79

Robotizace bez zdanění?

NEW HAVEN – Myšlenka uvalit daň na roboty se poprvé objevila loni v květnu v konceptu zprávy pro Evropský parlament, který připravila europoslankyně Mady Delvauxová z Výboru pro právní záležitosti. Zpráva zdůrazňovala, že roboti mohou zvyšovat nerovnost, a naznačila, že zde může existovat „potřeba zavést do firemního reportingu požadavek na hlášení rozsahu a podílu robotiky a umělé inteligence na hospodářských výsledcích firmy za účelem zdanění a plateb příspěvků na sociální zabezpečení“.

Veřejný ohlas na návrh Delvauxové byl v drtivé většině negativní – s výraznou výjimkou Billa Gatese, jenž se k němu přihlásil. Neměli bychom však tuto myšlenku šmahem odmítat. Jen v loňském roce jsme byli svědky rozšíření přístrojů typu Google Home nebo Amazon Echo Dot (Alexa), které v některých aspektech nahrazují pomocníky v domácnosti. Taxislužby bez řidičů Delphi a nuTonomy zase začaly v Singapuru nahrazovat taxikáře. A služba Doordash, která využívá miniaturní samočinně řízená vozítka Starship Technologies, nahrazuje dovozce jídel z restaurací.

Pokud tyto a další inovace vytěsňující pracovní sílu uspějí, pak budou výzvy k jejich zdanění bezpochyby častější vzhledem k problémům, které vyvstávají, jakmile lidé přijdou o práci – často se se svými pracovními místy silně ztotožňují a přípravou na výkon povolání strávili mnoho let. Optimisté poukazují na to, že pro lidi nahrazené technologiemi se vždy našla nová pracovní místa, avšak s urychlováním robotické revoluce přibývá i pochybností, jak dobře to bude fungovat do budoucna. Stoupenci daně z robotů doufají, že by tato daň mohla celý proces přinejmenším dočasně zpomalit a poskytnout zdroje na financování adaptací, například rekvalifikačních programů pro propuštěné pracovníky.

Takové programy mohou být pro zdravý lidský život, jak ho známe, stejně důležité jako naše práce. Edmund S. Phelps ve své knize Jak odměňovat práci zdůraznil, jak zásadní význam má pro člověka udržet si „místo ve společnosti – nějaké poslání“. Když mnoho lidí nedokáže sehnat práci, aby uživilo rodinu, má to znepokojivé následky, a jak zdůrazňuje Phelps, „může být poškozeno fungování celé komunity“. Jinými slovy jsou s robotizací spojené externality, které ospravedlňují určitou vládní intervenci.

Kritici daně z robotů zdůrazňují, že definice daňové základny může být obtížná kvůli nejednoznačnosti termínu „robot“. Kromě toho upozorňují na obrovské a nepopiratelné přínosy nové robotiky pro růst produktivity.

Nevylučujme však šmahem alespoň drobné daně z robotů během přechodu na odlišný svět práce. Takové zdanění by mělo tvořit součást širšího plánu řízení důsledků robotické revoluce.

Všechny daně s výjimkou „daně z hlavy“ vnášejí do ekonomiky pokřivení. Žádná vláda však nemůže zavést daň z hlavy – stejnou částku pro každého bez ohledu na jeho příjmy či výdaje –, poněvadž taková daň by nejvýrazněji dopadla na osoby s nižšími příjmy a drtila by chudé, kteří by ji možná vůbec nedokázali platit. Daně se proto musí vztahovat na nějakou činnost indikující schopnost je platit, a ať půjde o jakoukoliv aktivitu, daň na ni bude mít odrazující efekt.

Frank Ramsey zveřejnil v roce 1927 klasickou studii, ve které tvrdil, že mají-li se minimalizovat pokřivení vyvolaná zdaněním, je třeba zdanit veškeré činnosti – a rovnou navrhl, jak stanovit daňové sazby. Jeho abstraktní teorie se nikdy nestala plně operativním principem pro skutečné daňové sazby, ale funguje jako silný argument proti předpokladu, že daň by měla být pro všechny činnosti s několika málo výjimkami nulová nebo že by se všechny činnosti měly zdaňovat stejnou sazbou.

Činnosti vytvářející externality by mohly mít daňovou sazbu vyšší, než jakou navrhoval Ramsey. Například jsou rozšířené daně z alkoholických nápojů. Alkoholismus je závažný společenský problém. Ničí manželství, rodiny a životy. V letech 1920 až 1933 zkoušely Spojené státy mnohem tvrdší tržní intervenci: přímou prohibici alkoholických nápojů. Ukázalo se však, že úplná eliminace spotřeby alkoholu není možná. Daň z alkoholu, která doprovázela ukončení prohibice, představovala mírnější formu odrazení.

Diskuse o dani z robotů by měla brát v úvahu, jaké máme při řešení rostoucí nerovnosti alternativy. Bylo by přirozené uvažovat o progresivnější dani z příjmu a o „základním příjmu“. Tato opatření však nemají širokou podporu občanů. A není-li podpora široká, pak daň nevydrží, i kdyby byla zavedena.

Když se daně z vysokých příjmů zvýší, obvykle za války, bývá to jen dočasné. Většině lidí se nakonec zdá přirozené, že zdaňovat úspěšné tak, aby měli z výnosu prospěch neúspěšní, je pro druhou skupinu nedůstojné, a ani samotní příjemci těchto dávek je často ve skutečnosti nechtějí. Politici to vědí: obvykle v kampaních neslibují, že konfiskují vysoké příjmy a vylepší příjmy nízké.

Daně se tedy musí přepracovat tak, aby napravovaly nerovnost příjmů vyvolanou robotizací. Možná je politicky přijatelnější, a tím i udržitelnější zdaňovat spíše roboty než lidi s vysokými příjmy. Na rozdíl od daní z příjmu by se tímto způsobem nezdaňoval individuální lidský úspěch, avšak fakticky by to znamenalo o něco vyšší daně z vyšších příjmů, pokud jich bylo dosaženo činností zahrnující nahrazení člověka roboty.

Mírná daň z robotů, ba dokonce i dočasná daň, která pouze zpomalí zavádění disruptivních technologií, se jeví jako přirozená složka politiky řešení rostoucí nerovnosti. Výnosy by se daly nasměrovat k pojištění mezd, aby se lidem nahrazeným novými technologiemi pomohlo s přechodem na jinou kariéru. Takové řešení by bylo v souladu s naším přirozeným vnímáním spravedlnosti, díky čemuž by pravděpodobně mohlo přetrvat.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.