BRIGHTON – Být chudý je nesmírně zahanbující zkušenost, která snižuje lidskou důstojnost a pocit sebeúcty. Projevy a příčiny chudoby se sice liší, avšak doprovodné ponížení je všeobecné. Nedávný výzkum provedený na Oxfordské univerzitě zjistil, že lidé potýkající se s ekonomickými těžkostmi – od Číny až po Velkou Británii, a to včetně dětí – prožívají prakticky totožný útok na vlastní hrdost a sebeúctu.
Navzdory pádným důkazům spojujícím chudobu s psychickým utrpením však politika boje proti chudobě obvykle nebere tento pocit zahanbení v potaz. Snaha o omezení chudoby se zaměřuje spíše na hmatatelné projevy deprivace, jako jsou nedostatečný příjem či vzdělání. V důsledku toho recepty na chudobu mnohdy implicitně předpokládají, že větší hmotné bohatství nebo lepší životní podmínky se automaticky přetaví do nehmotných přínosů včetně lepší duševní pohody.
Toto nedostatečné zaměření na „psychosociální“ stránku chudoby – tedy na interakci mezi společenskými silami a individuálním přístupem či chováním – je pomýlené. Chceme-li zmírnit lidské utrpení a dosáhnout hlavního cíle trvale udržitelného rozvoje OSN, totiž skoncovat do roku 2030 s chudobou „ve všech jejích podobách“, pak musí být středobodem naší snahy pocit zahanbení a jeho vnitřní i vnější podíl na fenoménu chudoby.
BRIGHTON – Být chudý je nesmírně zahanbující zkušenost, která snižuje lidskou důstojnost a pocit sebeúcty. Projevy a příčiny chudoby se sice liší, avšak doprovodné ponížení je všeobecné. Nedávný výzkum provedený na Oxfordské univerzitě zjistil, že lidé potýkající se s ekonomickými těžkostmi – od Číny až po Velkou Británii, a to včetně dětí – prožívají prakticky totožný útok na vlastní hrdost a sebeúctu.
Navzdory pádným důkazům spojujícím chudobu s psychickým utrpením však politika boje proti chudobě obvykle nebere tento pocit zahanbení v potaz. Snaha o omezení chudoby se zaměřuje spíše na hmatatelné projevy deprivace, jako jsou nedostatečný příjem či vzdělání. V důsledku toho recepty na chudobu mnohdy implicitně předpokládají, že větší hmotné bohatství nebo lepší životní podmínky se automaticky přetaví do nehmotných přínosů včetně lepší duševní pohody.
Toto nedostatečné zaměření na „psychosociální“ stránku chudoby – tedy na interakci mezi společenskými silami a individuálním přístupem či chováním – je pomýlené. Chceme-li zmírnit lidské utrpení a dosáhnout hlavního cíle trvale udržitelného rozvoje OSN, totiž skoncovat do roku 2030 s chudobou „ve všech jejích podobách“, pak musí být středobodem naší snahy pocit zahanbení a jeho vnitřní i vnější podíl na fenoménu chudoby.