňské krize životních nákladů. Ani v Německu nemělo 40 % obyvatel podstatné úspory, o něž by se mohli opřít. Když udeřily vyšší ceny energií a potravin a inflace dosáhla tří- až čtyřnásobku běžné úrovně, německá vláda, podobně jako jiné vlády v Evropě, neměla na vybranou a musela poskytovat rozsáhlou fiskální podporu.
Člověk nemusí být fiskální jestřáb, aby pochopil, že je neudržitelné zavádět podpůrné balíčky takového rozsahu, kdykoli klimatická transformace najede na výmol. Preemptivní aktivita by byla účinnější než spoléhat na finanční sanace. Tlumení ekonomického strachu a úzkosti by také pomohlo zformovat většiny podporující samotnou urychlenou klimatickou transformaci.
K dosažení trvalé plné zaměstnanosti, slušných mezd i ve spodní části jejich rozložení, a tedy ekonomického bezpečí je nutný nový přístup k fiskálním pravidlům. O krátkodobou výdajovou kapacitu nejde: fiskální pravidla v EU při nedávných mimořádných událostech prokázala pružnost. Na evropské úrovni preemptivní aktivita vyžaduje spíš překonání neužitečné posedlosti poměrem zadlužení národních vlád k HDP. Tvůrci politik by se raději měli soustředit na podstatnější makroekonomické indikátory typu primární fiskální bilance (která nezahrnuje obsluhu dluhu), jakož i na smysluplné indikátory dlouhodobé prosperity, jako je připravenost aktiv bloku na nulové emise uhlíku.
Jinými slovy, cílem musí být reforma fiskálních pravidel a struktur od evropské po obecní úroveň, kterou se zajistí vhodné strukturální rozpočty pro příští desetiletí.
Konečně, nedojde-li k návratu k předcovidové sekulární stagnaci, cílem nemůže být prostě nalít do systému víc peněz. Vedle zlepšení plánovacích procesů za účelem urychlení korekce na straně nabídky je namísto toho nezbytné přepracovat daňovou soustav tak, aby se postupně odstranily subvence do fosilních paliv a řešil se jakýkoli převis poptávky vyvolaný přístupem v šíři celé ekonomiky.
Boj se změnou klimatu vyžaduje nejen urychlení dekarbonizace a rozvoj zelených technologií. Vybízí k navázání klimatické politiky na větší soubor politických nástrojů, které posilují ekonomické bezpečí. Po pandemii a více než dekádě anemického růstu zůstává příliš mnoho lidí ekonomicky zranitelných. Lidé všude na světě žádají dobrou práci, vysoký příjem a schopnost tlumit šoky vlastními úsporami – alespoň coby první obrannou linii. Klimatičtí aktivisté pochodující s odborovými svazy to chápou. Chápe to i americký prezident Joe Biden, který vyslal do titulků řízné vyjádření: „Když myslím na klima, myslím na pracovní místa.“ Je nejvyšší čas, aby to za své vzala i EU.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Many countries’ recent experiences show that boosting manufacturing employment is like chasing a fast-receding target. Automation and skill-biased technology have made it extremely unlikely that manufacturing can be the labor-absorbing activity it once was, which means that the future of “good jobs” must be created in services.
shows why policies to boost employment in the twenty-first century ultimately must focus on services.
Minxin Pei
doubts China’s government is willing to do what is needed to restore growth, describes the low-tech approaches taken by the country’s vast security apparatus, considers the Chinese social-credit system’s repressive potential, and more.
Log in/Register
Please log in or register to continue. Registration is free and requires only your email address.
BERLÍN – Klimatická politika je na klíčovém rozcestí. Podle předních světových vědců se rychle ztenčuje příležitost předejít nejhorším ničivým dopadům globálního oteplování. Spojené státy loňským schválením zákona o snižování inflace (IRA) konečně vyvinuly smysluplné úsilí o snížení emisí. Evropa se teď o překot snaží reagovat.
