world bank group building Win McNamee/Getty Images

Dokáže Světová banka spasit sama sebe?

CAMBRIDGE – Když v posledních letech zastínil finanční roli Světové banky vzestup soukromého kapitálu a peněžní příliv z Číny, vedoucí představitelé banky se usilovně snažili nalézt nové poslání. A nekonečné reorganizace, zpolitizovaná jmenování a měnící se priority nastupujících prezidentů přispěly k vnímání banky jako ne zcela funkční instituce. Lze to vůbec změnit?

Světová banka se pokusila proměnit v poskytovatele globálních statků a ve „znalostní banku“, která nabízí klientům z rozvojových zemí data, analýzy a výzkumy. A málokdo může popřít úspěchy banky, pokud jde o sběr ukazatelů ekonomické činnosti, měření chudoby, identifikaci nedostatků v zajišťování zdraví a vzdělání a v dřívějších letech i o návrhy a hodnocení rozvojových projektů.

Celkový výkon Světové banky se však stal pro řadu expertů, například pro nositele Nobelovy ceny za ekonomii Anguse Deatona, terčem kritiky. Jeden z problémů tkví v tom, že rozvojové výsledky chudých zemí závisejí také na vnějším ekonomickém prostředí, které utváří politika velkých ekonomik. A v oblasti podpory zdravých politik Světová banka v posledních desetiletích zdaleka nenaplnila očekávání, dokladem čehož jsou tři velká intelektuální opominutí.

První souvisí s rolí Světové banky v latinskoamerické dluhové krizi na počátku 80. let. Jak vyplývá z její oficiální historie, banka během krize omezovala výzkum důsledků nadměrného půjčování. Navíc učinila jen velmi málo pro to, aby odůvodnila odpisy dluhu, přestože velké banky neuváženě půjčovaly stále víc.

Místo toho se Světová banka spolu s Mezinárodním měnovým fondem v podstatě staly – prostřednictvím půjček podmíněných strukturálními změnami – výběrčími dluhů pro věřitele. Výsledkem byla ztracená dekáda pro Latinskou Ameriku, nikoliv však pro bankéře. Z toho vyplývající morální hazard měl později podnítit další vlnu neuváženého půjčování, což v následujícím desetiletí vyústilo v další finanční krize v rozvojových zemích.

Světová banka mlčela i v době, kdy se jejím klientům z rozvojových států omezoval přístup k lékům zachraňujícím životy. Na konci 80. let začaly čelní průmyslové země – Spojené státy, evropské státy a Japonsko – naléhat na silnější patentové režimy, které by zvýšily zisky jejich farmaceutickým firmám.

Subscribe now

For a limited time only, get unlimited access to On Point, The Big Picture, and the PS Archive, plus our annual magazine and a tote bag, for just $75.

SUBSCRIBE

V roce 1995 byly rozvojové země nuceny podepsat ve Světové obchodní organizaci silně zatěžující dohodu s názvem „Obchodní aspekty práv duševního vlastnictví“ („Trade-Related Aspects of Intellectual Property Rights“). Podle paragrafu 301 amerického obchodního zákona z roku 1974 byly navíc uvaleny sankce na několik rozvojových zemí od Chile po Indii, které byly nařčeny z toho, že nedokážou dostatečně posílit patentovou ochranu.

Dokonce i v prvních letech nového tisíciletí, kdy v subsaharské Africe běsnila krize AIDS, se globální patentová pravidla nejen udržovala v platnosti, ale dokonce ještě zpřísňovala, dokud si tlak občanské společnosti konečně nevynutil rozšíření přístupu k dostupné léčbě. Světová banka se k tomu příliš nevyjadřovala.

