Nejistota a akce v otázce klimatických změn

Nejistot kolem klimatických změn je mnoho a jsou obrovské. Kolik CO2 může proniknout do atmosféry, pokud se s tím nebude nic dělat? Jaké globální oteplení to způsobí a jak to postihne místní klimata, ekosystémy a zranitelné druhy? Jaký dopad budou mít tyto změny na produktivitu, pohodlí a zdraví? A samozřejmě jak vysoké jsou pravděpodobné náklady spojené s přechodem na obnovitelné zdroje energie a šetřením s ní?

Čím více se toho o klimatických změnách dozvídáme – například jaká je role mraků a oceánů –, tím více nejistot se vynořuje. Skleníková „teorie“, jak se jí někdy shazovačně říká, byla nicméně nade vši pochybnost potvrzena. Nejistota panuje ohledně kvantitativních parametrů a lze mít pochybnosti o otázce, zda je oteplování v posledních desítkách let způsobeno výlučně „skleníkovým efektem“. Ve věci základních principů globálního oteplování však nepanuje žádný vědecký spor.

Pokud víme, že se Země otepluje, ale nejsme si jisti, jak rychle se to děje a jaké dopady to má na podnebí po celém světě, jaké nejnaléhavější kroky k vyřešení této otázky bychom měli podniknout? Jednou z možností je samozřejmě pokračovat ve zkoumání klimatických jevů a jejich ekologického dopadu. Další možností je podporovat výzkum a vývoj zaměřený na nápravu. Naléhavě potřebujeme pochopit, jaké alternativy k fosilním palivům budou k dispozici, kolik energie lze ušetřit, jak odlučovat CO2 z atmosféry a v nezbytném případě také jak zvýšit zemské albedo neboli odrazivost Země vůči dopadajícímu slunečnímu světlu.

Jednou z možností, jak zajistit nezbytný výzkum a vývoj, je spolehnout se na trh v tom, že bude financovat a řídit tuto činnost prostřednictvím daní, dotací, přidělování a – což je ze všeho nejdůležitější – přesvědčování firem a spotřebitelů, že fosilní paliva budou stále nákladnější. Některé nezbytné aspekty výzkumu a vývoje však soukromé subjekty za žádných okolností nezajistí; „trh“ nebude pokrývat nutné výdaje, protože investoři nemohou zužitkovat veškeré výhody, které zmírňování globálního oteplování lidstvu přináší.

Druhou možností tedy je, že výzkum a vývoj budou financovat a řídit vlády ve spolupráci s firmami. Již dlouho je například známo, že CO2 produkovaný ve velkých stacionárních závodech, jako jsou elektrárny, lze „zachycovat“ a potrubím dopravovat na místa, kde ho lze vhánět do podzemních dutin (případně do oceánského dna). Před pětadvaceti lety se odhadovalo, že tento proces by zdvojnásobil náklady na výrobu elektřiny; nyní se zdá, že náklady by byly skromnější. Investice do požadovaného výzkumu a vývoje – v oblasti zachytávání, dopravy, vhánění a uzavírání, jakož i v oblasti geologického průzkumu lokalit vhodných pro trvalé uskladnění – však budou přesahovat možnosti jakéhokoliv soukromého zájmu.

Takzvané „geoinženýrství“ je další oblastí výzkumu, která si zaslouží pozornost, ale ze soukromého sektoru se jí této pozornosti nedostane. Část slunečního světla dopadajícího na zeměkouli je pohlcena a část odražena zpět. Podobně i některé sopečné erupce, zejména ty, při nichž se uvolňuje mnoho síry, mohou Zemi podstatně ochlazovat. Odhaduje se, že současný obsah síry v atmosféře, který je především důsledkem spalování uhlí a ropy, může maskovat značnou část předpokládaného skleníkového efektu.

SUMMER SALE: Save 40% on all new Digital or Digital Plus subscriptions
PS_Sales_Summer_1333x1000_V1

SUMMER SALE: Save 40% on all new Digital or Digital Plus subscriptions

Subscribe now to gain greater access to Project Syndicate – including every commentary and our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – starting at just $49.99

Subscribe Now

Bylo by tedy rozumné uskutečnit malé a reverzibilní experimenty s cílem stanovit, jaké látky by se daly použít v jakých nadmořských výškách, aby odrážely dopadající energii, a po zahrnutí těchto výsledků do globálních klimatických modelů určit, kde by byly tyto látky nejúčinnější a nejneškodlivější. Netřeba dodávat, že ani toto není úkol pro soukromý sektor a určitá mezinárodní podpora by možná byla na místě.

Zdá se, že pro leckoho – zejména pro Bushovu administrativu – je nejistota ohledně globálního oteplování legitimním důvodem pro odkládání řešení, které je obvykle označeno za „nákladné“. Tento přístup se týká téměř výlučně klimatických změn. V jiných oblastech veřejné politiky, jako jsou terorismus, šíření jaderných zbraní, inflace nebo očkování, jako by převažoval princip „pojistek“: existuje-li dostatečně vysoká pravděpodobnost významných škod, podnikáme přiměřené předběžné kroky.

Na opačném konci stojí to, čemu se často říká „preventivní“ princip a co je dnes populární v Evropské unii: dokud u něčeho – například u geneticky upravených potravin – neexistuje záruka bezpečnosti, musí se to navzdory značnému očekávanému přínosu donekonečna odkládat.

Žádný z těchto dvou principů nedává z ekonomického ani jiného hlediska smysl. Měli bychom co nejlépe zvažovat náklady, přínosy i pravděpodobnost a nebýt posedlí krajnostmi.

Vzhledem k nejistotě ohledně klimatických změn jsou zatím některé kroky neproveditelné a pravděpodobně ještě dlouho budou. Z přiznané nejistoty ohledně parametru „klimatické citlivosti“ vyplývá, že nemá smysl rozhodovat dnes prostřednictvím nějakého multilaterálního diplomatického procesu, jaké musí být konečné maximum koncentrace skleníkových plynů, a poté tohoto maxima využít jako základny pro přidělování kvót zúčastněným zemím.

Většina otázek týkajících se klimatických změn však není tak zřejmá. Nejděsivějším dosud identifikovaným důsledkem globálního oteplování je „zhroucení“ západoantarktického ledového příkrovu, který leží na mořském dně a vyčnívá kilometr nebo dva nad hladinu. Na rozdíl od plovoucího ledu, který po roztátí nijak neovlivní mořskou hladinu, je tohoto ledovce nad hladinou tolik, že by při sklouznutí do oceánu mohl zvýšit hladinu moře zhruba o šest metrů, což by zaplavilo příbřežní města všude na světě.

Odhady pravděpodobnosti zhroucení západoatlantického ledového příkrovu nebo pravděpodobné doby jeho zhroucení se už tři desetiletí mění. Nedávné studie vlivu teploty oceánu na pohyb ledovcových příkrovů spočívajících na dně nejsou uklidňující. Já osobně čtu nejnovější výzkumy tak, že pravděpodobnost zhroucení v tomto století je malá – ale nejistá.

V reakci na tuto nejistotu bychom neměli ani čekat, až se zcela vyřeší, než podnikneme nějaké kroky, ani se chovat, jako že jde o jistotu, dokud nebudeme mít záruky, že žádné nebezpečí nehrozí. Tyto dva extrémy nejsou jedinými alternativami.

https://prosyn.org/G8otSEocs