44

Příslib lítosti nad brexitem

LONDÝN – Dokud občané Velké Británie neodhlasovali vystoupení své země z Evropské unie, byla největším problémem, jemuž Evropa čelila, uprchlická krize. Ta přitom zajisté sehrála klíčovou roli při vyvolání ještě větší pohromy v podobě brexitu.

Odhlasování brexitu bylo obrovským šokem; ráno po referendu se rozpad Evropské unie zdál prakticky nevyhnutelný. Temnou vyhlídku přežití EU přitom ještě zhoršovaly bublající krize v dalších členských státech, zejména v Itálii.

Erdogan

Whither Turkey?

Sinan Ülgen engages the views of Carl Bildt, Dani Rodrik, Marietje Schaake, and others on the future of one of the world’s most strategically important countries in the aftermath of July’s failed coup.

Prvotní šok z britského referenda nicméně opadl a dnes se děje něco nečekaného: tragédie už nevypadá jako nezvratná věc. Mnozí britští voliči začali pociťovat jistou míru „pozdních výčitek svědomí“, když se hypotetická varianta změnila v realitu. Libra se propadá. Další skotské referendum se stalo vysoce pravděpodobným. Někdejší lídři kampaně za vystoupení propadli prapodivnému záchvatu bratrovražedné sebedestrukce a některým jejich stoupencům se začala odkrývat neveselá budoucnost, která jejich zemi i jim osobně hrozí. Známkou tohoto posunu veřejného mínění je kampaň za předložení žádosti o vypsání druhého referenda parlamentu – tento návrh už podpořily více než čtyři miliony lidí.

Stejně jako byl brexit negativním překvapením, je reakce na něj překvapením pozitivním. Lidé na obou stranách této kauzy – a především ti, kdo vůbec nehlasovali (zejména mladí lidé do 35 let) – se mobilizovali. Je to právě ten typ všelidové angažovanosti, kterou EU nikdy nedokázala zburcovat.

Vřava po referendu lidem v Británii osvětlila, oč vystoupením z EU přijdou. Pokud se tato nálada rozšíří i do zbytku Evropy, pak by to, co se zdálo jako nevyhnutelný rozpad EU, mohlo naopak vytvořit pozitivní dynamiku směřující k silnější a lepší Evropě.

Tento proces by mohl začít v Británii. Všelidové hlasování nelze zvrátit, avšak kampaň za sběr podpisů by mohla proměnit politickou krajinu tím, že odhalí nový zápal pro členství v EU. Stejný přístup by se pak dal opakovat i ve zbytku Evropské unie, čímž by vzniklo hnutí za záchranu EU prostřednictvím její hluboké restrukturalizace. Jsem přesvědčen o tom, že až se budou v nadcházejících měsících vyjevovat důsledky brexitu, bude stále větší počet lidí dychtivě toužit se k tomuto hnutí připojit.

EU hlavně nesmí trestat britské voliče a ignorovat přitom jejich legitimní obavy z unijních nedostatků. Vedoucí evropští představitelé by měli přiznat své chyby a připustit demokratický deficit v současném institucionálním uspořádání. Místo aby brexit pokládali za rozvodové řízení, měli by využít příležitosti a nově koncipovat EU – učinit z ní klub, k němuž se budou chtít Velká Británie i další země ohrožené exitem připojit.

Pokud nespokojení voliči ve Francii, Německu, Švédsku, Itálii, Polsku i jinde uvidí, že EU prospívá jejich životům, pak unie vyjde ze současných problémů silnější. Jinak se rozpadne rychleji, než dnes její lídři i občané tuší.

Příštím problémovým místem je Itálie, která čelí bankovní krizi a říjnovému referendu. Premiér Matteo Renzi se ocitl v situaci připomínající „Hlavu 22“: nedokáže-li včas vyřešit bankovní krizi, prohraje v referendu. To by mohlo vynést k moci Hnutí pěti hvězd, partnera „probrexitovské“ Strany za nezávislost Spojeného království (UKIP) v Evropském parlamentu. K tomu, aby nalezl řešení, potřebuje Renzi pomoc evropských institucí, jenže ty jsou příliš pomalé a neohebné.

Evropští lídři si musí uvědomit, že EU stojí na pokraji kolapsu. Místo aby se navzájem obviňovali, měli by táhnout za jeden provaz a podniknout výjimečná opatření.

Za prvé je nutné jasně odlišit členství v EU a členství v eurozóně. Ty šťastné země, které nejsou členy eurozóny, by neměly čelit diskriminaci. Chce-li být eurozóna provázanější, což by měla, potřebuje vlastní ministerstvo financí a vlastní rozpočet, jež by fungovaly jako její fiskální autorita po boku autority měnové, totiž Evropské centrální banky.

Za druhé by EU měla využít svůj jedinečný a do značné míry zahálející kredit. Její vedoucí představitelé by se chovali nezodpovědně, kdyby nevyužili úvěrovou bonitu EU v době, kdy je v sázce samotná její existence.

Za třetí musí EU posílit své obranné mechanismy, aby se chránila před vnějšími nepřáteli, kteří snadno využívají její současné slabosti. Největším aktivem EU je Ukrajina, jejíž občané jsou pro obranu své země ochotni umírat. Tím, že brání sami sebe, zároveň brání EU – což je v dnešní Evropě vzácné. Ukrajina má naštěstí novou vládu, u níž je patrné větší odhodlání realizovat reformy, po nichž volají její občané i vnější podporovatelé. EU a její členské státy však Ukrajině neposkytují takovou podporu, jakou si tato země zaslouží (USA ji podporují mnohem více).

Za čtvrté je třeba důkladně revidovat plány EU na řešení uprchlické krize. Dnes jsou tyto plány zamořené mylnými představami a nesrovnalostmi, kvůli nimž jsou neefektivní. Navíc jsou žalostně podfinancované a používají donucovací prostředky, které vyvolávají odpor. Detailní řešení těchto problémů jsem navrhl jinde.

Dosáhne-li EU pokroku v těchto intencích, stane se organizací, do níž budou chtít lidé patřit. Změna smluv – a další integrace – začnou být v tu chvíli opět reálnou možností.

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

Nedokážou-li vedoucí evropští představitelé jednat, pak by se ti, kdo chtějí EU zachránit, aby ji nově koncipovali, měli vydat cestou mladých aktivistů v Británii. Dnes více než kdykoliv jindy musí obhájci EU nacházet způsoby, jak uplatnit svůj vliv.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.