shoukry1_ABDELHAK SENNAAFP via Getty Images_solar panel afric ABDELHAK SENNA/AFP via Getty Images

Překročený RubiCOP

ŠARM AŠ-ŠAJCH – Někteří lidé se obávají, že letošní konference OSN o klimatických změnách, která se zde uskuteční ve dnech 6.-18. listopadu, se stane nezamýšlenou obětí geopolitických napětí a ekonomických výzev, jimž svět čelí. Já věřím v pravý opak: konference COP27 představuje jedinečnou a aktuální příležitost k tomu, aby se svět sešel, uvědomil si společné zájmy a navázal multilaterální spolupráci.

Lidské náklady klimatických změn téměř denně plní novinové titulky. Globální oteplování už není vzdálenou či hypotetickou hrozbou, nýbrž hrozbou bezprostřední a hmatatelnou – je to jev, který má dopad na každého z nás, na naše rodiny i na naše sousedy. Žádná společnost už nezůstala nezasažená stále četnějšími a intenzivnějšími suchy, lesními požáry, bouřemi či záplavami. Miliony lidí už dnes bojují o přežití.

Tento stav přitom nastal v době, kdy teploty stouply o pouhých 1,1° Celsia oproti předindustriální úrovni. A jak dal jasně najevo Mezivládní panel pro změnu klimatu, každá další desetina stupně situaci dále zhoršuje. Přesto ke změnám nutným k odvrácení katastrofy stále nedochází nebo se nedělají dostatečně rychle a rozvojový svět je stále frustrovanější ze zdráhavosti bohatých zemí platit férový podíl za zvládnutí krize, za kterou nesou převážnou zodpovědnost ony.

Existuje však důvod k naději. Diskutuji s delegacemi z celého světa a vidím jejich odhodlání zasadit se o úspěch konference COP27. Společnost už dnes začíná jednat. Klimatická adaptace a nové formy spolupráce získávají na významu a investice do klimatických technologií zaznamenávají boom. To zahrnuje i nové technologie odlučování uhlíku, řešení na bázi elektrické dopravy nebo obnovitelnou energii. V důsledku toho ceny čisté energie setrvale klesají: téměř dvě třetiny obnovitelné energie přidané v roce 2021 v zemích skupiny G20 stály méně než nejlevnější varianty spalování uhlí. Moje země, Egypt, bude do roku 2035 vyrábět 42% své energie z obnovitelných zdrojů.

Zároveň občanská společnost koncipuje mechanismy, jak volat firmy i vlády k zodpovědnosti, jak se bránit lakování nazeleno a jak zajistit spravedlivý přechod na čistou energii. Nově se důraz klade i na obnovu přírody.

Zapotřebí jsou větší ambice, větší rozsah i větší rychlost, přičemž pravidla zůstávají nejasná či sporná. Proces však již probíhá a nelze ho zvrátit. I v zemích, které působí dojmem, že ve svém odhodlání kolísají – například když investují do infrastruktury fosilních paliv –, trvají oficiální činitelé na tom, že nouzová opatření vynucená bezprostředními problémy by se neměla zaměňovat s dlouhodobou strategií. O zelenější cestě vpřed žádné pochybnosti nepanují.

Subscribe to PS Digital
Digital Only

Subscribe to PS Digital

Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.

Subscribe Now

Otázka na ty z nás, kdo se konference COP27 zúčastní, zní jasně: Jak můžeme využít příležitosti, kterou konference nabízí, a navodit atmosféru společného úsilí, zabránit sklouzávání zpět a inspirovat přístup založený na vědě, důvěře, spravedlnosti a rovnosti?

Jádrem klimatické akce je vyjednávání. Rozvojové země v dobré víře souhlasily, že pomohou s řešením krize, kterou nezpůsobily. Přitom předpokládají, že jim bude poskytnuta podpora – zejména finanční –, aby mohly pokračovat v úsilí, které často bývá omezené kvůli nedostatku prostředků či protichůdným potřebám rozvoje. Rozvinuté země musí tuto část dohody splnit, když podpoří jak zmírňování klimatických změn, tak adaptaci na ně, a tím naplní své očekávané závazky vyplývající z pařížské dohody.