Úzce technický přístup převažující v Evropské unii – zejména v Německu, jejím největším členském státě – však Evropu vede k fiskálním mělčinám a sociálnímu neklidu. K vytyčení bezpečnějšího, udržitelnějšího kurzu je zapotřebí, aby byla klimatická politika navázána na širší hospodářskou, a především fiskální politiku. Jinými slovy, smysluplné úsilí v oblasti klimatu vyžaduje strategii jdoucí napříč celou ekonomikou.
Evropské vlády se prozatím sjednotily kolem inženýrské reakce na nutnost poradit si se změnou klimatu. Kupříkladu plán Evropské komise „Fit for 55“ rozebírá problém na malé, zvladatelné části, zavádí cíle pro jednotlivé sektory a určuje, jak velkého úbytku uhlíku dokážou dosáhnout různá řešení, zvažovaná izolovaně. Vznikající reakce na IRA toto paradigma posiluje, zrychlenými plánovacími postupy a zvětšením prostoru pro průmyslové dotace, ale nemění jej.
Toto paradigma nepřehlíží sociální obavy. I tady ale převládá uvažování upřednostňující technická řešení. Aby bylo nacenění uhlíku stravitelné, zavede se uhlíková dividenda. Aby se vyřešila energetická chudoba, vytvoří se peněžní dávka pro domácnosti s nízkými příjmy. Aby se zmírnily obavy z nezaměstnanosti v odvětví fosilních paliv, zřídí se program rekvalifikací na zelené dovednosti. A tak dál.
Tyto politiky sice zaplňují důležitou mezeru, ale jsou podivnou ozvěnou takzvané třetí cesty, která byla přijímána v 90. letech a zkraje let nultých. Voličům se tehdy říkalo, aby se nebáli ztráty pracovních míst v důsledku automatizace a globalizace. Na obzoru měly být nové a lepší příležitosti. Pracující se mohli zapisovat do rekvalifikačních programů s tím, že než získají poptávané dovednosti, obživu jim zajistí sociální dávky.
Jak onen příběh skončil, víme. Ukazuje se, že dobře placená místa mohou mizet a že je může nahrazovat špatně placená, nejistá práce. Dlouhotrvající úpadek mohou zažívat celé regiony a právě to se v mnoha vyspělých ekonomikách stalo. Nejeden volič tuto zkušenost promítl do hlasování ve volbách.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Klimatická politika se nesmí chytit do téže pasti. Podobně jako dřív globalizace a automatizace, ani sílící příliv dekarbonizace nebude automaticky nadnášet všechny čluny. V dlouhodobém výhledu rozhodně není nutné dělat kompromisy mezi prosperitou a klimatem; prosperovat můžeme jedině na zdravé planetě. Během přechodného období ale bude odklon od fosilních paliv zvyšovat náklady a ekonomickou nestabilitu, v důsledku vyšších cen energií, dočasných překážek, měnící se struktury obchodu či finanční nestability.
Třetí cestu 2.0 může odvrátit jedině fundamentální změna uvažování. Dekarbonizaci musí provázet dobrá pracovní místa, vysoké mzdy a ekonomické bezpečí a nesmí přitom zaostávat žádný region. Problém v šíři celé ekonomiky vyžaduje provázání klimatické politiky s obecnějšími hospodářskými a fiskálními politikami. Zaměřovat se výhradně na omezování emisí znamená nevidět kvůli stromům les.
Klimatická dividenda může sice prospět nízkopříjmovým domácnostem, ale investice do vzdělávání pravděpodobně přinesou lepší pracovní místa a vyšší mzdy napříč společností. Obdobně zlepšování platů a pracovních podmínek ve veřejném sektoru – v Německu oproti jiným zemím EU relativně špatných – posílí standardy na trhu práce. Konečně může být zapotřebí renesance regionální politiky, stavějící na unijních programech typu Sociálního fondu pro klimatická opatření či staršího Fondu soudržnosti, aby se zajistilo, že prosperita bude rozvrstvena rovnoměrně uvnitř zemí i napříč zeměmi.
