8

Mise: Zachránit životní prostředí

CHEVY CHASE, MARYLAND – Představte si následující scénu: píše se rok 1966. Stojíte ve vládní kanceláři ve Washingtonu a sledujete, jak uniformovaný hodnostář sděluje muži v obleku: „Vaším úkolem je vymýtit nepřítele, který zabil víc lidí, než kolik jich padlo v obou světových válkách dohromady. Budete mít nicotný rozpočet, nepočetný tým, a pokud neuspějete, ministr zapře, že o vašem počínání něco věděl.“

Zní to jako scéna z hollywoodského filmu. A skutečně je odrazem úvodních záběrů z televizního seriálu Mission: Impossible, který měl letos premiéru. Jenže tato scéna se skutečně stala, byť možná nepadla přesně tato slova. Oním hodnostářem byl asistent hlavního amerického lékaře James Watt, mužem s misí byl vědec z Centra přenosných onemocnění (CDC) Donald Henderson a nepřítelem pravé neštovice.

Erdogan

Whither Turkey?

Sinan Ülgen engages the views of Carl Bildt, Dani Rodrik, Marietje Schaake, and others on the future of one of the world’s most strategically important countries in the aftermath of July’s failed coup.

Tato mise se bezpochyby zdála neuskutečnitelná. V té době zabíjely neštovice plné dva miliony lidí ročně a dalších 15 milionů osob se touto nemocí nakazilo. Stejně jako ve zmíněném televizním seriálu se však Henderson a jeho tým ze Světové zdravotnické organizace vzepřeli očekáváním. Trvalo jen něco málo přes deset let, než se neštovice staly první – a dosud jedinou – lidskou nakažlivou nemocí, která kdy byla zcela vymýcena.

Klíčem k tomuto neuvěřitelnému lékařskému úspěchu přitom nebyl nějaký průlomový medicínský objev, jak by člověk mohl očekávat (vakcína proti neštovicím existovala už od osmnáctého století). Byla jím diplomacie, pružnost a spolupráce.

WHO od počátku postrádala víru ve vakcinační kampaň. Mnozí lidé včetně generálního ředitele WHO se domnívali, že k zastavení neštovic by bylo nutné naočkovat všech 1,1 miliardy lidí v 31 zasažených zemích, včetně obyvatel odlehlých vesnic – byla by to logistická noční můra.

Proto delegáti několik dní debatovali, než nejtěsnější možnou většinou hlasů rozhodli, že na toto úsilí vyčlení skrovnou částku 2,4 milionu dolarů ročně – což bylo příliš málo i na úhradu nákladů na vakcíny, které nebyly darovány, natož na financování nezbytné logistické podpory. Mnozí dárci tento pesimismus sdíleli a domnívali se, že jejich peníze by se daly lépe vynaložit například na zdravotnickou infrastrukturu. Dokonce i UNICEF se rozhodl, že na kampaň nepřispěje.

Rozhodnutí přenechat Hendersonovi nezáviděníhodný úkol postavit se do čela této kampaně ve skutečnosti pramenilo ze snahy generálního ředitele WHO svěřit tento úkol Američanovi, aby zodpovědnost za neúspěch programu nepadla na WHO, nýbrž na Spojené státy. (Henderson se snažil tuto roli odmítnout, jenže v této epizodě seriálu žádná replika „pokud se to rozhodnete přijmout“ nepadla.) Přesto se Hendersonovi podařilo vyhrát partii i s takto špatnými kartami; učinil totiž jeden klíčový postřeh.

Uvědomil si, že Sovětský svaz – který už několik let naléhal na zahájení kampaně za vymýcení a zavázal se, že daruje 25 milionů dávek vakcíny ročně – nebude z Američana v čele tohoto úsilí nadšený. Oslovil proto náměstka sovětského ministra zdravotnictví Dimitrije Venediktova a navázal s ním bližší vztah, který oběma stranám umožnil spolupracovat kromě darovaných vakcín (USA už souhlasily, že poskytnou 50 milionů dávek ročně) také na strategii a logistice. Oba tito nanejvýš nečekaní spojenci tak nakonec vedli boj proti neštovicím společně.

Hendersonův cit pro diplomacii si ničím nezadal s jeho čichem na talenty a vůdčími schopnostmi. Trval na tom, aby všichni členové jeho týmu trávili nejméně třetinu času v terénu spoluprací s místními představiteli a návštěvami vesnic, aby na vlastní oči viděli problémy spojené s masovou vakcinací.

Do jeho týmu patřil i William Foege, lékař z protestantské misie, který pracoval jako konzultant nigerijské pobočky CDC. Jednoho dne v prosinci 1966 se Foege doslechl o případu neštovic v jiné vesnici a okamžitě se tam vypravil, aby očkoval rodinu oběti i další vesničany.

Foege se však obával, že je možná na obzoru rozsáhlejší výskyt, a neměl dost dávek na to, aby očkoval všechny lidi v oblasti. Zvolil tedy odlišnou taktiku: vyslal do všech vesnic v okruhu 50 kilometrů posly, kteří měli zjistit případný výskyt dalších případů, a pak vakcinoval lidi jen na čtyřech místech, kde se nějaké případy objevily. Tím vytvořil kolem nakažených lidí „vakcinační prstenec“, jenž přerušil řetězec nákazy.

Foegeho strategie byla rozšířena do celé východní Nigérie a poté zavedena i v dalších koutech západní Afriky, až nakonec našla uplatnění i v nejnáročnějším prostředí ze všech: v Indii, kde tehdy žilo půl miliardy obyvatel. Sto třiceti tisícům školených zdravotníků to trvalo 20 vyčerpávajících měsíců, ale nakonec se jim podařilo eliminovat metlu neštovic, která tisíce let sužovala Indii. A pak navzdory přírodním pohromám, únosům zaměstnanců WHO a občanské válce zopakovali zdravotníci tento úspěch i v Bangladéši, Etiopii a Somálsku. Až byl nakonec svět v roce 1980 oficiálně bez jediného výskytu neštovic.

Obrovský úspěch, který tato smělá mise přinesla, ustupuje 50 let po jejím zahájení pomalu ze vzpomínek. Její ponaučení, totiž že aktivizací rozdrobeného mezinárodního společenství lze vyřešit společný problém, je však nesmírně důležité zejména v době, kdy naléhavé problémy typu zhoršování životního prostředí vyžadují globální řešení.

Jak poznamenal Foege, vymýcení neštovic dokazuje, že „globální úsilí je možné… Nemusíme žít ve světě epidemií, katastrofálních vlád, konfliktů a nekontrolovaných zdravotních rizik.“ Stále totiž platí, že „koordinovaný postup skupiny odhodlaných lidí“ může „přinést lepší budoucnost“.

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

Lidstvo nemůže žít ve světě znečištěného vzduchu a vody, vyčerpaných moří, mizející fauny a flóry a obnažené půdy. Ekologické výzvy, před nimiž dnes stojíme, jsou stejně jako kdysi neštovice záležitostmi veřejného zdraví a prosperity. Naší misí – ať už ji chceme přijmout, nebo ne – je probudit společnou vůli a zastavit vlastní sebezničení.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.