PRAHA – Světu se opět nezdařilo dosáhnout jakékoli smysluplné dohody o klimatu, tentokrát při jednáních, která se nedávno uzavřela v Dauhá. Možná jste si toho ani nepovšimli, protože v ostrém kontrastu k předchozím rokům většina zpravodajských kanálů vzhledem k ochabujícímu veřejnému zájmu rozhovory jednoduše ignorovala.
Zasedání v Dauhá bylo pokračováním dvaceti let neúspěšných vyjednávání o klimatu, od počátečního Summitu Země v Riu roku 1992. Tam se země zavázaly snížit do roku 2000 emise skleníkových plynů na úrovně roku 1990; země OECD závazek nesplnily o téměř 9 %. Kjótský protokol z roku 1998 téměř úplně zkrachoval. Konečně velkolepě selhala snaha, která měla zachránit svět v Kodani roku 2009.
Světových emisí zatím stále přibývá, a to čím dál rychlejším tempem, přičemž emise v roce 2011 byly asi o 50 % vyšší než v roce 1990. Posledních 20 let globálních klimatických jednání snížilo tento nárůst jen asi o půl procentního bodu.
Budeme-li poněkud optimisticky předpokládat, že toto snížení přetrvá po celé století, stlačí teplotní nárůst k roku 2100 asi o půl setiny stupně Celsia. Hladiny moří se zvýší asi o milimetr méně. Ani za sto let tyto změny nebudou měřitelné.
Náklady na dosažení těchto neuspokojivých výsledků se pravděpodobně pohybují kolem 20-30 miliard ročně – převážně ušlého hospodářského růstu, vlivem vynuceného užívání dražší energie. Přínosy pro lidstvo – ve smyslu nepatrně slabších záplav, téměř zanedbatelného zmírnění vln veder a tak dále – činí ročně v úhrnu zhruba miliardu dolarů. Zvažujeme-li tedy, kolik za své peníze dostáváme muziky, každý dolar vynaložený na klimatickou politiku zatím přináší asi pět centů užitku.
Je načase změnit přístup. Existují důmyslné způsoby řešení globálního oteplování, které pomocí inovací sníží cenu zelené energie. Při klimatických jednáních pod záštitou OSN bohužel nejsou prosazovány.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Je sice potřeba si se změnou klimatu poradit, ale je také na místě nezapomínat na naše priority. Jako obvykle se zájem o téma v době setkání v Dauhá pokusil rozdmýchat (leč marně) příval poplašných zpráv o změně klimatu.
Světová banka se nemile odchýlila od svých obvyklých, pečlivých zpráv a vydala poplašný traktát Turn Down the Heat (Ztlumte žár), k jehož autorům patří William Hare, dlouholetý ředitel strategie v Greenpeace. Při jeho představení prezident Světové banky Jim Yong Kim prohlásil: „Nikdy neskoncujeme s chudobou, jestliže se nevypořádáme se změnou klimatu.“
Opravdu? Klimatické politiky se zatím ukazují jako neobyčejně nákladný způsob jak lidem velmi málo pomoci – a až daleko v budoucnosti. To platí především pro svět chudých. Měli bychom snad začít přemýšlet o jiných vyjednáváních v Dauhá, započatých před 11 lety a zaměřených na globální volný trh; ta by mohla chudým lidem světa pomoci mnohotisíckrát víc.
Modely vytvořené Světovou bankou ukazují, že i ta nejméně ambiciózní dohoda o další liberalizaci obchodu a snížení zemědělských dotací by zajistila podstatné přínosy. Klasická argumentace pro volný obchod říká, že specializace a výměna prospívá všem, jelikož zboží vzniká tam, kde se produkuje nejlépe. Modely SB dokládají, že tento takzvaný statický přínos by mohl do konce dekády zvýšit roční světové HDP o několik set miliard dolarů, přičemž asi 50 miliard by připadlo rozvojovým zemím. Ke konci století by roční přínos dosahoval 1,5 bilionu dolarů a rozvojovému světu by patřila polovina.
Během posledních dvou desetiletí však narůstající počet studií doložil, že se jedná jen o malou část této argumentace. Historie ukazuje, že otevřené ekonomiky rostou rychleji. K příkladům patří Jižní Korea od roku 1965, Chile po roce 1974 a Indie po roce 1991; všechny tyto země po liberalizaci zaznamenaly výrazně vyšší tempa růstu.
Tentýž vzkaz vyčteme z vyčíslitelných modelů všeobecné rovnováhy globální ekonomiky: i mírně volnější trhy pomáhají domácím trhům v posilování efektivity a přispívají k lepší integraci nabídkových řetězců a snadnějšímu přenosu znalostí, čímž pobízejí novátorství. V úhrnu tento dynamický přínos zvyšuje tempo růstu HDP.
