42

Věčná řecká krize

ATÉNY – Od léta 2015 se Řecko (většinou) neobjevuje ve zprávách, ale není to proto, že by se jeho ekonomická kondice stabilizovala. Vězení nestojí za zprávu, pokud vězni trpí tiše. Teprve když vyvolají vzpouru, kterou úřady potlačí, objeví se před věznicí přenosové vozy.

K poslední takové vzpouře došlo v první polovině roku 2015, kdy řečtí voliči odmítli přihodit na hromadu již tak neudržitelných dluhů další úvěry, kterýžto krok by odsunul řecký bankrot do budoucna předstíráním, že ho překonal. V tu chvíli Evropská unie a Mezinárodní měnový fond – jejichž přístup „prodlužovat a předstírat“ se ocitl v ohrožení – rozdrtily „řecké jaro“ a vymohly si na zbankrotované zemi další nesplatitelnou půjčku. Takže bylo jen otázkou času, kdy problém opět vyplave na povrch.

Těžiště evropské pozornosti se zatím přesunulo k brexitu, ke xenofobnímu pravicovému populismu v Rakousku a v Německu a k italskému ústavnímu referendu, které přivodilo pád vlády Mattea Renziho. Zanedlouho se pozornost Evropy přesune znovu, tentokrát k drolícímu se politickému středu ve Francii. Kdyby však někdo náhodou zapomněl, tak nesmyslné řešení evropské dluhové krize začalo v Řecku. Malá země ve velké Evropě se stala pokusným králíkem strategie, která by se dala přirovnat k válení sněhové koule do kopce. Vzniklé laviny od té chvíle podkopávají legitimitu EU.

S Řeckem je ta potíž, že všichni lžou. Evropská komise a Evropská centrální banka lžou, když tvrdí, že řecký „program“ může fungovat, bude-li řecká vláda dělat, co se jí řekne. Německo lže, když trvá na tom, že se Řecko může zotavit i bez značného odepsání dluhů, jen prostřednictvím úsporných opatření a strukturálních reforem. Současná vláda Syrizy lže, když trvá na tom, že nikdy nesouhlasila s nereálnými fiskálními cíli. A v neposlední řadě lže i MMF, když jeho funkcionáři předstírají, že nenesou zodpovědnost za vnucení těchto cílů Řecku.