2

Vaše data, nebo život

LONDÝN – Nové hodinky Apple si vedou záznamy o vašem zdraví. Aplikace Google Now shromažďuje informace potřebné k výpočtu ideálního času vašeho odjezdu na letiště. Firma Amazon vám sděluje, jaké knihy chcete, jaké potraviny potřebujete, jaké filmy se vám budou líbit – a prodá vám tablet, který vám umožní objednat si tyto i jiné snímky. Když se přiblížíte k domovu, automaticky se rozsvítí světla a váš dům se nastaví na vámi zvolenou pokojovou teplotu.

Tato amalgamace a syntéza digitálních služeb a hardwaru nám má usnadnit životy a nepochybně to také dělá. Přestali jsme však klást zásadní otázky jak sobě, tak i firmám, jimž všechny tyto věci svěřujeme? Přemýšlíme dostatečně o potenciální ceně za veškeré toto pohodlí a snadnost a ptáme se, jestli se při této ceně vyplatí?

Erdogan

Whither Turkey?

Sinan Ülgen engages the views of Carl Bildt, Dani Rodrik, Marietje Schaake, and others on the future of one of the world’s most strategically important countries in the aftermath of July’s failed coup.

Při každém připojení nového zařízení odevzdáváme kousek sebe samotných. Často to děláme s minimálními znalostmi, kdo tento kousek získá, natož abychom věděli, zda sdílíme jeho etické postoje a hodnoty. Možná máme určité povrchní vědomosti o tom, co firmy stojící za výše zmíněným pohodlím s našimi daty dělají; odhlédneme-li však od marketingu, nemají skuteční lidé stojící v čele těchto organizací tvář ani jméno. Víme o nich málo, zatímco oni toho o nás rozhodně vědí spoustu.

Představa, že firmy mohou vědět, kde jsme, na co jsme se dívali nebo co máme ve zdravotní dokumentaci, se lidem zajídala už před generací. Obrovské množství podrobných informací definujících určitou osobu však bylo rozprostřeno do velké šířky. Něco věděla banka, něco věděl lékař, něco berní úřad, avšak jednotlivé složky spolu nekomunikovaly. Dnes vědí Apple a Google všechno a šikovně to přechovávají na jediném místě. To je skvělé z hlediska pohodlí, ale přestává to být skvělé ve chvíli, kdy se tyto firmy rozhodnou využít zmíněné informace způsoby, s nimiž proaktivně nesouhlasíme.

Přitom máme důvod zpochybňovat úsudek uvedených firem při rozhodování, jak tato data využijí. Důkazem byla reakce na informaci, že Facebook využil funkci odběru zpráv k testování, zda obsah odebíraných zpráv může ovlivnit náladu uživatelů. Nevzpomínám si, že bych někdy zaškrtnutím okénka sdělila, že mi to nevadí. Nedávno se pak hackeři zmocnili fotografií zaslaných prostřednictvím služby Snapchat, kterou využívají převážně mladí lidé a jež slibuje, že se veškeré soubory po zhlédnutí automaticky smažou.

Podobně i zdravotnická data se vždy pokládala za soukromá, aby byli pacienti ve vztahu ke zdravotnickým profesionálům otevření a poctiví. Protože se však hranice mezi zdravotnictvím a technologickým byznysem stírají, někteří výrobci „nositelných“ zařízení a softwaru, který je ovládá, lobbují za to, aby jejich produkty přestaly být považovány za lékařské přístroje – a aby proto byly vyňaty z regulačních požadavků na spolehlivost a ochranu dat.

Soukromí představuje jen jednu část rozsáhlejší diskuse o vlastnictví dat, datovém monopolu, bezpečnosti a konkurenci. Jde také o kontrolu a osud. Jde o možnost volby a proaktivní rozhodování, jak budou data lidí využívána a jak je budou využívat oni sami.

Zralejší firmy zavedly formální protokoly s etickými pracovníky, rizikovými komisemi a dalšími strukturami, které dohlížejí na to, jak se data shromažďují a využívají, ačkoliv tyto protokoly nejsou vždy úspěšné (často jsou odkázané na metodu pokus-omyl). Malé nové firmy nemusí takové protokoly mít a nemusí mít ani lidi, kteří by je zavedli – například nezávislé členy představenstva. Dochází-li však k závažným etickým prohřeškům, mnozí spotřebitelé přestanou danou službu využívat bez ohledu na to, jak slibný je její podnikatelský model.

Nové aplikace se nám líbí, a tak je zkoušíme, přičemž poskytujeme přístup ke svým účtům na Facebooku nebo na Twitteru, aniž příliš myslíme na migraci našich osobních dat od velkých společností s alespoň špetkou dohledu k malým firmám bez přísných struktur a omezení. Spotřebitelé věří nebo možná očekávají, že na to někdo někde dohlíží, ale kdo by to měl vlastně být?

V Evropě nejsou zákony na ochranu osobních dat vyčerpávající a velká část ostatního světa postrádá dokonce i základní bezpečnostní mechanismy. Z projednávání této otázky se zákonodárci v několika zemích během uplynulých měsíců jasně vyplývá, že mnozí z nich plně nechápou bezpočet otázek, které je potřeba vzít v úvahu. Je to složité téma a snaze o jeho řešení brání lobbistické úsilí a neúplnost informací.

Z krátkodobého hlediska by mladé společnosti neměly pokládat etiku za marketingový fígl, nýbrž za základní předmět zájmu. Všechny organizace by měly investovat do etických pracovníků nebo nějakého typu posuzovacího procesu za účasti lidí, kteří dokážou vyhodnotit všechny důsledky určitého skvěle znějícího nápadu. Zákonodárci se musí vzdělat – a vzdělat i veřejnost – a uplatňovat větší dohled. Stejně jako to o generaci dříve učinilo mnoho zemí v případě bezpečnostních pásů do automobilů, také nyní by se dala kampaň zaměřená na bezpečnost občanů spojit s legislativou v zájmu vysvětlení a podpory ověřování ve dvou krocích.

Dlouhodoběji platí, že zatímco zcela správně spějeme k všeobecnému přístupu k internetu, musíme si položit několik otázek: Jak velké části sebe samých jsme ochotni se vzdát? Co se stane, jakmile se sdílení dat stane povinným – jakmile uchazeč o zaměstnání bude muset poskytnout přístup ke svému osobnímu účtu na Facebooku nebo jakmile budou pacientovi odepřeny zdravotnické služby, pokud nepředloží celou historii svých dat z aplikace Fitbit?

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

Pokud si takovou budoucnost přejeme, pak bychom k ní měli kráčet s plným vědomím a pocitem smysluplnosti, místo abychom se bezmyšlenkovitě potáceli, spadli do díry, zvedli hlavu a přemýšleli, jak jsme se v ní ocitli.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.