To nás přivádí ke třetímu selhání Světové banky, jehož důsledky vycházejí najevo dnes. Během velké části 80. a 90. let banka dohlížela na programy strukturálních reforem v rozvojových zemích, které se zaměřovaly na deregulaci, privatizaci a hospodářskou liberalizaci, zejména pak na otevření obchodu – tedy vesměs na věci, které umožnily nástup globalizace. Třebaže mnohé aspekty tohoto univerzálního souboru politik – jenž vešel ve známost jako „washingtonský konsensus“ – byly bezpochyby problematické, samotná liberalizace obchodu jednoznačně pomohla urychlit sbližování nízkopříjmových a středněpříjmových ekonomik s rozvinutými zeměmi.

Dnes však Spojené státy odmítají otevřenost obchodu, jednostranně zavádějí celní a jiné bariéry a znovu otevírají jednání o obchodních dohodách za podmínek nepříznivějších pro ostatní. A mlčení Světové banky je ohlušující. Její nejvyšší vedení neřeklo naprosto nic o vážné hrozbě, kterou představuje počínání USA či jiných velkých hráčů. Ve výroční zprávě banky, jež vyšla v září, se sice hovoří o závazku „zkoumat nejnaléhavější témata dneška“, avšak obchod mezi nimi nefiguruje.

To není jen obyčejné přehlédnutí; během všech výše uvedených epizod banka věděla, že její zodpovědností je chovat se jako zastánce vlastních chudých klientů. Místo toho se – pokaždé – rozhodla poklonkovat nejmocnějším akcionářům a jejich partikulárním zájmům (jako byly velké farmaceutické firmy a finanční průmysl), zřejmě výměnou za dodatečné prostředky na její program měkkých půjček (Mezinárodní rozvojové sdružení) a méně často i na kapitálová navýšení pro Mezinárodní banku pro obnovu a rozvoj (IBRD) a Mezinárodní finanční korporaci.

Například letos v dubnu – poté, co USA zahájily obchodní válku zavedením cel na ocel a hliník – schválila Rozvojová komise Sboru guvernérů Světové banky balík zahrnující navýšení vloženého kapitálu v objemu 7,5 miliardy dolarů pro IBRD. K tomu byla zapotřebí podpora administrativy prezidenta Donalda Trumpa, v důsledku čehož banka mlčela až do června, kdy konečně varovala před negativním dopadem obchodního protekcionismu na globální růst.

Člověk by si mohl říci, že i taková faustovská dohoda má smysl, pokud přispěje k tomu, že Světová banka bude mít více prostředků na podporu rozvoje v chudých zemích. Peníze jsou rozhodně důležité, avšak důkazy nasvědčují tomu, že pro rozvojové výsledky jsou určující spíše faktory, jako jsou státní kapacity, státní politika a především příznivé globální prostředí. Rostoucí obchodní protekcionismus, přísnější imigrační politika a liknavost v oblasti klimatických změn na straně největších světových ekonomických hráčů – zejména USA – tudíž vážně ohrožují rozvoj a ani trocha peněz navíc pro Světovou banku to nemůže vyvážit. Účel zde nesvětí prostředky: peníze nemusí tolik znamenat, kdežto ideje mají v obecnějším boji proti chudobě obrovský význam (jak ukázal letošní nositel Nobelovy ceny za ekonomii Paul Romer).

Světová banka nemůže vymazat svou znepokojivou minulost poznamenanou mlčením. Může však být schopná se vykoupit. Její nová hlavní ekonomka je expertkou na obchod. Vedení banky by ji mělo vybavit takovými pravomocemi, aby se mohla postavit do čela intelektuálního boje za otevřené trhy zboží, služeb a osob.

Světová banka si dobře uvědomuje, že její poslání – „snižovat chudobu a zlepšovat životní úroveň podporou trvale udržitelného růstu a investicemi do lidí“ – nelze naplnit bez otevřeného globálního systému. Rozhodne-li se nepodporovat klíčový princip své mise a místo toho se bude dál snažit zavděčit největším členům, pak nezklame jen své klienty v celém rozvojovém světě, ale zároveň přijde o poslední smysl své existence.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.

http://prosyn.org/Bq1mTmq/cs;

Cookies and Privacy

We use cookies to improve your experience on our website. To find out more, read our updated cookie policy and privacy policy.