azevedo2_CARL DE SOUZAAFP via Getty Images_amazon CARL DE SOUZA/AFP via Getty Images

Naše klimatická budoucnost závisí na ochraně lesů

RIO DE JANEIRO – Než brazilský prezident Luiz Inácio Lula de Silva nastoupil v lednu 2023 do úřadu, slíbil, že skoncuje s nelegálním odlesňováním v Amazonii. Zároveň oživil partnerství s cílem podpořit financování ochrany lesů a ohlásil summit prezidentů zemí Amazonské pánve, který se uskuteční v srpnu v Belému. Lula je odhodlaný urychlit globální spolupráci na ochraně největšího tropického pralesa na světě, a to i s využitím prostředků z nově kapitalizovaného Amazonského fondu, který podporují Norsko a Německo. Prezident Lula a jeho ministryně pro životní prostředí Marina Silvaová učinili z ochrany a záchrany Amazonie prioritu.

Dělají správně. Nedotčené lesy, a zejména rozlehlé tropické biomy v Amazonii, Kongu a Indonésii mají nedozírnou hodnotu. Bez nich navíc neexistuje naděje na udržení globálního oteplování pod hranicí 1,5° Celsia. K jejich ochraně (a potažmo k ochraně zeměkoule) může podle nás přispět i nový mechanismus pobídek, který za ochranu lesů poskytuje přímé kompenzace.

Většina klimatologů se shoduje, že jedinou možností, jak zvrátit globální oteplování, je utlumit používání fosilních paliv a zajistit, aby se z atmosféry odstraňovalo víc skleníkových plynů, než kolik se do ní emituje. Pouhé snižování emisí jednoduše nestačí.

Klíčem k tomu je ochrana lesů, které pokrývají 31% zemské pevniny (tedy zhruba čtyři miliardy hektarů) a představují čisté uhlíkové úložiště, jež absorbuje odhadem sedm miliard tun oxidu uhličitého ročně, a to i po odečtení všech emisí souvisejících s odlesňováním a s dalšími změnami ve využívání půdy. Zejména tropické pralesy mají globální chladicí účinek v objemu 1°C, vezmeme-li v úvahu jak samotné uzamčení uhlíku, tak i biofyzikální dopady.

Jedno z řešení, jak zabezpečit naše lesy, spočívá v vysazování stromů jako kompenzaci za ty, které již byly pokáceny. Několik smělých iniciativ včetně iniciativy a platformy Bilion stromů nebo takzvané Velké zelené zdi táhnoucí se přes celou šíři subsaharské Afriky se již na obnovovací úsilí zaměřuje.

Neméně důležitá je však ochrana starých porostů tropických pralesů, které mohou v případě kvalitní péče sloužit jako důležité uhlíkové úložiště. Naproti tomu nechráněné lesy mohou začít degradovat a stát se zdrojem čistých emisí, jak už se to děje v některých částech Amazonské pánve.

SUMMER SALE: Save 40% on all new Digital or Digital Plus subscriptions
PS_Sales_Summer_1333x1000_V1

SUMMER SALE: Save 40% on all new Digital or Digital Plus subscriptions

Subscribe now to gain greater access to Project Syndicate – including every commentary and our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – starting at just $49.99

Subscribe Now

Jedním ze stále oblíbenějších přístupů je finanční ohodnocení stavu, kdy stromy zůstanou nedotčené. Zatímco investice do uhlíkových kreditů, biodiverzitních kreditů a podobných nástrojů se rozšiřují, tyto tržně orientované přístupy se stále nezavádějí takovou rychlostí a v takovém měřítku, jaké jsou zapotřebí ke zpomalení degradace hlavních světových tropických pralesů.

Všechny tyto strategie – od vysazování stromů po uhlíkové offsety – jsou pro dosažení nulových čistých emisí do roku 2050 nezbytné. Snížení emisí, zvrat ve vývoji globálního oteplování a obnova přírodních soustav však vyžadují smělejší a rozsáhlejší plán, jenž zaručí přinejmenším zastavení odlesňování do roku 2030 a rozšíření plochy lesních porostů o miliardu hektarů do roku 2050.

Otázka zní, jak těchto ambiciózních cílů dosáhnout. Domníváme se, že nejlepší cestou vpřed je nějaký mechanismus globálních pobídek – stručně řečeno platby jednotlivcům, organizacím nebo i státům za ochranu lesů.

Má-li mít tento novátorský zdroj financování nějaký dopad ve velkém měřítku, měl by podporovat zrychlené investice zajišťováním, aby ochrana lesů přinášela hmatatelné výnosy. Je třeba zohledňovat nevyčíslitelnou hodnotu lesů a také je zapotřebí okamžitě mobilizovat investice ve skutečně bezprecedentním měřítku.

Základním předpokladem je vytvořit systém každoročních plateb za ochranu jednoho hektaru lesa. Aby se dal tento mechanismus urychleně zavést, musí být jednoduchý a intuitivní. Jednotlivec, komunita, firma či vládní organizace by si například mohli zaregistrovat soukromý pozemek nebo veřejně vlastněnou půdu v dostupném registru, načež by se dalo ověřit jejich vlastnictví a stupeň nedotčenosti lesa. Platba by se pak vyplácela v případě, že by registrovaný hektar lesa zůstal i v následujícím roce stejně nedotčený – jde o relativně jednoduchý parametr, který lze monitorovat na dálku. Postihy by měly být přísné: za každý registrovaný hektar, který bude odlesněn, by potenciální příjemce pozbyl platbu odpovídající například 100 hektarům lesa nebo i celé zaregistrované oblasti.

Financování projektu takových parametrů evidentně vyžaduje celosvětovou dohodu a koordinaci. Jednou z myšlenek je zavést určitý typ uhlíkové daně – poplatek za každý barel ropy, za každou tunu uhlí nebo za každý krychlový metr plynu, který se na planetě vyprodukuje.

Navzdory obtížné realizaci takového schématu si nemůžeme dovolit jen lomit rukama. Den co den uvolní stromy v amazonském deštném pralese do atmosféry 20 miliard tun vodní páry. Abychom toto číslo zasadili do kontextu, množství elektřiny potřebné k proměně stejného množství vody ve vodní páru by se podle jednoho odhadu rovnalo výkonu 50 000 elektráren neboli zhruba jednomu bilionu dolarů denně.

Boj proti odlesňování nesmíme pokládat za dlouhodobý cíl a myslet si, že dnes ještě můžeme emitovat a zachycování necháme na později. Klimatické změny nepočkají. Pokud nastavíme správné pobídky a budeme jednat rychle, můžeme zachránit více než 1,8 miliardy hektarů stávajícího tropického pralesa a současně urychlit regeneraci další miliardy hektarů. Ochrana našich současných lesů je správnou volbou, protože je to jediný způsob, jak zabezpečit naši společnou budoucnost.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka

https://prosyn.org/b1juPSCcs