Přístup v šíři celé ekonomiky se může zdát zbytečně složitý, ale žádné zkratky neexistují. Zastavení změny klimatu bude vyžadovat drastické proměny chování lidí i ekonomik. Budou-li se tlouct s široce rozšířenou prekaritou, mohou tyto naléhavé úkoly rychle převálcovat lidi i vlády. Najevo to vyšlo během loňské krize životních nákladů. Ani v Německu nemělo 40 % obyvatel podstatné úspory, o něž by se mohli opřít. Když udeřily vyšší ceny energií a potravin a inflace dosáhla tří- až čtyřnásobku běžné úrovně, německá vláda, podobně jako jiné vlády v Evropě, neměla na vybranou a musela poskytovat rozsáhlou fiskální podporu.
Člověk nemusí být fiskální jestřáb, aby pochopil, že je neudržitelné zavádět podpůrné balíčky takového rozsahu, kdykoli klimatická transformace najede na výmol. Preemptivní aktivita by byla účinnější než spoléhat na finanční sanace. Tlumení ekonomického strachu a úzkosti by také pomohlo zformovat většiny podporující samotnou urychlenou klimatickou transformaci.
K dosažení trvalé plné zaměstnanosti, slušných mezd i ve spodní části jejich rozložení, a tedy ekonomického bezpečí je nutný nový přístup k fiskálním pravidlům. O krátkodobou výdajovou kapacitu nejde: fiskální pravidla v EU při nedávných mimořádných událostech prokázala pružnost. Na evropské úrovni preemptivní aktivita vyžaduje spíš překonání neužitečné posedlosti poměrem zadlužení národních vlád k HDP. Tvůrci politik by se raději měli soustředit na podstatnější makroekonomické indikátory typu primární fiskální bilance (která nezahrnuje obsluhu dluhu), jakož i na smysluplné indikátory dlouhodobé prosperity, jako je připravenost aktiv bloku na nulové emise uhlíku.
V Německu, kde je Schuldenbremse (dluhová brzda) zanesena do ústavy, by preemptivní aktivita mohla mít podobu odklonu od převážně nazpět zahleděné kalkulace potenciálního výstupu a zabezpečení vhodných finančních prostředků pro komunální investice.
Jinými slovy, cílem musí být reforma fiskálních pravidel a struktur od evropské po obecní úroveň, kterou se zajistí vhodné strukturální rozpočty pro příští desetiletí.
Konečně, nedojde-li k návratu k předcovidové sekulární stagnaci, cílem nemůže být prostě nalít do systému víc peněz. Vedle zlepšení plánovacích procesů za účelem urychlení korekce na straně nabídky je namísto toho nezbytné přepracovat daňovou soustav tak, aby se postupně odstranily subvence do fosilních paliv a řešil se jakýkoli převis poptávky vyvolaný přístupem v šíři celé ekonomiky.
Boj se změnou klimatu vyžaduje nejen urychlení dekarbonizace a rozvoj zelených technologií. Vybízí k navázání klimatické politiky na větší soubor politických nástrojů, které posilují ekonomické bezpečí. Po pandemii a více než dekádě anemického růstu zůstává příliš mnoho lidí ekonomicky zranitelných. Lidé všude na světě žádají dobrou práci, vysoký příjem a schopnost tlumit šoky vlastními úsporami – alespoň coby první obrannou linii. Klimatičtí aktivisté pochodující s odborovými svazy to chápou. Chápe to i americký prezident Joe Biden, který vyslal do titulků řízné vyjádření: „Když myslím na klima, myslím na pracovní místa.“ Je nejvyšší čas, aby to za své vzala i EU.
Z angličtiny přeložil David Daduč