V nedávném hodnocení ekonomické literatury jeden z předních autorů modelů pro Světovou banku, profesor Kym Anderson, ukázal, že dlouhodobé přínosy i jen skrovného úspěchu rozhovorů o světovém obchodu započatých v Dauhá by byly ohromné. Roční HDP kolem roku 2020 by bylo asi o pět bilionů dolarů vyšší než bez dohody, přičemž rozvojový svět by získal tři biliony dolarů. Koncem století by mírně vyšší tempo růstu přinášelo kumulativní nárůst důchodu přesahující sto bilionů dolarů ročně a většina by směřovala do rozvojového světa.
Tou dobou by přínosy volnějšího trhu zvyšovaly roční HDP rozvojového světa asi o 20 %. Celkové náklady, především na odvykání zemědělců ve vyspělém světě od dotací, jsou více než 10000násobně nižší, neboť činí přibližně 50 miliard dolarů ročně po dobu jedné až dvou dekád.
To je podstatné a nejen kvůli penězům. Volnější trh umožní většímu počtu lidí vymanit se z chudoby a zajistit si dostatek potravy a nezávadné vody. Posílí školství a rozšíří zdravotní péči. Zajistí vyšší odolnost společností vůči záplavám a hurikánům. Navíc při vyšších příjmech si lidé budou moci dovolit péči o životní prostředí. Krátce, svět bude lepší.
I mimořádně optimistický výsledek ze schůzky o klimatu v Dauhá by vyšel na 500 miliard dolarů ročně, přičemž přínosy by byly necelých pět centů na dolar. Skromná volnotržní dohoda z Dauhá by naproti tomu dokázala chudým světa pomoci mnohotisíckrát víc, mnohem rychleji a za výrazně nižší cenu.
Ano, se změnou klimatu se musíme vypořádat – a musíme to udělat chytře. Rozhovory o klimatu v Dauhá však byly odjakživa slepou uličkou. Chceme-li skutečně pomoci chudým světa, měly bychom vzít vážně jiné rozhovory v Dauhá.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Iran’s mass ballistic missile and drone attack on Israel last week raised anew the specter of a widening Middle East war that draws in Iran and its proxies, as well as Western countries like the United States. The urgent need to defuse tensions – starting by ending Israel’s war in Gaza and pursuing a lasting political solution to the Israeli-Palestinian conflict – is obvious, but can it be done?
The most successful development stories almost always involve major shifts in the sources of economic growth, which in turn allow economies to reinvent themselves out of necessity or by design. In China, the interplay of mounting external pressures, lagging household consumption, and falling productivity will increasingly shape China’s policy choices in the years ahead.
explains why the Chinese authorities should switch to a consumption- and productivity-led growth model.
Designing a progressive anti-violence strategy that delivers the safety for which a huge share of Latin Americans crave is perhaps the most difficult challenge facing many of the region’s governments. But it is also the most important.
urge the region’s progressives to start treating security as an essential component of social protection.
PRAHA – Světu se opět nezdařilo dosáhnout jakékoli smysluplné dohody o klimatu, tentokrát při jednáních, která se nedávno uzavřela v Dauhá. Možná jste si toho ani nepovšimli, protože v ostrém kontrastu k předchozím rokům většina zpravodajských kanálů vzhledem k ochabujícímu veřejnému zájmu rozhovory jednoduše ignorovala.
Zasedání v Dauhá bylo pokračováním dvaceti let neúspěšných vyjednávání o klimatu, od počátečního Summitu Země v Riu roku 1992. Tam se země zavázaly snížit do roku 2000 emise skleníkových plynů na úrovně roku 1990; země OECD závazek nesplnily o téměř 9 %. Kjótský protokol z roku 1998 téměř úplně zkrachoval. Konečně velkolepě selhala snaha, která měla zachránit svět v Kodani roku 2009.
Světových emisí zatím stále přibývá, a to čím dál rychlejším tempem, přičemž emise v roce 2011 byly asi o 50 % vyšší než v roce 1990. Posledních 20 let globálních klimatických jednání snížilo tento nárůst jen asi o půl procentního bodu.
Budeme-li poněkud optimisticky předpokládat, že toto snížení přetrvá po celé století, stlačí teplotní nárůst k roku 2100 asi o půl setiny stupně Celsia. Hladiny moří se zvýší asi o milimetr méně. Ani za sto let tyto změny nebudou měřitelné.
Náklady na dosažení těchto neuspokojivých výsledků se pravděpodobně pohybují kolem 20-30 miliard ročně – převážně ušlého hospodářského růstu, vlivem vynuceného užívání dražší energie. Přínosy pro lidstvo – ve smyslu nepatrně slabších záplav, téměř zanedbatelného zmírnění vln veder a tak dále – činí ročně v úhrnu zhruba miliardu dolarů. Zvažujeme-li tedy, kolik za své peníze dostáváme muziky, každý dolar vynaložený na klimatickou politiku zatím přináší asi pět centů užitku.
