Peter Macdiarmid/Getty Images

Zakázat burkiny?

MELBOURNE – Moji rodiče přišli do Austrálie jako utečenci, prchající před nacistickou perzekucí, když Hitler anektoval Rakousko. Dostali se do země plné elánu asimilovat přistěhovalce do dominantní anglo-irské kultury. Když se moji rodiče bavili v tramvaji, byli napomenuti: „Tady mluvíme anglicky!“

The Year Ahead 2018

The world’s leading thinkers and policymakers examine what’s come apart in the past year, and anticipate what will define the year ahead.

Order now

Asimilace tohoto druhu se z politických přístupů australské vlády už dávno vytratila a nahradila ji z velké části úspěšná forma multikulturalismu, který imigranty povzbuzuje, aby si uchovali své osobité tradice a jazyky. „Burkiny“ – plavky zakrývající tělo od temene hlavy po chodidla, ovšem nikoli tvář – jsou jedním z prvků tohoto multikulturalismu. Vymyslela je muslimka ze Sydney, aby muslimským dívkám dbalým pravidel umožnila přidat se ke spolužákům a dalším dětem při plážových aktivitách, které jsou důležitou součástí australského léta.

Pro Australany je těžké pochopit, proč by některá francouzská pobřežní města měla usilovat o zákaz burkin. Bez plavek vyhovujících jejich náboženskému přesvědčení by dbalé rodiny nedovolily svým dívkám jít na pláž. To by etnické a náboženské příkopy nezúžilo, nýbrž prohloubilo.

Zákazy burkin ve Francii (některé už soudně zrušené) přicházejí po jiných francouzských omezeních odívání a ozdob. Studenti ve veřejných školách nemohou nosit nápadné náboženské symboly, což se obvykle vykládá jako zákaz šátků, jež na hlavě nosí islámské ženy, ale i jarmulek (čepiček) židovských chlapců a velkých křížů mezi křesťany. Oděv plně zahalující tvář – burku či nikáb – je zákonem zakázáno nosit kdekoli na veřejnosti.

Francie se často pokládá za zvláštní případ, kvůli své dlouhé historii přísného oddělení církve a státu. Minulý měsíc ale zákaz nošení burky na veřejných místech, jako jsou úřady, školy, univerzity a soudní síně, navrhl německý ministr vnitra Thomas de Maizière, takže otevřel možnost, že se takové zákazy rozšíří mimo Francii. Je to, řekl de Maizière, „otázka integrace“ a německá kancléřka Angela Merkelová souhlasila: „Z mého pohledu má plně zahalená žena stěží šanci se integrovat.“

Kyvadlo se tedy vychyluje zpět k asimilaci a stěžejní otázkou je, jak daleko by se mělo přehoupnout. Měla by země přijímající přistěhovalce také dovolit, aby si zachovali všechny své kulturní a náboženské praktiky, včetně těch, které jsou v rozporu s hodnotami, jež za zásadní pro svůj způsob života považuje většina obyvatel země?

Právo na kulturní a náboženskou praxi nemůže být absolutní. Takové právo naráží na své hranice minimálně tam, kde praktiky mohou být újmou ostatním. Děti je například nutné vzdělávat, a pokud stát povoluje domácí vyučování, má právo stanovit soubor standardů pro znalosti a dovednosti, které se musí vyučovat. U extrémních případů, jako jsou různé formy znetvoření ženských genitálií s cílem potlačit sexuální rozkoš, téměř nikdo nepodporuje, aby se přistěhovalcům v nové zemi dovolovalo dodržování jejich tradice.

Ve Francii se argumentovalo tím, že povolením nosit na pláži burkiny se tiše schvaluje útlak žen. Vyžadovat od žen, aby měly zakrytou hlavu, ruce a nohy, když muži nic podobného nemusí, je forma diskriminace. Kde je ale hranice mezi široce, ne-li všeobecně přijímaným požadavkem, aby si ženy zakrývaly ňadra (to také muži nemusí), a větší mírou zakrytí ženského těla, jež vyžadují některá náboženství, včetně islámu?

