50

Nový úděl k záchraně Evropy

LONDÝN – „Mě nezajímá, kolik to bude stát. Vzali jsme si zpět svou zemi!“ Právě takový hrdý vzkaz je od loňského červnového referenda o brexitu slyšet po celé Anglii. A právě takový požadavek rezonuje napříč kontinentem. Donedávna se na každý návrh na „záchranu“ Evropy pohlíželo sice příznivě, leč se skepsí ohledně proveditelnosti. Dnes už se skepse týká otázky, zda vůbec Evropa stojí za záchranu.

Evropská myšlenka je tlačena k ústupu společnými silami popírání, povstání a bludu. Popírání establishmentu EU, že ekonomická konstrukce Unie nebyla nikdy stavěna na to, aby vydržela bankovní krizi roku 2008, vyvolalo deflační síly narušující legitimitu evropského projektu. Předvídatelnou reakcí na deflaci je povstání protievropských stran napříč kontinentem. Nejznepokojivější je ovšem to, že establishment reaguje bludem, že nacionalistickou vlnu dokáže zastavit „odlehčená federace“.

To nedokáže. V důsledku krize eura Evropany jímá hrůza při pomyšlení, že by na EU přenesli další pravomoci nad svými životy a společenstvími. Politická unie eurozóny, s malým federálním rozpočtem a určitým sdílením výnosů, ztrát a dluhu, by bývala byla užitečná v roce 1999, když se společná měna zrodila. Teď však, pod vahou masivních bankovních ztrát a zděděných dluhů zapříčiněných chybnou konstrukcí eura, je odlehčená federace (jak ji navrhl uchazeč o post francouzského prezidenta Emmanuel Macron) příliš málo příliš pozdě. Stala by se trvalou Asketickou unií, o niž německý ministr financí Wolfgang Schäuble už roky usiluje. Lepší dárek by dnešní „nacionalistická internacionála“ dostat nemohla.

Jednoduše řečeno, zastánci pokroku si musí položit přímočarou otázku: Proč evropská myšlenka umírá? Odpovědi jsou jasné: nedobrovolná nezaměstnanost a nedobrovolná migrace uvnitř EU.