Je načase změnit přístup. Existují důmyslné způsoby řešení globálního oteplování, které pomocí inovací sníží cenu zelené energie. Při klimatických jednáních pod záštitou OSN bohužel nejsou prosazovány.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Je sice potřeba si se změnou klimatu poradit, ale je také na místě nezapomínat na naše priority. Jako obvykle se zájem o téma v době setkání v Dauhá pokusil rozdmýchat (leč marně) příval poplašných zpráv o změně klimatu.
Světová banka se nemile odchýlila od svých obvyklých, pečlivých zpráv a vydala poplašný traktát Turn Down the Heat (Ztlumte žár), k jehož autorům patří William Hare, dlouholetý ředitel strategie v Greenpeace. Při jeho představení prezident Světové banky Jim Yong Kim prohlásil: „Nikdy neskoncujeme s chudobou, jestliže se nevypořádáme se změnou klimatu.“
Opravdu? Klimatické politiky se zatím ukazují jako neobyčejně nákladný způsob jak lidem velmi málo pomoci – a až daleko v budoucnosti. To platí především pro svět chudých. Měli bychom snad začít přemýšlet o jiných vyjednáváních v Dauhá, započatých před 11 lety a zaměřených na globální volný trh; ta by mohla chudým lidem světa pomoci mnohotisíckrát víc.
Modely vytvořené Světovou bankou ukazují, že i ta nejméně ambiciózní dohoda o další liberalizaci obchodu a snížení zemědělských dotací by zajistila podstatné přínosy. Klasická argumentace pro volný obchod říká, že specializace a výměna prospívá všem, jelikož zboží vzniká tam, kde se produkuje nejlépe. Modely SB dokládají, že tento takzvaný statický přínos by mohl do konce dekády zvýšit roční světové HDP o několik set miliard dolarů, přičemž asi 50 miliard by připadlo rozvojovým zemím. Ke konci století by roční přínos dosahoval 1,5 bilionu dolarů a rozvojovému světu by patřila polovina.
Během posledních dvou desetiletí však narůstající počet studií doložil, že se jedná jen o malou část této argumentace. Historie ukazuje, že otevřené ekonomiky rostou rychleji. K příkladům patří Jižní Korea od roku 1965, Chile po roce 1974 a Indie po roce 1991; všechny tyto země po liberalizaci zaznamenaly výrazně vyšší tempa růstu.
Tentýž vzkaz vyčteme z vyčíslitelných modelů všeobecné rovnováhy globální ekonomiky: i mírně volnější trhy pomáhají domácím trhům v posilování efektivity a přispívají k lepší integraci nabídkových řetězců a snadnějšímu přenosu znalostí, čímž pobízejí novátorství. V úhrnu tento dynamický přínos zvyšuje tempo růstu HDP.
V nedávném hodnocení ekonomické literatury jeden z předních autorů modelů pro Světovou banku, profesor Kym Anderson, ukázal, že dlouhodobé přínosy i jen skrovného úspěchu rozhovorů o světovém obchodu započatých v Dauhá by byly ohromné. Roční HDP kolem roku 2020 by bylo asi o pět bilionů dolarů vyšší než bez dohody, přičemž rozvojový svět by získal tři biliony dolarů. Koncem století by mírně vyšší tempo růstu přinášelo kumulativní nárůst důchodu přesahující sto bilionů dolarů ročně a většina by směřovala do rozvojového světa.
Tou dobou by přínosy volnějšího trhu zvyšovaly roční HDP rozvojového světa asi o 20 %. Celkové náklady, především na odvykání zemědělců ve vyspělém světě od dotací, jsou více než 10000násobně nižší, neboť činí přibližně 50 miliard dolarů ročně po dobu jedné až dvou dekád.
To je podstatné a nejen kvůli penězům. Volnější trh umožní většímu počtu lidí vymanit se z chudoby a zajistit si dostatek potravy a nezávadné vody. Posílí školství a rozšíří zdravotní péči. Zajistí vyšší odolnost společností vůči záplavám a hurikánům. Navíc při vyšších příjmech si lidé budou moci dovolit péči o životní prostředí. Krátce, svět bude lepší.
I mimořádně optimistický výsledek ze schůzky o klimatu v Dauhá by vyšel na 500 miliard dolarů ročně, přičemž přínosy by byly necelých pět centů na dolar. Skromná volnotržní dohoda z Dauhá by naproti tomu dokázala chudým světa pomoci mnohotisíckrát víc, mnohem rychleji a za výrazně nižší cenu.
Ano, se změnou klimatu se musíme vypořádat – a musíme to udělat chytře. Rozhovory o klimatu v Dauhá však byly odjakživa slepou uličkou. Chceme-li skutečně pomoci chudým světa, měly bychom vzít vážně jiné rozhovory v Dauhá.
Z angličtiny přeložil David Daduč