Lze také pochybovat, zda integraci nejlíp posouží zákaz náboženského oděvu ve veřejných školách. Přinejmenším dokud budou povoleny soukromé náboženské školy, bude pro muslimy a židy dbalé pravidel své víry pravděpodobně důvodem posílat děti do soukromých škol. Pokud skutečně chceme sekulární, integrovanou společnost, je důvodné vyžadovat, aby všechny děti docházely do veřejné školy; tento argument ale ve většině západních společností zapadl.

Má-li být společnost víc než jen shluk oddělených jednotlivců či skupin žijících uvnitř společných územních hranic, můžeme opodstatněně chtít určitou míru integrace, která lidem usnadňuje mísení a spolupráci. Je namístě odmítnout kulturní relativismus – příklad zohavování ženských genitálií je dostatečným důkazem, že ne všechny kulturní praktiky jsou obhajitelné. Společnost má právo přistěhovalcům říct: „Jste tu vítáni a pobízíme vás, abyste si zachovali a propagovali mnohé aspekty své kultury, ale existují určité stěžejní hodnoty, které musíte přijmout.“

Těžká věc je určit, co by těmito stěžejními hodnotami mělo být. Minimum je neubližovat ostatním, ale součástí jádra by měla být i rasová a sexuální rovnost. To začne být záludné, když ženy kvůli svému náboženskému přesvědčení samy akceptují omezené příležitosti. Možná jsou obětí represivní ideologie, ale islám není jediné náboženství, které učí, přinejmenším v některých svých podobách, že úloha žen v životě se od úlohy mužů odlišuje.

John Stuart Mill, vynikající liberál devatenáctého století, měl za to, že společnost by měla využívat trestního práva pouze k tomu, aby předcházela újmě působené druhým, ale nemyslel si, že by stát měl být nestranný tváří v tvář různým kulturám. Právě naopak, domníval se, že společnost má k dispozici řadu nástrojů vzdělávání a přesvědčování a měla by jich využívat k vyvracení chybných přesvědčení a povzbuzování lidí k hledání nejlepších podob života.

Mill by argumentoval tím, že pokud přistěhovalcům dáme dost času, aby na ně působily vlivy vzdělávání a blízkosti odlišných způsobů života, budou se rozhodovat správně. Vzhledem k tomu, jak málo důvěry lze mít v jiné možnosti, nadále stojí za to tuto cestu zkoušet.

Z angličtiny přeložil David Daduč

http://prosyn.org/Yausqwl/cs;
  1. An employee works at a chemical fiber weaving company VCG/Getty Images

    China in the Lead?

    For four decades, China has achieved unprecedented economic growth under a centralized, authoritarian political system, far outpacing growth in the Western liberal democracies. So, is Chinese President Xi Jinping right to double down on authoritarianism, and is the “China model” truly a viable rival to Western-style democratic capitalism?

  2. The assembly line at Ford Bill Pugliano/Getty Images

    Whither the Multilateral Trading System?

    The global economy today is dominated by three major players – China, the EU, and the US – with roughly equal trading volumes and limited incentive to fight for the rules-based global trading system. With cooperation unlikely, the world should prepare itself for the erosion of the World Trade Organization.

  3. Donald Trump Saul Loeb/Getty Images

    The Globalization of Our Discontent

    Globalization, which was supposed to benefit developed and developing countries alike, is now reviled almost everywhere, as the political backlash in Europe and the US has shown. The challenge is to minimize the risk that the backlash will intensify, and that starts by understanding – and avoiding – past mistakes.

  4. A general view of the Corn Market in the City of Manchester Christopher Furlong/Getty Images

    A Better British Story

    Despite all of the doom and gloom over the United Kingdom's impending withdrawal from the European Union, key manufacturing indicators are at their highest levels in four years, and the mood for investment may be improving. While parts of the UK are certainly weakening economically, others may finally be overcoming longstanding challenges.

  5. UK supermarket Waring Abbott/Getty Images

    The UK’s Multilateral Trade Future

    With Brexit looming, the UK has no choice but to redesign its future trading relationships. As a major producer of sophisticated components, its long-term trade strategy should focus on gaining deep and unfettered access to integrated cross-border supply chains – and that means adopting a multilateral approach.

  6. The Year Ahead 2018

    The world’s leading thinkers and policymakers examine what’s come apart in the past year, and anticipate what will define the year ahead.

    Order now