1

Nespravedlnosti v pozadí ziky

SOUTHAMPTON – Výskyty nakažlivých nemocí v rozvojovém světě jsou ze zdravotnického hlediska samy o sobě zlé. Kromě toho však mají vážné dopady na sociální spravedlnost, jelikož zhoršují dlouhodobé krize v oblasti lidských práv – mimo jiné tím, že podkopávají už tak slabé poskytování veřejných služeb a prohlubují stávající nerovnosti.

Výskyt ziky ve Střední a Jižní Americe v roce 2015 a také epidemie eboly v západní Africe o rok dříve nejhůře zasáhly zranitelné sociální skupiny – ženy a děti, etnické menšiny a chudé lidi. Podobně jako žlutou zimnici, horečku dengue a další onemocnění přenášejí také ziku tropičtí komáři druhu Aedes aegypti. Ziku však lze šířit i pohlavním stykem, což je u viru přenášeného komáry neobvyklé. Ještě neobvyklejší je, že tato nemoc souvisí s neurologickými a vývojovými poruchami postihujícími děti: mikrocefalií a Guillain-Barrého syndromem. Jinak jsou její příznaky často poměrně mírné.

To znamená, že z více než 1,5 milionu lidí nakažených zikou od prvního výskytu této nemoci byly její následky nejhorší u žen v plodném věku, a zejména u těch, které již byly těhotné. V letech 2016 až 2017 bylo potvrzeno celkem 11 059 případů ziky u těhotných žen, což mělo za následek 10 867 případů mikrocefalie a dalších vrozených deformací centrální nervové soustavy jejich dětí. Šestapadesát procent těchto dětí se přitom narodilo chudým ženám a neběloškám ze severovýchodní Brazílie.

Je zřejmé, že krize způsobená zikou není genderově neutrální. Při řešení jejích střednědobých až dlouhodobých důsledků je zapotřebí věnovat hlavní pozornost ženám – zejména chudým ženám. To neznamená větší mediální zájem o deformace související s mikrocefalií, ba ani o těžkosti, jimž čelí matky takto postižených dětí. A rozhodně to neznamená větší snahu dozorovat chování žen.

Aby se ženy vyhnuly nákaze, radí se jim, ať používají repelent proti komárům, odstraní zdroje stojatých vod kolem svého domova, nosí dlouhé rukávy, a je-li to možné, používají kondomy nebo se vystříhají sexu. Americké Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí radilo těhotným ženám, ať upustí od cest do postižených zemí. A do největší krajnosti zašli zdravotničtí činitelé v Salvadoru a a Kolumbii, když naléhavě vyzvali ženy, aby do roku 2018 nebyly těhotné.

Podobná doporučení sice mohou být dobře míněná, ale jinak jsou od základu pomýlená. Tak především kladou důraz na krátkodobou kontrolu a sledování a oddělují tuto nemoc od sociálních a strukturálních determinantů zdraví, a to včetně veřejné infrastruktury typu tekoucí vody, uspokojivé kanalizace a přístupu k péči.

Zároveň svalují zodpovědnost za to, že se ženy nenakazí a neotěhotní, primárně na ně samotné, přičemž si neuvědomují, jak malou kontrolu má řada žen nad svým tělem a těhotenstvím. V mnoha oblastech postižených zikou existuje vysoká míra sexuálního násilí a těhotenství mladistvých, absence sexuální osvěty a nedostatečný přístup k antikoncepci. Z těchto důvodů je více než 50% těhotenství v Latinské Americe nechtěných.

A co je ještě horší, ve většině latinskoamerických zemí postižených zikou jsou zakázané potraty, případně se povolují jen ve výjimečných situacích. Například v Salvadoru, kde bylo mezi prosincem 2015 a lednem 2016 hlášeno více než 7000 případů ziky, jsou potraty nezákonné za všech okolností. A pokud se prokáže, že si žena vyvolala potrat sama, může být dokonce odsouzena za zabití.

Situaci neprospívá ani postoj Spojených států. Administrativa prezidenta Baracka Obamy požádala loni Kongres o mimořádnou částku 1,8 miliardy dolarů na pomoc s přípravou na hrozbu ziky a reakci na ni. Do záležitosti se však vmísila protipotratová politika, jelikož republikánští zákonodárci, kteří v souvislosti se zikou zorganizovali kongresové slyšení, podmínili uvolnění financí protipotratovou politikou v zemích přijímajících pomoc.

Problémy s převládajícím přístupem k boji proti viru zika – totiž zatěžování žen přehnaně velkou zodpovědností, ačkoliv mají příliš malou moc – neušly pozornosti všech. Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky a Světová zdravotnická organizace loni zdůraznily otázku lidských práv a potřebu učinit z nich hlavní těžiště reakce na epidemii ziky.

Uznání sexuálních a reprodukčních práv žen oficiálními místy nejvyšší úrovně je pozitivní krok, který však zdaleka nepostačuje. A zajištění všeho potřebného k ochraně těchto práv, zejména mezi chudými a zranitelnými ženami v rozvojových zemích, bude vyžadovat hluboký a odhodlaný politický závazek.

Především je nutné revidovat národní legislativu tak, aby zajišťovala všem ženám – ať už nosí dítě s mikrocefalií nebo ne – plnou reprodukční autonomii. Ženy musí mít možnost zakládat svá reprodukční rozhodnutí na vlastních fyzických a emočních potřebách a tužbách, nikoliv na morálních soudech mocných aktérů nebo na riziku trestního postihu.

Například skupiny aktivistů v Brazílii už dnes takový výsledek prosazují a předkládají Nejvyššímu soudu soudní případy, aby zajistily ženám reprodukční práva včetně práva na bezpečný a legální potrat. Tyto případy se mnohdy opírají o státní ústavu z roku 1988, která zaručuje právo na potrat v případě znásilnění, ohrožení života matky nebo anencefalie, což je další vrozená vada postihující mozek.

Při prosazování těchto změn by kampaně rovněž měly brát v úvahu a řešit spojitost mezi právy žen a tělesně postižených. Měly by usilovat o rovnoprávné postavení všech marginalizovaných skupin.

Řešení střednědobých a dlouhodobých následků ziky musí tyto věci zohledňovat. Když se ženě narodí dítě s vrozeným syndromem způsobeným virem ziky, reakce by měla být založena na důstojnosti, hodnotě a právech každého jednotlivce. Měla by vnímat procesy, které udržují určité jednotlivce a skupiny v chudobě a upírají jim základní občanská práva. Proto musí aktivisté trvat na tom, ať stát nese zodpovědnost za poskytování odpovídající péče a za podporu služeb pro každou ženu a dítě – za služby, které naplňují jejich potřeby a respektují jejich práva.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.