Jásir Arafat je sice mrtev, jeho machiavellistické strategie ale přetrvávají. Arafat, vždy bdělý nad svou pozicí jediného vůdce palestinského lidu, dbal na to, aby zablokoval všechny prostředky, jimiž by jej mohl ohrozit případný rival. Obranou své pozice však Arafat také znemožnil, aby byl ještě za jeho života zvolen jeho nástupce.
V prvních týdnech po Arafatově smrti se zdálo, že to nevadí. Mahmúd Abbás, Arafatův dlouholetý zástupce a architekt dohod z Osla, si rychle zajistil podporu Fatahu, stěžejního orgánu OOP. Povlovný přechod se zdál možný. Marván Barghútí, vůdce Fatahu na Západním břehu po dobu současné intifády, se však rozhodl Abbáse vyzvat ze své izraelské vězeňské cely na souboj o prezidentský úřad palestinské samosprávy.
Tváří v tvář hospodářské stagnaci a tomu, co premiér palestinské samosprávy Ahmad Kurája nazývá „anarchií zbraní", je boj o nástupnictví tím posledním, co Palestinci potřebují. Nový předák bude muset posílit hospodářství, prosadit právní řád, potírat korupci, sjednotit bezpečnostní orgány samosprávy a zachovat veřejné bezpečí - a musí jednat rychle, jinak ztratí autoritu.
Abbás (známý také jako Abú Mázin) představuje starou gardu palestinské politiky. Podíl na moci však chce i mladá garda, tedy ti, kdo vedli první intifádu (1987-1993), a dále ti, kdo si vydobývají jméno v dnešní intifádě. Má-li Abbás zvítězit, bude proto muset najít podporu mezi nastupující generací nacionalistických lídrů.
Mírové řešení tohoto generačního zápasu si vyžádá demokratické volby uvnitř Fatahu, jež rozhodnou o členech Revoluční rady a Ústředního výboru. Šestý sjezd Fatahu, první po šestnácti letech, se bude konat v srpnu 2005 a pokusí se urovnat spor mezi mladší a starší generací.
Na rozdíl od Arafata a jeho exilových druhů vyrostl Barghútí, nejvýznačnější předák mladší generace, pod izraelskou okupací a několikrát byl vězněn a zadržován. Barghútího popularita pramení také z toho, že od počátku odmítal ujmout se jakéhokoli úřadu v Arafatově zkorumpované palestinské samosprávě a jejích institucích.
Project Syndicate is returning to Climate Week NYC with an even more expansive program. Join us live on September 22 as we welcome speakers from around the world at our studio in Manhattan to address critical dimensions of the climate debate.
Register Now
Přestože byl Barghútí už v roce 1996 zvolen do Palestinské zákonodárné rady, jeho reputace prudce stoupla, když v srpnu 2000 začala současná intifáda. Podpora útoků proti izraelským vojákům a osadníkům na okupovaných územích, o nichž prohlašuje, že jsou v souladu s mezinárodním právem, mu zajistila obrovskou popularitu mezi Palestinci, ale také pět doživotních trestů a ještě 40 let navrch v izraelské věznici.
To, zda by mohl být z vězení propuštěn, je teď zdrojem mnoha spekulací. Barghútí se ale začal ze své cely vyjadřovat k politické situaci a jeho přítomnost roste. Jeho rozhodnutí kandidovat proti Abbásovi znamená, že „sekulární" síly uvnitř palestinského hnutí jsou zřejmě rozštěpené ve chvíli, kdy proti nim stojí soupeři se silně islámským programem - v první řadě Hamás a Islámský džihád.
Jak Hamás, tak Islámský džihád jsou silně disciplinované organizace, jež mají svá politická a vojenská křídla pevně pod kontrolou. Přestože je Hamás oslaben izraelskými cílenými atentáty na šejka Ahmeda Jasína a Abdala Azíze Rantisího, uchovává si značnou vojenskou sílu a lidovou podporu mezi 25 až 30%, takže jde o druhou nejsilnější frakci na Západním břehu a v Gaze.
Hamás prohlásil, že žádného svého kandidáta na post prezidenta palestinské autonomie nenavrhne. Hasan Júsuf, předák Hamásu, jenž byl nedávno po 28 měsících administrativně uvaleného zadržování propuštěn z izraelského vězení, to al-Džazíře vysvětlil tím, že „kdyby Hamás v tuto chvíli převzal vedení, byl by haněn a izolován mezinárodním společenstvím a lid by tím pak trpěl."
