20

Mexický paradox

CAMBRIDGE – Málokterá ekonomika představuje tak velký paradox jako ta mexická. Po sérii makroekonomických krizí v polovině 90. let podniklo Mexiko smělé reformy, které měly zemi nasměrovat na dráhu rychlého hospodářského růstu. Nastolilo kurz makroekonomické uvážlivosti, liberalizovalo hospodářskou politiku, podepsalo Severoamerickou dohodu o volném obchodu (NAFTA), investovalo do vzdělání a zavedlo novátorské politiky boje s chudobou.

Tyto reformy se v mnoha ohledech vyplatily. Země dosáhla makroekonomické stability, domácí investice vzrostly o dva procentní body HDP a průměrné dosažené vzdělání občanů se zvýšilo téměř o tři roky. Zřejmě nejviditelnější úspěchy zaznamenalo Mexiko na vnější frontě. Export se zvýšil z 5% na 30% HDP a přímé zahraniční investice v zemi vyjádřené jako podíl HDP se ztrojnásobily.

Tam, kde je to opravdu důležité – tedy v oblasti celkové produktivity a hospodářského růstu –, je však výsledek značným zklamáním. Hospodářský růst na obyvatele dosáhl od roku 1996 průměrné hodnoty hluboko pod 1,5% a celková produktivita faktorů stagnuje nebo klesá.

Pokud kdy byla nějaká ekonomika předurčena k tomu, aby se stala vzorovým příkladem nové ortodoxnosti v oblasti hospodářského rozvoje, pak to bylo Mexiko. Místo toho však tato země zaostává i za svými latinskoamerickými protějšky. Proč?

Odpověď do značné míry souvisí s extrémní dualitou mexické ekonomiky – s problémem, který se jmenuje „dvě Mexika“. Výrazná část mexické pracovní síly je totiž zaměstnaná v „neformálních“ firmách – zejména ve firmách, kde zaměstnanci nemají řádnou pracovní smlouvu – a produktivita práce tam dosahuje pouhý zlomek úrovně velkých a moderních společností integrovaných do světové ekonomiky.

Pozoruhodné je, že se tato dualita v období liberalizujících mexických reforem prohloubila. Průzkum provedený jedním z autorů (Levy) ukazuje, že neformální firmy absorbují stále větší podíl zdrojů mexické ekonomiky. Kumulativní růst zaměstnanosti v neformálním sektoru dosáhl v letech 1998 až 2013 závratných 115%, oproti 6% ve formální ekonomice. U kapitálu činil kumulativní růst 134% v neformálním sektoru a 9% v sektoru formálním.

Ekonomickou dynamiku Mexiko, zdá se, nepostrádá. Hlavním zdrojem hospodářského růstu je značný počet nových firem. Toto bublání však není takové, aby zvýšilo celkovou produktivitu.

Důkazy naznačují, že mnoho firem s nízkou produktivitou přežívá, zatímco firmy s vysokou produktivitou zanikají. Tato heterogennost produktivity a s ní spojená špatná alokace zdrojů se zvyšuje v oblasti obchodu, služeb i výroby. V důsledku toho celková produktivita ekonomiky stagnuje či klesá.

Není zcela zřejmé, proč strukturální změny poněkud zvráceně snižují růst. Jedním z možných vysvětlení je paralelní systém sociálního pojištění v zemi. Firmy a zaměstnanci ve formálním sektoru musí platit zdravotní pojištění, penze a další zaměstnanecké výhody. Protože však zaměstnanci tyto benefity podhodnocují, je výsledkem čisté zdanění formálního zaměstnání.

Když naopak firmy a zaměstnanci působí v neformální sféře, získávají zaměstnanci podobný balík zdravotních a penzijních benefitů zdarma. Formální zaměstnanost je tak ve výsledku bezděky penalizována a neformální zaměstnanost dotována.

Další možností, která může jít ruku v ruce s první, je fakt, že když se Mexiko rychle otevřelo dovozu, rozdvojila se ekonomika na relativně malý počet technologicky vyspělých a globálně konkurenceschopných vítězů a rostoucí segment firem, zejména v oblasti služeb a maloobchodu, které fungují jako reziduální zdroj zaměstnanosti. A vzhledem k absenci produktivních rozvojových politik stejného typu, jaké byly použity ve východní Asii, se moderním firmám možná nedařilo dostatečně rychle expandovat. Z globalizace většinou nejvíce těží země, které ji doplnily o strategii zaměřenou na podporu nových aktivit, politik upřednostňujících reálnou politiku nad financemi a postupných reforem kladoucích důraz na zaměstnanost v oblastech s vysokou produktivitou.

Ať už je správný kterýkoliv z těchto výkladů, zdá se zřejmé, že problém mexického růstu není výsledkem makroekonomické nestability, absence zahraniční konkurence ani nedostatku lidského kapitálu. Přínos ze vzdělání například klesá částečně proto, že nabídka kvalifikovaných zaměstnanců přesahuje poptávku, jelikož většina neformálních firem kvalifikaci nepotřebuje.

A konečně platí, že nad dopady reforem zaměřených na efektivitu převážily faktory – politika sociálního pojištění a tržní nedokonalosti –, které systematicky nasměrovávají příliš mnoho zdrojů do neformálních firem a vytvářejí překážky firmám formálním. Vzhledem k bouřlivé rétorice amerického prezidenta Donalda Trumpa se diskuse v Mexiku pochopitelně točí kolem tématu nových jednání o NAFTA. Pokud však politici nechtějí šlápnout vedle, musí po ukončení tohoto procesu upřít pozornost na strukturální faktory, jež tlumí mexický růst.

Pro ostatní rozvojové země z toho plynou dvě obecná poučení. Za prvé byly tyto ekonomiky příliš dlouho posedlé snahou otevřít se mezinárodnímu obchodu, přilákat přímé zahraniční investice, liberalizovat ceny a dosáhnout makroekonomické stabilizace. Tyto reformy však obvykle fungují v kombinaci s jinými, když podporují strukturální transformaci zvyšující produktivitu. Pokud se tak neděje nebo pokud proti nim zvráceně působí jiné politiky, budou výsledky zklamáním.

Druhé ponaučení zní, že státy musí věnovat velkou pozornost otázce, jak sociální politika ovlivňuje chování firem a zaměstnanců. Navzdory dobrým úmyslům může výsledek vypadat i tak, že segment ekonomiky s nízkou produktivitou fakticky pobírá dotace, zatímco segment s vysokou produktivitou je zatížen daní.

Mexický příklad ukazuje, že úspěšné růstové strategie nelze aplikovat podle jediného univerzálního střihu. Jejich podmínkou jsou naopak reformy šité na míru konkrétní zemi a odstraňující skutečné překážky na cestě k expanzi moderních sektorů, ale i sociální politika slučitelná se strukturální transformací.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.