1

Stín půlměsíce

NEW YORK – V době, kdy Pákistán zakrňuje v existenciální krizi, dostává se do popředí zásadní otázka o podstatě tohoto státu. Jsou občané země Pákistánci, kteří jsou shodou okolností také muslimy, anebo muslimové, kteří jsou shodou okolností Pákistánci? Co je prvotní: vlajka, nebo víra?

Řada Pákistánců nedokáže na tuto otázku pohotově odpovědět. Drtivá většina takzvané „vzdělané elity“ země se zjevně nerozpakuje označovat se nejprve za muslimy a teprve poté za Pákistánce. Někteří mají pocit, že jejich náboženství je pro ně ze všeho nejdůležitější a že právě jemu budou vždy nejvíce oddáni. Jiní přiznávají, že náboženství pro ně nemá velký význam, avšak Pákistán prý pro ně začal znamenat tak málo, že i jejich vlažné náboženství převažuje nad jejich loajalitou vůči vlasti.

Erdogan

Whither Turkey?

Sinan Ülgen engages the views of Carl Bildt, Dani Rodrik, Marietje Schaake, and others on the future of one of the world’s most strategically important countries in the aftermath of July’s failed coup.

Tato ochota podřídit stát Bohu, a to i mezi vysoce vzdělanými lidmi, je prapříčinou pákistánské krize. Jak lze očekávat, že určitá země bude prosperovat, když pro většinu jejích občanů je oddanost vůči státu druhořadá? Jak může jít kupředu, když je slovy významného autora M. J. Akbara „idea Pákistánu slabší než Pákistánci“?

Jaká je však idea Pákistánu?

V opojných dnech ve 40. letech minulého století povolal Muhammad Alí Džinnáh lid k národovectví. Navzdory svému anglofonnímu statusu a viktoriánským způsobům vytvořil pro indické muslimy samostatnou vlast. Dnes by však nebylo možné, aby člověk jako Džinnáh, sečtělý právník ovlivněný Západem, jenž není wadhera ani jagirdar , vyhrál v Pákistánu volby.

Pákistánci sice Džinnáha uctívají jako „Kuaíd-e-Azáma“ neboli zakladatele státu, avšak ve skutečnosti je jeho odkaz nevýznamný. Jen málokterý Pákistánec má čas nebo chuť přemýšlet o myšlenkách zakladatele. Džinnáhovu představu Pákistánu – totiž jihoasijský muslimský nacionalismus – převálcovalo dogma islámského universalismu.

Moderní pákistánskou identitu utváří převážně negace indicko-hinduistické identity a přijetí globální panislámské charty. Hospodářský pokrok je chápán jako kopírování Západu nebo ještě hůře Indie. Kam se člověk podívá, tam Pákistánci jeví větší ochotu sjednotit se jako bratři v islámu než jako synové stejné země.

Pákistánský strach z ponižování a neúspěchů dal zrod stále paranoidnější odnoži islámu, která se snaží předepisovat přísnější kontroly – v oblasti vzdělání, práv žen, tance, nošení plnovousu i sexu – a uzavírat společnost před všemi formami modernosti. Tento paranoidní islám reprezentovaný organizacemi tvrdé linie, jako je Tablighi Džamát, je nejrychleji rostoucí formou víry.

Pákistán dnes stojí na křižovatce a čeká ho nelehký okamžik pravdy. Aby přežil, musí jeho občané jednat svorně, jinak riskuje, že jakoukoliv umírněnou tendenci v zemi přehluší povyk neliberálních nábožensky založených hlasů.

Dnešní krize přímo volá po tom, aby si každý přemýšlející Pákistánec položil několik vážných otázek: Jaká by měla být idea Pákistánu? Jste Pákistánec, který je shodou okolností muslimem, křesťanem nebo hinduistou? Anebo jste členem globální islámské komunity, jenž shodou okolností bydlí v Karáčí nebo Láhauru?

Skutečným problémem a také konečným řešením je přimět lidi, aby o těchto otázkách přemýšleli a hovořili. Musí to však být debata mezi lidmi a v nitru lidí. Hledáním „pravého islámu“ ani citacemi koránu se nic nevyřeší.

Jde o to, aby se navzdory silné regionální loajalitě a nejrůznějším kulturním a náboženským rozdílům dala většina lidí v konečném důsledku identifikovat jednoduše jako „Pákistánci“ – třebaže se mohou diametrálně rozcházet v názoru, co tento pojem vlastně znamená. Skutečnou ideou Pákistánu tak v konečném důsledku musí být mnohovrstevnatost.

Dnes sami sebe chápeme jako složeniny, často protichůdné a vnitřně neslučitelné. Například v knize Babarnama vidíme tyto vnitřní rozpory v osobě zakladatele Mughalské říše. Když Babar popisuje dobytí města Čanderí v roce 1528, nabízí hrůzostrašné podrobnosti o krvavé řeži mnoha „bezvěrců“, přičemž o pouhých pár vět dále zdlouhavě popisuje jezera, potoky a sladkou vodu v okolí Čanderí. Byl tedy Babar krvežíznivým tyranem, humanistickým básníkem, anebo obojím – zvláště když obě možnosti nemusí být nutně v rozporu?

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

Osobitost Pákistánu je nutno maximálně rozšířit, aby byla natolik prostorná, že pojme Paňdžábce, Sindhy, Pathany i Balúče a také jejich náboženství – sunnitské, šíitské, hinduistické, křesťanské, parsí i kadiánské –, až nakonec bude možné označovat všechny bez rozdílu výrazem „pákistánský“. To musí být konečný cíl a také první krok v dlouhé a strastiplné bitvě za záchranu Pákistánu.

Za takovou národní ideu stojí za to bojovat – a pákistánští intelektuálové, elita i mládež musí stát v čele této bitvy. Půlměsíc vrhl na celé území Pákistánu zdánlivě věčný stín. Tragédie a nezdary této země jsou výsledkem toho, co se děje ve jménu Boha, nikoliv Džinnáha. Má-li být Pákistán zachráněn, je třeba obnovit Džinnáhova ducha i jeho ideály rozežrané od molů a Pákistánci si musí položit otázku, co Pákistán doopravdy znamená.