Ač Hamás volby bojkotuje, mnozí jeho sympatizanti budou volit toho kandidáta, který bude mít nejvíc odhodlání bránit stěžejní požadavky Palestinců. V tomto členové Hamásu prostě opakují Arafátovy názory a ty budou nadále omezovat ústupky, jež bude ten či onen nový lídr moci udělat. Arafat vypracoval program, který počítá mimo jiné s nezávislým palestinským státem na Západním břehu a v Gaze, s východním Jeruzalémem jako s hlavním městem a s férovým a spravedlivým řešením problému uprchlíků. Změna lídra naprosto nijak tyto podmínky pro nastolení míru nezmění.
Otázka tedy zní takto: o kom se Palestinci - a zejména voliči Hamásu - domnívají, že bude lépe schopen zajistit splnění těchto cílů, o Abbásovi, nebo o Barghútím? Odpověď pravděpodobně rozhodne o tom, kdo se stane příštím vůdcem palestinské samosprávy.
Nakonec se ale bude muset rozhodnout také Izrael, neboť mír bude vyžadovat i izraelské ústupky, nejen kompromisy ze strany Palestinců. Izrael musí zmrazit své osidlovací aktivity na Západním břehu a ukončit výstavbu blokádní zdi na palestinských územích. Dále Izrael musí propustit palestinské vězně, odstranit všechny kontrolní stanoviště mezi palestinskými vesnicemi a městy a přesunout své ozbrojené síly na pozice, které kontroloval před 28. zářím 2000, v souladu s fází I cestovní mapy. Jak Abbás, tak Barghútí by takový projev dobré vůle nesporně oplatili svou vlastní dobrou vůlí.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
After a decades-long love affair with laissez-faire policies, many governments – notably in developed countries – are increasingly seeking to shape their economies through tariffs, subsidies, public procurement, and more. But not all industrial policies are created equal, and understanding their nuances and limitations is critical to their success.
Too often, the press and voters treat abortion, and reproductive rights more broadly, as well as other “family” issues – like child tax credits, paid family leave policies and affordable childcare – as somehow different from economic issues. But they are not.
shows why abortion, childcare, and parental leave are not merely “family” issues.
Jásir Arafat je sice mrtev, jeho machiavellistické strategie ale přetrvávají. Arafat, vždy bdělý nad svou pozicí jediného vůdce palestinského lidu, dbal na to, aby zablokoval všechny prostředky, jimiž by jej mohl ohrozit případný rival. Obranou své pozice však Arafat také znemožnil, aby byl ještě za jeho života zvolen jeho nástupce.
V prvních týdnech po Arafatově smrti se zdálo, že to nevadí. Mahmúd Abbás, Arafatův dlouholetý zástupce a architekt dohod z Osla, si rychle zajistil podporu Fatahu, stěžejního orgánu OOP. Povlovný přechod se zdál možný. Marván Barghútí, vůdce Fatahu na Západním břehu po dobu současné intifády, se však rozhodl Abbáse vyzvat ze své izraelské vězeňské cely na souboj o prezidentský úřad palestinské samosprávy.
Tváří v tvář hospodářské stagnaci a tomu, co premiér palestinské samosprávy Ahmad Kurája nazývá „anarchií zbraní", je boj o nástupnictví tím posledním, co Palestinci potřebují. Nový předák bude muset posílit hospodářství, prosadit právní řád, potírat korupci, sjednotit bezpečnostní orgány samosprávy a zachovat veřejné bezpečí - a musí jednat rychle, jinak ztratí autoritu.
Abbás (známý také jako Abú Mázin) představuje starou gardu palestinské politiky. Podíl na moci však chce i mladá garda, tedy ti, kdo vedli první intifádu (1987-1993), a dále ti, kdo si vydobývají jméno v dnešní intifádě. Má-li Abbás zvítězit, bude proto muset najít podporu mezi nastupující generací nacionalistických lídrů.
Mírové řešení tohoto generačního zápasu si vyžádá demokratické volby uvnitř Fatahu, jež rozhodnou o členech Revoluční rady a Ústředního výboru. Šestý sjezd Fatahu, první po šestnácti letech, se bude konat v srpnu 2005 a pokusí se urovnat spor mezi mladší a starší generací.
