19

Bitva o burkini

LONDÝN – V poslední době bylo mnoho povyku kvůli několika muslimským ženám, které se ve Francii rozhodly na plážích koupat ve speciálním svršku, který zakrývá hlavu (ne obličej) a většinu těla. Svršek – takzvané burkini – byl navržen v roce 2004 australsko-libanonskou ženou jménem Aheda Zanetti, s cílem umožnit i těm nejpřísnějším muslimkám koupat se na veřejnosti. Vůbec nevěděla, že její výtvor vyvolá národní spor.

Komplikovaná situace nastala, když starostové některých přímořských měst na jihu Francie zakázali na plážích burkini. V novinách na celém světě se brzy objevila groteskní fotografie tří francouzských policistů, jak nutí ženu na pláži v Nice, aby se svlékla. Ačkoliv byl tento zákaz v současnosti zrušen nejvyšším soudem, je stále v několika přímořských rezortech vyžadován.

Erdogan

Whither Turkey?

Sinan Ülgen engages the views of Carl Bildt, Dani Rodrik, Marietje Schaake, and others on the future of one of the world’s most strategically important countries in the aftermath of July’s failed coup.

A tato kontroverze opravdu ještě nekončí. Bývalý prezident Nicolas Sarkozy, který se nyní uchází o nové volební období, nedávno nazval burkini “provokací,“ zatímco Lionnel Luca, starosta Villeneuve-Loubet, mluvil o “bující islamizaci.“ Obdobně rozhořčený premiér Manuel Valls nazval odhalená ňadra symbolem francouzské republikánské svobody. Koneckonců shrnul to otázkou, zda náhodou nebyla Marianne, ženský symbol francouzské republiky, obvykle zobrazována s odhaleným poprsím.

Není pochyb, že Sarkozyho odpor k burkinám je výhradně prospěchářský. Kontroverze však představuje také další příležitost, jak podněcovat předsudky proti nepopulární menšině, v naději, že se tak odčerpají hlasy krajně pravicové Národní frontě Marine Le Penové v nadcházejících volbách v roce 2017. Nicméně na základě tradice, která vychází ze staletí evropského misionářského zápalu, je jeho prospěchářství skryto za morální rouškou: “Nevězníme ženy za látkou.“

Sarkozy by nás chtěl přesvědčit, že zákaz burkini měl ve skutečnosti osvobodit muslimky od primitivních omezení, která na ně kladou autoritářští muslimové, stejně jako kdysi britští koloniální vládci osvobodili hinduistické vdovy v Indii od upalování se zaživa s cílem následovat své druhy za smrtí. Zrcadlí to širší tendenci, která nabývá na síle od konce minulého století: stylizovat protimuslimskou rétoriku do jazyka lidských práv, jako kdyby stejná práva pro ženy a gaye byl starověký západní zvyk, který musí být chráněn před cizí náboženskou zaslepeností.

Ve Vallsově verzi minulosti je veřejná nahota opatrovanou francouzskou tradicí a znakem svobody. Zdá se, že k tomu být plně francouzskou musí ženy, stejně jako Marianne, odhalit své poprsí.

A přesto v devatenáctém století, kdy se Marianne stala symbolem Francouzské republiky, byla nahota akceptovatelná pouze v idealizované formě, na malbách či v podobě soch řeckých božstev a dalších mýtických hrdinů. Zírat na prsa namalované Marianne či Venuše bylo v pořádku; v reálu však bylo u ženy považováno za vysoce nevhodné i odhalení pouhé části kotníku.

Samozřejmě, dnes je tento přístup v západním světě vzácný. Takže ačkoliv je Vallsova verze historie zkreslená, mohl by člověk argumentovat, že evropští muslimové, kteří trvají na zahalování svých žen, jsou mimo – zejména vzhledem k tomu, že ženy samotné v tom někdy mají jen malou možnost volby.

Pravdou je, že v některých imigrantských oblastech cítí muslimky povinnost zakrývat si hlavu, ze strachu, že je muslimští muži jinak uvidí jako prostitutky, které mohou být beztrestně obtěžovány. Ale tak to není vždy. Některé muslimky si sami zvolí, že chtějí nosit hidžáb a výjimečných případech burkini.

Otázkou je, zda by měl stát určovat, co jeho občané smí a nesmí nosit. Odpověď francouzských republikánů je, že v soukromí si lidé mohou nosit, co chtějí, ale na veřejnosti se musí přizpůsobit sekulárním pravidlům.

V nedávných letech byla však tato pravidla mnohem více vztahována na muslimy než na příslušníky jakékoliv jiné víry. Neslyšel jsem o policistech, jak nutí ortodoxní židovky k odhalení hlavy strháváním jejich paruk.

No, někdo by mohl oponovat, že ortodoxní židé nejsou odpovědní za masakry ve jménu svého náboženství. A je to pravda. Ale předpoklad, že ženy v Burkinách jsou všechny potenciální teroristky, je přitažený za vlasy. Žena ležící na pláži v celotělovém plaveckém úboru je pravděpodobně tou nejméně pravděpodobnou osobou, co začne střílet či odpalovat se.

A k argumentu, že muslimky potřebují stát k tomu, aby je osvobodil od muslimských mužů, kteří je nutí zakrývat si hlavu šátky a podobně; otázkou je, jestli to stojí za zbavení práva se takto oblékat těm ženám, které si to zvolí samy.

Mám tendenci si myslet, že stojí. Nejlepší cesta, jak pomoci ženám vymanit se z domácího autoritářství, je vést je k určitému způsobu života na veřejnosti, ve školách, v kancelářích, na plážích. Pro ženu je lepší být vzdělaná v šátku, než být nevzdělaná vůbec.

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

Pro určité veřejné funkce je zcela legitimní po lidech požadovat odhalení obličeje. Některá zaměstnání sebou nesou jistá pravidla. Soukromé firmy mohou trvat na vlastních pravidlech; k tomu není nutná národní legislativa. Přemrštěné zavádění státní konformity může mít nakonec vlastně opačný efekt než je ten zamýšlený. Nucení lidí, aby se drželi společné identity, podporuje vzpurné trvání na rozdílech.

Není k ničemu dobré říkat lidem jménem Fatima nebo Mohammed, že jsou Francouzi a proto se musí držet norem nalinkovaných Sarkozym či Vallsem, pokud se s nimi nejedná stejně jako s lidmi jménem Nicolas nebo Marianne. Nošení šátku vousu či celotělových plavek může být neškodným způsobem, jak ponížení lidé mohou bránit svou hrdost. Vezměte jim tuto hrdost a obranářství se velmi rychle může stát mnohem méně neškodným.