Men with tape on their faces take part in a march called by Kenyan journalists SIMON MAINA/AFP/Getty Images

Ztráta pro keňskou demokracii

NAIROBI – Sedmadvacátého března odešlo z deníku Nation osm komentátorů vydavatelství Nation Media Group. Jako důvod uvedli absenci redakční nezávislosti. Pro největší keňské noviny byl tento exodus mimořádně talentovaných novinářů zatím posledním šrámem na už tak poskvrněné pověsti. Deník zažil v posledních měsících řadu trapných epizod včetně velmi medializovaných vyhazovů, hromadného propouštění ze strany mateřské společnosti a nařčení ze státních zásahů do redakčního procesu.

Zmíněné rezignace však byly něčím více než jen dalším zavržením kdysi chválené instituce; fungovaly i jako připomínka, že média jsou v rodící se keňské demokracii i nadále silným hráčem. Když vlády omezují novináře – v Keni i kdekoliv jinde –, ohrožují tím samy sebe.

Podobně jako řada jiných afrických států má i Keňa dlouhou tradici takzvané „aktivistické žurnalistiky“ – tedy šíření zpráv a myšlenek s cílem podnítit politickou či společenskou akci. Tato praxe má kořeny v antikolonialismu; když byl v roce 1960 založen deník Nation, připojil se k dalším panafrickým publikacím typu New African nebo Drum a postavil se proti koloniální nadvládě. Tím, že Keňanům poskytl platformu, jejímž prostřednictvím mohli vyjadřovat nesouhlas, pomohl deník Nation – pod vedením jeho novinářů – protestujícím lidem formulovat myšlenky, hesla a slogany, které oživily a povzbudily jejich hnutí. Pro mnoho komentátorů bylo už pouhé psaní do těchto publikací projevem odporu.

Na Západě má aktivistická žurnalistika negativní podtext, jelikož naznačuje zaujatost. V Africe ovšem tento typ žurnalistiky historicky udržoval poctivost médií, poněvadž nutil vlastníky, aby se více soustředili na veřejné blaho než na profit. V Keni se však dnes tento model drolí v důsledku přílivu veřejných prostředků do soukromých médií v podobě inzerce a také v důsledku sílící represe.

Mediální průmysl v Keni je lukrativnější než ve většině afrických států, což vede některé lidi k předpokladu, že keňský tisk je svobodný. Stále více však platí opak. Mnohé mediální společnosti jsou závislé na příjmech z vládní reklamy a podle Výboru na ochranu novinářů využívají úřady tyto výdaje jako páku, pomocí níž cenzurují nepříjemné zprávy. Je to jeden z prvků „uchvacování médií státem“, o němž se při rezignaci zmínilo i osm komentátorů deníku Nation.

Oficiální cenzura samozřejmě není v Keni ničím novým. Po pokusu o převrat v roce 1982 ukončil stát činnost mnoha menších novin a v letech 1988 až 1990 bylo nejméně 20 novin donuceno trvale přestat vycházet.

What do you think?

Help us improve On Point by taking this short survey.

Take survey

Bystří novináři si přesto dokázali najít i v dobách vládního útisku publikum pro své nesouhlasné názory. Během keňského hnutí za demokracii v 90. letech minulého století patřil k nejvlivnějším humorista Wahome Mutahi, který balancoval na hranici státní kontroly a parodoval autoritářského prezidenta Daniela Toroitiche arap Moi. Za své psaní byl potrestán a nakonec strávil 15 měsíců v nechvalně proslulých mučírnách vládní budovy Nyayo House.

V éře po Moiovi zažila keňská média obrodu; do roku 2012 fungovalo v zemi 301 rozhlasových a 83 televizních stanic, oproti pouhým třem televizním sítím v 90. letech. Růst počtu mediálních kanálů ani politická liberalizace v zemi se však nepřetavily ve větší svobodu tisku. Po krátké přestávce mezi úspěšnými volbami v roce 2002 a povolebními násilnostmi v roce 2007 se naopak novináři znovu stali terčem útoků.

Razie proti nim byly nejen drsné – včetně jejich zadržování, mučení a mizení –, ale někdy mívaly i jemnější formu. Když byl například v roce 2016 vystrnazen ze svého místa v deníku Nation politický karikaturista Godfrey Mwampembwa známý jako Gado, jeho šéfové tohoto nejpopulárnějšího přispěvatele nevyhodili přímo. Jednoduše mu odmítli prodloužit pracovní smlouvu. Totéž se přihodilo Davidu Ndiimu, ekonomovi a komentátorovi Sunday Nation, který má blízko k opozici.

Tato propuštění však nejsou ničím v porovnání s vynucenou odstávkou médií počátkem letošního února. Ve snaze zabránit novinářům, aby informovali o politickém shromáždění tehdejšího opozičního předáka Raily Odingy, donutila vláda tři soukromé televize, aby na několik dní přerušily vysílání, a ignorovala přitom soudní příkaz k ukončení blokády. Reportéři jedné ze stanic, Nation Television,se přitom ukrývali v kancelářích, koordinovali s právníky další postup a snažili se uniknout zatčení. Situace se zklidnila až poté, co šéfové všech tří televizí odstoupili z funkcí.

Nebýt odvážných a průkopnických novinářů, keňské prodemokratické hnutí by možná nikdy neuspělo. Aktivističtí komentátoři pomohli veřejnosti pochopit politická rozhodnutí tím, že zpřístupnili politiku lidem. V Mutahiho případě bylo například parodování vlastní rodiny prostředkem, jak ukázat, že malicherná domácí despocie se v podstatě nijak neliší od politické tyranie organizované autokratickým prezidentem.

Keňané potřebují podobné nástroje reflexe i dnes. Bohužel se právě v době, kdy by demokratické instituce v zemi mohly nejvíce těžit z nastaveného zrcadla, začali lidé, kteří ho v minulosti nastavovali, domnívat, že nemají jinou možnost než ho odstranit.

Za veřejný úpadek deníku Nation platí Keňa vysokou daň. Zároveň se však ukazuje, že svoboda tisku znamená mnohem více než umožnit novinářům, aby říkali, co chtějí, kdy to chtějí a jak to chtějí. Znamená to také vést k zodpovědnosti vlastníky médií. Vysoce konkurenční volební systém rámovaný zkompromitovanými médii bude rozkoly spíše prohlubovat než tlumit a keňská demokracie bude trpět tak dlouho, dokud se k ní nositelé veřejné osvěty v zemi budou otáčet zády.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.

http://prosyn.org/n346fMk/cs;

Handpicked to read next