Na rozdíl od Arafata a jeho exilových druhů vyrostl Barghútí, nejvýznačnější předák mladší generace, pod izraelskou okupací a několikrát byl vězněn a zadržován. Barghútího popularita pramení také z toho, že od počátku odmítal ujmout se jakéhokoli úřadu v Arafatově zkorumpované palestinské samosprávě a jejích institucích.
PS Events: Climate Week NYC 2024
Project Syndicate is returning to Climate Week NYC with an even more expansive program. Join us live on September 22 as we welcome speakers from around the world at our studio in Manhattan to address critical dimensions of the climate debate.
Register Now
Přestože byl Barghútí už v roce 1996 zvolen do Palestinské zákonodárné rady, jeho reputace prudce stoupla, když v srpnu 2000 začala současná intifáda. Podpora útoků proti izraelským vojákům a osadníkům na okupovaných územích, o nichž prohlašuje, že jsou v souladu s mezinárodním právem, mu zajistila obrovskou popularitu mezi Palestinci, ale také pět doživotních trestů a ještě 40 let navrch v izraelské věznici.
To, zda by mohl být z vězení propuštěn, je teď zdrojem mnoha spekulací. Barghútí se ale začal ze své cely vyjadřovat k politické situaci a jeho přítomnost roste. Jeho rozhodnutí kandidovat proti Abbásovi znamená, že „sekulární" síly uvnitř palestinského hnutí jsou zřejmě rozštěpené ve chvíli, kdy proti nim stojí soupeři se silně islámským programem - v první řadě Hamás a Islámský džihád.
Jak Hamás, tak Islámský džihád jsou silně disciplinované organizace, jež mají svá politická a vojenská křídla pevně pod kontrolou. Přestože je Hamás oslaben izraelskými cílenými atentáty na šejka Ahmeda Jasína a Abdala Azíze Rantisího, uchovává si značnou vojenskou sílu a lidovou podporu mezi 25 až 30%, takže jde o druhou nejsilnější frakci na Západním břehu a v Gaze.
Hamás prohlásil, že žádného svého kandidáta na post prezidenta palestinské autonomie nenavrhne. Hasan Júsuf, předák Hamásu, jenž byl nedávno po 28 měsících administrativně uvaleného zadržování propuštěn z izraelského vězení, to al-Džazíře vysvětlil tím, že „kdyby Hamás v tuto chvíli převzal vedení, byl by haněn a izolován mezinárodním společenstvím a lid by tím pak trpěl."
Ač Hamás volby bojkotuje, mnozí jeho sympatizanti budou volit toho kandidáta, který bude mít nejvíc odhodlání bránit stěžejní požadavky Palestinců. V tomto členové Hamásu prostě opakují Arafátovy názory a ty budou nadále omezovat ústupky, jež bude ten či onen nový lídr moci udělat. Arafat vypracoval program, který počítá mimo jiné s nezávislým palestinským státem na Západním břehu a v Gaze, s východním Jeruzalémem jako s hlavním městem a s férovým a spravedlivým řešením problému uprchlíků. Změna lídra naprosto nijak tyto podmínky pro nastolení míru nezmění.
Otázka tedy zní takto: o kom se Palestinci - a zejména voliči Hamásu - domnívají, že bude lépe schopen zajistit splnění těchto cílů, o Abbásovi, nebo o Barghútím? Odpověď pravděpodobně rozhodne o tom, kdo se stane příštím vůdcem palestinské samosprávy.
Nakonec se ale bude muset rozhodnout také Izrael, neboť mír bude vyžadovat i izraelské ústupky, nejen kompromisy ze strany Palestinců. Izrael musí zmrazit své osidlovací aktivity na Západním břehu a ukončit výstavbu blokádní zdi na palestinských územích. Dále Izrael musí propustit palestinské vězně, odstranit všechny kontrolní stanoviště mezi palestinskými vesnicemi a městy a přesunout své ozbrojené síly na pozice, které kontroloval před 28. zářím 2000, v souladu s fází I cestovní mapy. Jak Abbás, tak Barghútí by takový projev dobré vůle nesporně oplatili svou vlastní dobrou vůlí.