FEZ – World Water Development Report od OSN potvrzuje to, co již mnoho lidí ví: statisíce lidí na Blízkém východě a v Severní Africe (MENA) – zejména v Alžírsku, Jordánsku, Maroku, Palestině, Súdánu, Sýrii a Jemenu – čelí v roce 2016 největšímu nedostatku vody za poslední dekády. Je to to poslední, co region potřebuje, když se snaží o ekonomický růst a diverzifikaci.
K současné situaci přispělo mnoho faktorů, včetně klimatické změny, přeměn v poušť, znečištění vody a zneužívání přírodních zdrojů. Nedostatek informací, vzdělání a komunikace činí mnohé z těchto výzev ještě těžší, protože posilují nedostatek povědomí o praktikách šetrných k životnímu prostředí – nemluvě o závazku k tomu je dodržovat. K tomu přidejme nedostatečné snižování rizika katastrof a správu vládami, z nichž se mnohé potýkají s dalšími konflikty a krizemi, a situace je vskutku strašná.
Například Alžírsko zažívá nejhorší sucho za poslední polovinu století. Díky tomu, že většina země spoléhá z velké části na dešťovou vodu (díky nerozvinuté infrastruktuře), byly letošní výnosy z obilovin nižší o 40%. Alžírsko nezajistilo dostatek dostupných vodních zdrojů pro své obyvatelstvo a to navzdory jeho obřímu bohatství v podobě ropy a zemního plynu, nemluvě o adekvátních zaměstnaneckých příležitostech. Výsledkem je, že je země trmácena v občanských protestech.
Libye čelila mnohem větší nestabilitě, způsobené roky vnitřního konfliktu. Výsledné výpadky energie a nedostatek paliva v zemi oslabil distribuci vody. Minulé léto musela OSN sehnat nějakých pět milionů litrů vody od sousedních zemí, aby tak vyhověla potřebám země.
V Jordánsku se nedostatky vody objevují s devastující frekvencí, zejména ve větších městech jako je Ammán. Odhaduje se, že Jordánsko má zásoby vody dostatečné pro dva miliony lidí. Jeho populace je však šest milionů, nemluvě o 1,5 milionu syrských uprchlíků, kteří nyní v zemi přebývají.
V časech nedostatku jsou to právě uprchlíci, kteří budou mezi prvními, kdo pocítí jeho efekt. Zásoby vody v mnoha uprchlických táborech, v Jordánsku i Libanonu, byly omezeny na minimum – jde o rozhodnutí, které postihuje miliony lidí, kteří již nyní snášejí spalující teploty. V Rukbanu, uprchlickém táboře na společné hranici Jordánska, Sýrie a Iráku, dostává každý z více než 85 500 rezidentů sotva pět litrů vody na den a to na vaření, pití a mytí dohromady.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Situace v Jemenu je obdobně neradostná. Země je sužována sektářským násilím a občanskou válkou a nemá funkční vládu, která by obhospodařovala vodní zdroje. Hlavní město Sanaa by mohlo být na suchu do deseti dnů. S chybějícím přístupem k čisté vodě pro polovinu populace Jemenu se šíří choroby a nedaří se úrodě. OSN odhaduje, že 14 000 dětí ve věku do pěti let zemře každoročně na podvýživu a průjmové onemocnění. Farmáři současně vrtají pro vodu hlouběji než kdy dříve – některé studny jsou až 500 metrů hluboké – a to bez jakékoliv regulace.
Efektivní vládní intervence by asi v případě Jemenu byla daleko, ale je proveditelná – a ano, zcela nezbytná – v dalších zemích MENA. Pro začátek musí národní vlády pracovat na modernizaci zemědělských praktik, včetně školení farmářů a představení efektivnějších zavlažovacích prostředků. Klíčové je také snížení závislosti farmářů na dešťových srážkách.
Některé země, jmenovitě Maroko a Jordánsko, již v tomto směru podnikli některé důležité kroky. Zejména marocká vláda vyvinula velkou snahu o rozvoj svých vodních zdrojů, včetně stavby elektráren.
Je to ale ještě dlouhá cesta. Efektivita distribuce vody v Maroku zůstává nízká – pouhých 60% na zavlažování. Pro zemi, která za posledních 35 let zažila více než dvacetkrát období sucha, je to vážný problém. Dobrá zpráva je, že Africká rozvojová banka nedávno odsouhlasila půjčku ve výši více než 88 milionů EUR (98,7 milionů dolarů) k financování projektu zaměřeného na zlepšování kvality distribuce vody.