V oblasti zmírňování musíme přejít od rétoriky k akci, snížit emise skleníkových plynů a odstranit z atmosféry uhlík. Všechny země se musí přihlásit k ambicióznějším Národně stanoveným příspěvkům a pak tyto závazky přetavit v konkrétní programy. Musíme začít jednat ihned a zajistit, aby rozvojové země měly k dispozici odpovídající prostředky a mohly plně rozvinout svůj potenciál.

Současně musíme vytvořit transformativní adaptační agendu, aby se komunity – zejména v klimaticky zranitelných regionech – mohly chránit před těmi dopady, které už jsou nevyhnutelné. A účet za tuto agendu je třeba spravedlivě rozdělit.

Doposud se nepřiměřeně vysoký podíl klimatických financí vyčleňoval na zmírňování klimatických změn, přičemž v oblasti financování investic do adaptace se rozvojové země musely spoléhat převážně samy na sebe. Ani finance vyčleněné na zmírňování ovšem zdaleka nestačí a nejsou poskytovány pomocí vhodných nástrojů.

V roce 2009 se rozvinuté země zavázaly, že budou až do roku 2020 poskytovat 100 miliard dolarů ročně na klimatická opatření v rozvojovém světě. Je to jen malý zlomek z více než 5,8 bilionu dolarů, které budou podle finančního výboru Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu do roku 2030 zapotřebí. Přesto nebyla ani tato částka poskytnuta. Na konferenci COP27 tudíž potřebujeme zvýšit rozsah finančních závazků – zejména na adaptaci – oproti závazkům daným na konferenci COP26 v Glasgowě.

Rozvinuté země musí také dostát svému loňskému závazku, že do roku 2025 zdvojnásobí objem financí na adaptaci, a měly by poskytnout záruky potřebné k novému doplnění Zeleného klimatického fondu (GCF).

Zároveň přišel čas řešit otázku ztrát a škod napáchaných v zemích, které klimatickou krizi nezpůsobily. Tato otázka je i nadále sporná, ale věřím, že k ní dokážeme přistoupit konstruktivně a budeme se řídit prioritami rozvojových zemí ku prospěchu všech.

Spravedlivý přechod musí zohledňovat potřeby různých regionů. Například africké země jsou v zásadě odhodlané přejít na obnovitelné zdroje a upustit od těžby svých fosilních zdrojů. Ovšem 600 milionů lidí v Africe – tedy 43% populace tohoto kontinentu – dodnes nemá elektřinu a přibližně 900 milionů lidí nemá přístup k čistým palivům na vaření. Dohoda o klimatické akci vyžaduje, aby se tato otázka řešila a aby se udržitelným způsobem uspokojily i obecnější potřeby kontinentu.

O všechny tyto cíle přitom musíme usilovat současně pomocí pečlivě koncipovaného balíku akcí, nikoliv prostřednictvím nesourodých opatření. Jsou to pilíře spravedlivého přechodu. Bude-li scházet jeden, celá stavba se zhroutí.

Před konferencí COP 2015 v Paříži málokdo věřil, že se podaří dosáhnout konsensu. Přesto se delegáti z celého světa sešli a díky své kvalifikaci a vytrvalosti dosáhli přelomové dohody. V roce 2022 se potýkáme s ještě většími překážkami, a proto musíme pracovat ještě tvrději, abychom je odstranili. Pokud se nám to podaří, vstoupíme do nové éry čisté energie, výměny inovací, potravinové a vodní bezpečnosti a větší klimatické spravedlnosti.

Jakkoliv je to olbřímí úkol, nezbývá nám než se do něj pustit. A musíme spolu navzájem jednat, protože s klimatem se vyjednávat nedá.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka

https://prosyn.org/Tcs4kw5cs