Coin under flame.

Proč mohou finance zachránit planetu

PAŘÍŽ – Většina lidí nenávidí svět financí, protože ho pokládá za ztělesnění nezodpovědnosti a hamižnosti. Finance se však i poté, co způsobily recesi, jaká se vidí jednou za sto let, a připravily o práci miliony lidí, jeví jako nepostradatelný nástroj k odvrácení ještě horší katastrofy: klimatických změn.

K tomu, aby se omezilo globální oteplování a odvrátila katastrofa pro lidstvo, je naléhavě zapotřebí jednat, avšak globální společenství trpí zoufalým nedostatkem nástrojů. Nejpotřebnější řešení prosazovaná ekonomy, jako jsou stanovení globálního stropu pro emise skleníkových plynů v kombinaci se systémem obchodování nebo zavedení celosvětové ceny uhlíku prostřednictvím globální daně na emise CO2, nemají příliš velkou podporu.

Místo toho se přípravná jednání před prosincovou pařížskou konferencí OSN o změnách klimatu vedou na základě dobrovolných jednostranných záruk s názvem Zamýšlené příspěvky stanovené státy. Stanovení dobrovolných cílů sice má svou hodnotu, protože vytvoří globální impulz, avšak takový přístup pravděpodobně nevyústí ve sliby, které by byly závazné a současně odpovídaly velikosti problému.

Proto se bojovníci proti změnám klimatu stále více poohlížejí po jiných nástrojích, jak rozproudit akci. Finance figurují v jejich seznamu na prvním místě.

Tak především finance představují přesné měřítko ke zjištění, zda činy odpovídají slibům. V roce 2011 ukázala průlomová zpráva „Uhlík, který nelze spálit“, jejímž autorem je nevládní iniciativa Carbon Tracker, že ověřené zásoby fosilních paliv vlastněné vládami a soukromými firmami pětinásobně převyšují maximální množství uhlíku, které lze v příštích 50 letech spálit, má-li se globální oteplení udržet pod dvěma stupni Celsia.

Zásoby, jimiž disponuje pouhých 200 největších veřejně obchodovatelných těžařských společností – tedy nikoliv státem vlastnění producenti typu saúdskoarabské firmy Aramco –, převyšují tento uhlíkový rozpočet o jednu třetinu. To znamená, že tržní hodnota zmíněných firem neodpovídá omezování globálního oteplování.

Secure your copy of PS Quarterly: Age of Extremes
PS_Quarterly_Q2-24_1333x1000_No-Text

Secure your copy of PS Quarterly: Age of Extremes

The newest issue of our magazine, PS Quarterly: Age of Extremes, is here. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, subscribe to PS Premium now.

Subscribe Now

Tento poznatek vyprovokoval kampaň, která má investory přesvědčit, aby stáhli své investice do aktiv bohatých na uhlík. Do dnešního dne se k tomuto divestičnímu hnutí připojili jednotlivci a instituce disponující portfoliem v hodnotě 2,6 bilionu dolarů. Na hrozbu potenciálního znehodnocení uhlíkových aktiv navíc upozornil guvernér Bank of England Mark Carney. Investorům se dostává varování, že z hlediska finanční stability mají „hnědé“ cenné papíry specifická rizika.

Dosavadní objem divestic se může zdát vysoký – a také vysoký je vzhledem k tomu, že kampaň začala teprve nedávno. Částka 2,6 bilionu dolarů však nepředstavuje ani 5% globálních soukromých nefinančních cenných papírů. Trend je reálný, avšak stále příliš slabý na to, aby vyvolal podstatné změny v ohodnocování a chování firem těžících fosilní paliva.

Druhým důvodem, proč mají finance takový význam, je skutečnost, že přechod na nízkouhlíkovou ekonomiku vyžaduje obrovské investice. Podle Mezinárodní energetické agentury dosahují globální investice do nabídky energií v současnosti 1,6 bilionu dolarů ročně, přičemž 70% tohoto objemu je stále založeno na ropě, uhlí nebo plynu. Zelené investice činí pouhých 15% a investice do energetické účinnosti – do budov, dopravy a průmyslu – mají celkovou hodnotu skrovných 130 miliard dolarů. Udržení vzestupu průměrné povrchové teploty na dvou stupních Celsia bude vyžadovat rozvoj čistých technologií a především čtyřnásobné zvýšení investic do energetické účinnosti v příštích deseti letech.

Takové investice se však nebudou financovat snadno: jejich návratnost závisí na stále neuchopitelné ceně uhlíku a často jí bude dosaženo až v dlouhodobém výhledu, přičemž zlepšení energetické účinnosti předpokládá nahrazení stamilionů zastaralých motorových vozidel a rekonstrukci stamilionů energeticky nenasytných budov. Odpovídající nástroje financování budou zapotřebí za správným účelem, na správném místě a ve správném měřítku.

Obrovskou roli zde musí sehrát rozvojové a zelené banky. Například dlouhodobé účelové úvěry v kombinaci s daňovou úlevou či dotací by pomohly domácnostem k rozhodnutí modernizovat vlastní nemovitost.

Klimatičtí specialisté však doufají zejména v to, že inovativní finance pomohou zajistit jasné plánování, které v současné době chybí. Pro přilákání investic nezbytných ke zmírnění klimatických změn a ozelenění ekonomiky je životně důležité eliminovat dotace fosilních paliv a nalézt důvěryhodnou a rychlou cestu ke stanovení ceny uhlíku. Protože jsou však vysoké ceny paliv u zákazníků nepopulární a zvyšují obavy firem o vlastní konkurenceschopnost, zdráhají se dnes vlády podniknout jakékoliv kroky – a ani do budoucna možná nesplní své závazky jednat.

Aby bojovníci proti klimatickým změnám tuto obavu překonali, uchylují se k pobídkám. Někteří doporučili, aby vlády vydávaly dluhopisy podmíněné bilancí CO2, jejichž výnos by se snížil v případě, že firmy překročí stanovený uhlíkový cíl. Dalším nápadem, s nímž v nedávné studii přišel Michel Aglietta a jeho kolegové, je zmapovat cestu k indikativní ceně uhlíku odrážející jeho „společenskou hodnotu“ a poskytnout developerům zelených projektů vládou garantovaný uhlíkový certifikát vyjadřující hodnotu příslušného snížení emisí. Centrální banky, navrhují autoři, by pak takovým developerům refinancovali úvěry až do hodnoty uhlíkového certifikátu.

Byla by to dobře vykalkulovaná sázka. Bude-li cena uhlíku řekněme za deset let skutečně odpovídat avizované společenské hodnotě, pak bude projekt ziskový a developer splatí úvěr. Pokud však vláda nesplní svůj závazek, developer nebude schopen splatit úvěr a centrální bance zůstane pohledávka vůči vládě. Neschopnost zvýšit cenu uhlíku by tak měla za následek buď vyšší veřejný dluh, nebo v případě monetizace inflaci.

Hlavní myšlenkou je donutit vlády, aby měly na této hře také svůj zájem – aby musely poměřovat riziko nečinnosti v otázce uhlíkové daně s rizikem insolvence nebo inflace. Žádné průtahy by se pak nekonaly. Kroky proti globálnímu oteplování by se podnikaly bezodkladně. Zhruba o deset let později by se však vlády – a obecněji celé společnosti – musely rozhodnout mezi zdaněním, dluhem a inflací.

Realizovat masivní investice dnes a teprve později rozhodovat o jejich financování se může zdát nezodpovědné – a také to nezodpovědné je. Nejednat vůbec by však bylo ještě nezodpovědnější.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.

https://prosyn.org/IhtIifRcs