Ukazuje to na klíčové porozumění: žádná země to nezvládne sama. Regionální a mezinárodní spolupráce je nutně potřeba. Země MENA se musí vzájemně podporovat v implementaci programů, které již fungovaly jinde.
Navíc, dodatečné investice – financované z místních a mezinárodních zdrojů – by měly být alokovány směrem ke stárnoucí vodní infrastruktuře, stejně jako směrem k novým projektům, jako jsou dobře navržené přehrady a vodní rezervoáry. A musí být také vyvinuta větší snaha na ochranu existujících vodních zdrojů.
Veřejnost zde hraje důležitou roli. Občané si však musí nejdříve uvědomit nejen jak smysluplněji využívat vodní zdroje, ale také jak se chránit proti riziku katastrof souvisejících s klimatem.
Pro soukromý sektor a NGO představuje modernizace vodního managementu v zemích MENA zásadní příležitost k investicím do služeb doručování vody a s tím spřaženými technologiemi. Regionální trh pro vylepšení odpadních vod a služeb s tím spojených se odhaduje na více než 200 miliard dolarů. Projekty, které cílí na tuto poptávku, budou chytrou investicí.
Je ale na vládách samotných, aby učinily první kroky. Pokud pro uchování vodních zdrojů a standardizaci zásob nic neudělají, pak budou ty nejbezbrannější populace nadále trpět, což je situace, která může vést snadno k nepokojům – nebo něčemu horšímu. Opravdu, pokud se v otázkách vody v regionu zemí MENA nic neudělá, mohou tato témata podnítit budoucí války.
Na příštím setkání v rámci Rámcové konvence OSN o klimatické změně, která se bude konat v listopadu v Maroku, by měla být voda na špičce probírané agendy. Vzhledem k tomu, že se 80% národních příspěvků od zemí globálního jihu na boj proti klimatické změně soustředí na vodní výzvy, nemůže být již koordinovaná akce vlád a mezinárodních aktérů odkládána.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
For the past decade, Indian Prime Minister Narendra Modi has been eroding civil liberties and minority rights, curtailing dissent, undermining democratic institutions, and building a cult of personality. The ongoing national election must be understood in this context.
explains how Prime Minister Narendra Modi has eroded democratic safeguards and stacked the deck in his favor.
FEZ – World Water Development Report od OSN potvrzuje to, co již mnoho lidí ví: statisíce lidí na Blízkém východě a v Severní Africe (MENA) – zejména v Alžírsku, Jordánsku, Maroku, Palestině, Súdánu, Sýrii a Jemenu – čelí v roce 2016 největšímu nedostatku vody za poslední dekády. Je to to poslední, co region potřebuje, když se snaží o ekonomický růst a diverzifikaci.
K současné situaci přispělo mnoho faktorů, včetně klimatické změny, přeměn v poušť, znečištění vody a zneužívání přírodních zdrojů. Nedostatek informací, vzdělání a komunikace činí mnohé z těchto výzev ještě těžší, protože posilují nedostatek povědomí o praktikách šetrných k životnímu prostředí – nemluvě o závazku k tomu je dodržovat. K tomu přidejme nedostatečné snižování rizika katastrof a správu vládami, z nichž se mnohé potýkají s dalšími konflikty a krizemi, a situace je vskutku strašná.
Například Alžírsko zažívá nejhorší sucho za poslední polovinu století. Díky tomu, že většina země spoléhá z velké části na dešťovou vodu (díky nerozvinuté infrastruktuře), byly letošní výnosy z obilovin nižší o 40%. Alžírsko nezajistilo dostatek dostupných vodních zdrojů pro své obyvatelstvo a to navzdory jeho obřímu bohatství v podobě ropy a zemního plynu, nemluvě o adekvátních zaměstnaneckých příležitostech. Výsledkem je, že je země trmácena v občanských protestech.
Libye čelila mnohem větší nestabilitě, způsobené roky vnitřního konfliktu. Výsledné výpadky energie a nedostatek paliva v zemi oslabil distribuci vody. Minulé léto musela OSN sehnat nějakých pět milionů litrů vody od sousedních zemí, aby tak vyhověla potřebám země.
V Jordánsku se nedostatky vody objevují s devastující frekvencí, zejména ve větších městech jako je Ammán. Odhaduje se, že Jordánsko má zásoby vody dostatečné pro dva miliony lidí. Jeho populace je však šest milionů, nemluvě o 1,5 milionu syrských uprchlíků, kteří nyní v zemi přebývají.
