0

Bůh trýzně?

PRINCETON – Žijeme ve světě stvořeném bohem všemohoucím, vševědoucím a naveskrz dobrým? Křesťané se domnívají, že ano. Přesto se každý den střetáme s pádným důvodem k pochybnosti: ve světě existuje obrovské množství bolesti a utrpení. Je-li Bůh vševědoucí, ví, kolik utrpení tu je. Je-li všemohoucí, mohl vytvořit svět, kde by tolik trýzně nebylo – a kdyby byl naveskrz dobrý, byl by tak učinil.

Křesťané obvykle odvětí, že Bůh nás obdařil svobodnou vůlí a za zlo, které pácháme, není tudíž zodpovědný. Tato odpověď ale nedokáže vysvětlit utrpení těch, kdo utonou při záplavách, zaživa uhoří při lesních požárech způsobených bleskem anebo zahynou hlady či žízní během období sucha.

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

Křesťané se toto utrpení občas snaží vysvětlit prohlášením, že všichni lidé jsou hříšníci, a tak si svůj úděl, třeba i děsivý, zaslouží. Ale u nemluvňat a malých dětí je neméně pravděpodobné, že při živelních pohromách zahynou tak jako dospělí, a zdá se nemožné, aby si trpět a zemřít zasloužily.

Někteří křesťané tedy tvrdí, že jsme všichni zdědili prvotní hřích spáchaný Evou, která se vzepřela Božímu příkazu nejíst ze stromu poznání. To je natřikrát odpudivá představa, neboť z ní plyne, že poznání je špatné, že největší hřích ze všech je neuposlechnutí Boží vůle a že na děti přecházejí hříchy jejich předků a mohou za ně být po právu ztrestány.

I kdybychom to ale všechno akceptovali, problém zůstává nevyřešen. Vždyť při povodních, požárech a obdobích sucha trpí i zvířata, a jelikož nejsou potomky Adama a Evy, prvotní hřích zdědit nemohla.

V dřívějších dobách, kdy se prvotní hřích bral mnohem vážněji, než je obvyklé dnes, představovalo utrpení zvířat pro hloubavé křesťany obzvlášť zapeklitý problém. Francouzský filozof sedmnáctého století René Descartes jej řešil drasticky a popřel, že zvířata mohou trpět. Zvířata, prohlásil, jsou jen důmyslné mechanismy a jejich křik a urputné úsilí bychom si neměli vykládat jako projev bolesti, tak jako zvonění budíku nepokládáme za známku jeho vědomí. Lidem, kteří mají v domácnosti psa nebo kočku, to zřejmě přesvědčivé připadat nebude.

Minulý měsíc jsem na Biola University, křesťanské koleji v jižní Kalifornii, debatoval o existenci Boha s konzervativním komentátorem Dineshem D’Souzou. V posledních měsících se D’Souza vynasnažil debatovat s význačnými ateisty, ale i on se při hledání přesvědčivé odpovědi na problém, který jsem nastínil výše, dostával do úzkých.

Nejprve řekl, že v ráji lidé mohou žít věčně, a tak je utrpení tohoto světa méně významné, než by bylo, kdyby náš vezdejší život byl jediným, který máme. To ale stále nevysvětluje, proč by to všemocný a naveskrz dobrý bůh dopustil. Ať už je toto utrpení z perspektivy věčnosti jakkoli bezvýznamné, svět by byl lepší bez něj, nebo alespoň bez jeho valné části. (Někteří lidé říkají, že nějaké utrpení potřebujeme, abychom si dokázali uvědomit, co znamená být šťastný. Možná, ale určitě ho nepotřebujeme tolik, kolik máme.)

Dále D’Souza prohlásil, že Bůh nám dal život, a proto není namístě, abychom si stěžovali, že život není dokonalý. Uvedl příklad dítěte narozeného s chybějící končetinou. Jestliže samotný život je dar, uvedl, není nám činěna křivda, když dostaneme méně, než bychom mohli chtít. Odpověděl jsem poukazem na to, že odsuzujeme matky, které svým dětem působí újmu požíváním alkoholu nebo kokainu během těhotenství. A přece vzhledem k tomu, že svým dětem dávají život, se z D’Souzova úhlu pohledu zdá, že na tom, jak jednaly, není nic špatného.

Fake news or real views Learn More

Nakonec se D’Souza, tak jako mnozí křesťané pod tlakem, uchýlil k tvrzení, že bychom neměli očekávat, že Boží důvody pro stvoření světa takového, jaký je, pochopíme. Je to jako by se mravenec snažil porozumět našim rozhodnutím; tak nicotná je naše inteligence v porovnání s nekonečnou moudrostí Boží. (V básničtější formě právě takovou odpověď předkládá Kniha Jóbova .) Avšak jakmile se jednou moci svého rozumu takto vzdáme, můžeme už věřit naprosto čemukoliv.

Navíc tvrzení, že naše inteligence je ve srovnání s Boží myslí titěrná, předem předpokládá právě to, co je předmětem debaty – totiž že existuje bůh, který je vševědoucí, všemocný a naveskrz dobrý. S důkazy, které máme před očima, je přijatelnější věřit, že svět vůbec žádným bohem stvořen nebyl. Pokud ale na víře v boží stvoření trváme, jsme nuceni přiznat, že bůh, který svět vytvořil, nemůže být všemocný a naveskrz dobrý. Musí být buď zlý, anebo břídil.