1

Skutečná mise papeže Františka

GLENDALE, KALIFORNIE – Katolictví, jedno z tradicí nejvázanějších náboženství, má ve svém nitru čím dál zřetelnější paradox. Ve chvíli, kdy papež František zahajuje svou první zahraniční cestu – do Brazílie, nejlidnatější katolické země světa –, je navzdory dřívější strnulosti těžké odhadnout, kam církev směřuje.

Nástup Jorgeho Maria Bergoglia na papežský stolec hádanku ještě umocňuje. Nejvyšší jezuitský zpovědník na papežském dvoře býval označován za „černého papeže,“ podle jeho prosté černé sutany (ne-li podle jeho zlovolných úmyslů). Teď se jezuita poprvé stal papežem – a novost situace ještě zesílil přijetím velmi nejezuitského jména František.

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

Ač jsou to v instituci, která si libuje v obrazotvornosti, velmi nezvyklá gesta, jedná se o symbolické pozlátko. Fotografií Františka líbajícího děťátka už jsme viděli hodně; teď jsou před ním – v Brazílii a všude jinde na světě – strategické otázky ryzího významu.

Jedna z těchto výzev, Vatikánská banka, je ekvivalentem čištění Augiášova chléva. Pouhá zmínka slov „Vatikán“ a „banka“ v jedné větě stačí k rozehrání kaskády anekdot o operetní neschopnosti a machinacích.

Ve snaze dospět k nápravě František jmenoval zvláštní papežskou finanční komisi. Banka známá jako Ústav pro skutky zbožnosti, založená roku 1942, nemá ovšem hluboké kořeny v katolictví. Ač nechvalně proslula tajnůstkářstvím, její působení je citlivějšímu, dogmatickému jádru Církve velmi vzdálené. Členové komise mají nadto neposkvrněné loajalistické štíty, což platí i pro kardinály, jež František pověřil přezkoumáním širších souvislostí reformy.

Zároveň František odstartoval sérii iniciativ, jejichž cílem je potěšit téměř každého. Urychlil kanonizační proces Jana XXIII., který před bezmála půlstoletím slavnostně zahájil II. vatikánský koncil, i Jana Pavla II., autokratického Poláka, jenž řadě liberalizačních impulzů koncilu přitáhl uzdu. Ohlásil také plnomocné odpustky – oproštění od „útrap očistce“ – pro ty, kdo na internetu sledují jeho cestu na festival katolické mládeže v Rio de Janeiru.

Takové kroky stěží někoho rozlítí – jak mezi katolíky, kteří je neberou vážně, tak mezi „prostými věřícími“. Mají svou hodnotu jako zdroj dobrého pocitu, ale tím to v zásadě končí.

Jádro věci spočívá v tom, že Františkovy skutky jsou v souladu s reformním stylem „revoluce shora“, který si spojujeme s II. vatikánským koncilem. Konkrétně žádná ze změn prosazovaných Františkem nepočítá s omezením papežské moci. „Papežský primát“ – pojem, jejž katoličtí teologové užívají při rozhovorech s protestantskými protějšky – je nadále posvátný.

Obecnějším poznatkem je, že tento monarchický model katolictví, společně s hierarchií, která je s ním spojena, zůstává prakticky neměnný už od protireformace. Když například kněží opustí řady „vysvěcených,“ jsou „sníženi do laického stavu“ – poněkud povýšená terminologie, která o archaickém způsobu uvažování Církve hodně vypovídá.

Není to nová situace. Nové jsou okolnosti, za nichž nastává. Katolictví v dobách svého rozkvětu spojovalo značně decentralizovanou správu, pod vlivem nezávislých biskupů, s jednolitým souborem přesvědčení. Jedním z důvodů, proč kdysi jezuitovi cesta k vysvěcení trvala zhruba 13 let, bylo dlouhé vštěpování věrouky nezbytné u kněží, kteří se na rozdíl od řeholníků (jejichž průprava byla o polovinu kratší) přemísťovali a byli mimo přímý dohled biskupů.

Toto nastavení je už téměř úplně pryč. Správa Církve čím dál větší měrou podléhá uniformním občanským zákoníkům. Zároveň od II. vatikánského koncilu – a současně s úbytkem semknutých etnických enkláv – necítí ti, kdo chodí do kostela, povinnost dodržovat kanonické právo do puntíku. Všudypřítomný je „relativismus,“ „kavárenské katolictví“ a podobné jevy.

Papežská autorita stojí na vratkých základech, zejména na poměrně sekulárním Západě. František může mimo církev přilákat pozornost názorem na sociální spravedlnost, ale pro každého papeže je těžké ovlivnit zvyky a teologické názory samotných katolíků, kteří smýšlejí a jednají podle vlastního uvážení. Může jim vyčinit – což je přístup, jemuž se František doposud snažil vyhýbat –, ale nemůže je přesvědčit.

Jestliže se první dilema Církve týká základů a efektivity papežské autority, druhé se týká sexuality. Obě jsou provázaná. František se vyhýbá zpátečnickému slovníku, jejž využívali jeho předchůdci, když bili na poplach před úlohou žen, a nepodnikl žádné kroky k tomu, aby navázal na vatikánské „navštívení“ (čti „inkvizici“) u svéhlavých amerických jeptišek. Ponechal však poslední epizodu v záznamech a k homosexualitě se staví tradičně.

Katolictví – či přesněji řečeno mýtus mužského celibátu v základech institucionální církve – se opírá o staletí sexismu. Organizaci prostupuje kultura antifeminismu. Přemýšliví teologové dokážou mezi psychosexuálními tématy rozlišovat; v praxi ale převažuje strach ze skluzu do kalamity.

Zatáhněte za jednu nit – například podmínku celibátu pro kněze – a s duněním se sesune celá stavba. Podívejte se, co se stalo liberalizujícím se protestantským denominacím, které přes všechny své dobré úmysly, ztrácejí stoupence.

Fake news or real views Learn More

Dalo by se říct, že ústupky v této oblasti by jednoduše připustily realitu v názorech i chování a daly církvi možnost jít dál. Dalo by se též říct, že důsledky reformy by nebyly organizační pohromou, jaké se leckdo obává – podobně jako by pročištění stojatých vod, jako je Vatikánská banka, obnovilo důvěryhodnost duchovního poselství Církve. Takovou debatu ale ještě František nezahájil a lidé v jeho okolí pro ni neprojevují mnoho pochopení.

Z angličtiny přeložil David Daduč