0

Cenově přijatelná zelená energie

KODAŇ – Veřejná skepse ohledně globálního oteplování sice možná sílí, ale vědecký konsenzus je pevný jako dřív: člověkem zapříčiněná změna klimatu je skutečná a přehlížíme ji na vlastní nebezpečí. Je-li ovšem toto poznání ustálené (a mělo by), existuje neméně závažná a důležitá otázka, která je stále zcela otevřená: co bychom v té věci měli dělat?

Jeden recept, který se čím dál častěji přetřásá, zajisté zní rozumně: svět by měl drasticky snižovat množství skleníkových plynů, jež dennodenně chrlí do atmosféry. Konkrétně slýcháme, že cílem by mělo být 50% snížení celosvětových emisí oxidu uhličitého do poloviny století.

Erdogan

Whither Turkey?

Sinan Ülgen engages the views of Carl Bildt, Dani Rodrik, Marietje Schaake, and others on the future of one of the world’s most strategically important countries in the aftermath of July’s failed coup.

I jeho zastánci připouštějí, že dosažení tohoto cíle nebude snadné – a mají pravdu. Vlastně mají svou pravdu natolik, až se mýlí. Dovolte mi to vysvětlit.

Naše závislost na palivech uvolňujících uhlík je víc než enormní. Je přímo drtivá. Navzdory všem řečem o solárních, větrných a dalších halasně propagovaných zdrojích zelené energie, pokrývají tyto zdroje jen 0,6 % globální spotřeby energie. Obnovitelná energie v drtivé většině pochází z často neudržitelného spalování dřeva a biomasy lidmi ve třetím světě. Fosilní paliva tvoří víc než čtyři pětiny světového energetického jídelníčku. Takže abychom světové uhlíkové emise do poloviny století osekaly na polovinu, zjevně bychom museli získávat mnohem více energie ze zdrojů, jež uhlík neuvolňují.

Dokážeme to? Podle Mezinárodní energetické agentury ke splnění cíle snížení emisí o 50 % od nynějška do poloviny století potřebujeme:

  • 30 nových jaderných elektráren,
  • 17 000 větrných elektráren,
  • 400 elektráren spalujících biomasu,
  • dvě hydroelektrárny velikosti obří čínské přehrady Tři soutěsky a
  • 42 uhelných a plynových elektráren s dosud nevyvinutou technologií zachytávání uhlíku.

Uvědomte si ale následující: tento seznam nelíčí, co bychom museli vybudovat od nynějška do roku 2050, ale co bychom v tomto období museli stavět každoročně!

A ještě jedna věc: i kdyby se nám to vše podařilo zvládnout (což zjevně nelze), vliv na globální teploty by byl do roku 2050 sotva postřehnutelný. Podle nejznámějšího klimaticko-ekonomického modelu by toto nesmírné úsilí vyústilo ve snížení globálních teplot o pouhou desetinu jediného stupně Celsia a zároveň by zbrzdilo vzestup hladin moří o pouhý jeden centimetr.

To by za vynaložené peníze nebylo mnoho muziky. Vždyť odhadované náklady tohoto přístupu – nějakých 5 bilionů dolarů ročně do poloviny století – natolik převyšují pravděpodobné přínosy, že vůbec nedává smysl takový postup nazývat řešením.

Naštěstí existuje lepší a důmyslnější způsob jak se s globálním oteplováním vypořádat. Co kdybychom namísto utrácení bilionů dolarů za výstavbu nemožného počtu elektráren – anebo spíš odsouzení miliard lidí po celém světě do pokračující chudoby snahou zajistit, aby pro ně používání paliv uvolňujících uhlík vyšlo příliš draho –, usilovali raději o zlevnění zelené energie?

Solární panely jsou dnes velmi nákladné – oproti fosilním palivům co do ceny na jednotku energetického výkonu asi desetinásobně –, takže si jejich instalaci mohou dovolit jen zazobaní Zápaďané s dobrými úmysly (a obvykle dobrými dotacemi). Vezměte si ale, kde bychom byli, kdyby se nám podařilo desetinásobně zlepšit účinnost solárních článků – jinými slovy, kdybychom zajistili, že budou levnější než fosilní paliva. Nemuseli bychom nikoho nutit (ani dotovat), aby přestal uhlí či ropu spalovat. Všichni včetně Číňanů a Indů by přešli k lacinějším a čistším alternativám – a globální emisní cíle by byly automaticky splněné.

Můžeme tohoto technického zázraku dosáhnout během příštích 20 až 40 let? Řečeno stručně: ano. Cena sluneční energie setrvale klesá už 30 let – o zhruba 50 % každých deset let – a dostatečně velkými investicemi do výzkumu a vývoje bychom tento pokles pravděpodobně mohli ještě urychlit.

Jak velkými investicemi? Kdybychom byli ochotni vyčlenit na výzkum a vývoj v oblasti zelených energií jen 0,2 % globálního HDP (zhruba 100 miliard dolarů ročně), jsem přesvědčen, že bychom mohli vyvolat rozhodující průlomy nejen u solární energie, ale u širší škály dalších technologií alternativních energií.

Tato víra v možnosti technického pokroku připadá některým klimatickým aktivistům naivní, nebo dokonce falešná. Je tomu ale skutečně tak? Vezměme si jeden ze zázraků moderní doby – osobní počítač. Tato zařízení se nestala běžnou součástí domácností proto, že by vlády dotovaly jejich nákupy anebo uměle zvyšovaly ceny psacích strojů a logaritmických pravítek.

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

Ne, ve skutečnosti došlo k tomu, že vláda Spojených států, velkou měrou v důsledku kosmického soupeření, nalila spoustu peněz do výzkumu a vývoje v oblasti fyziky polovodičů a elektrotechniky. Výsledné průlomy nejenže v roce 1969 dostaly Neila Armstronga na Měsíc, ale také firmě Apple umožnily uvést v roce 1976 prvního Maca a firmě IBM několik let nato první PC.

S čistou energií můžeme udělat totéž. Pusťte z hlavy dotace neúčinných technologií i zvyšování cen fosilních paliv tak, aby byly neúnosně drahé. Raději financujme základní výzkum, který zelenou energii zlevní a zjednoduší tak, že bude neodolatelná.