V časech nedostatku jsou to právě uprchlíci, kteří budou mezi prvními, kdo pocítí jeho efekt. Zásoby vody v mnoha uprchlických táborech, v Jordánsku i Libanonu, byly omezeny na minimum – jde o rozhodnutí, které postihuje miliony lidí, kteří již nyní snášejí spalující teploty. V Rukbanu, uprchlickém táboře na společné hranici Jordánska, Sýrie a Iráku, dostává každý z více než 85 500 rezidentů sotva pět litrů vody na den a to na vaření, pití a mytí dohromady.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Situace v Jemenu je obdobně neradostná. Země je sužována sektářským násilím a občanskou válkou a nemá funkční vládu, která by obhospodařovala vodní zdroje. Hlavní město Sanaa by mohlo být na suchu do deseti dnů. S chybějícím přístupem k čisté vodě pro polovinu populace Jemenu se šíří choroby a nedaří se úrodě. OSN odhaduje, že 14 000 dětí ve věku do pěti let zemře každoročně na podvýživu a průjmové onemocnění. Farmáři současně vrtají pro vodu hlouběji než kdy dříve – některé studny jsou až 500 metrů hluboké – a to bez jakékoliv regulace.
Efektivní vládní intervence by asi v případě Jemenu byla daleko, ale je proveditelná – a ano, zcela nezbytná – v dalších zemích MENA. Pro začátek musí národní vlády pracovat na modernizaci zemědělských praktik, včetně školení farmářů a představení efektivnějších zavlažovacích prostředků. Klíčové je také snížení závislosti farmářů na dešťových srážkách.
Některé země, jmenovitě Maroko a Jordánsko, již v tomto směru podnikli některé důležité kroky. Zejména marocká vláda vyvinula velkou snahu o rozvoj svých vodních zdrojů, včetně stavby elektráren.
Je to ale ještě dlouhá cesta. Efektivita distribuce vody v Maroku zůstává nízká – pouhých 60% na zavlažování. Pro zemi, která za posledních 35 let zažila více než dvacetkrát období sucha, je to vážný problém. Dobrá zpráva je, že Africká rozvojová banka nedávno odsouhlasila půjčku ve výši více než 88 milionů EUR (98,7 milionů dolarů) k financování projektu zaměřeného na zlepšování kvality distribuce vody.
Ukazuje to na klíčové porozumění: žádná země to nezvládne sama. Regionální a mezinárodní spolupráce je nutně potřeba. Země MENA se musí vzájemně podporovat v implementaci programů, které již fungovaly jinde.
Navíc, dodatečné investice – financované z místních a mezinárodních zdrojů – by měly být alokovány směrem ke stárnoucí vodní infrastruktuře, stejně jako směrem k novým projektům, jako jsou dobře navržené přehrady a vodní rezervoáry. A musí být také vyvinuta větší snaha na ochranu existujících vodních zdrojů.
Veřejnost zde hraje důležitou roli. Občané si však musí nejdříve uvědomit nejen jak smysluplněji využívat vodní zdroje, ale také jak se chránit proti riziku katastrof souvisejících s klimatem.
Pro soukromý sektor a NGO představuje modernizace vodního managementu v zemích MENA zásadní příležitost k investicím do služeb doručování vody a s tím spřaženými technologiemi. Regionální trh pro vylepšení odpadních vod a služeb s tím spojených se odhaduje na více než 200 miliard dolarů. Projekty, které cílí na tuto poptávku, budou chytrou investicí.
Je ale na vládách samotných, aby učinily první kroky. Pokud pro uchování vodních zdrojů a standardizaci zásob nic neudělají, pak budou ty nejbezbrannější populace nadále trpět, což je situace, která může vést snadno k nepokojům – nebo něčemu horšímu. Opravdu, pokud se v otázkách vody v regionu zemí MENA nic neudělá, mohou tato témata podnítit budoucí války.
Na příštím setkání v rámci Rámcové konvence OSN o klimatické změně, která se bude konat v listopadu v Maroku, by měla být voda na špičce probírané agendy. Vzhledem k tomu, že se 80% národních příspěvků od zemí globálního jihu na boj proti klimatické změně soustředí na vodní výzvy, nemůže být již koordinovaná akce vlád a mezinárodních aktérů odkládána.