28

Postavit se za Evropu

BRUSEL – Dnešní Evropská unie potřebuje jak záchranu, tak radikální přetvoření. Přednost musí dostat záchrana EU, protože Evropa je v existenčním ohrožení. Jak ale během své předvolební kampaně zdůraznil francouzský prezident Emmanuel Macron, význam obnovení podpory, jíž se EU těšívala, není o nic méně zásadní.

Existenční nebezpečí, před nímž EU stojí, přichází zčásti zvenčí. Unie je obklopena mocnostmi nepřátelskými vůči tomu, co právě ona zosobňuje – je tu Rusko Vladimira Putina, Turecko Recepa Tayyipa Erdoğana, Egypt Abda al-Fattáha as-Sísího a Amerika, již by stvořil Donald Trump, kdyby mohl.

Ohrožení ale přichází i zevnitř. EU se řídí smlouvami, které po finanční krizi roku 2008 z velké části ztratily souvislost s podmínkami převažujícími v eurozóně. I ty nejprostší inovace nezbytné k zajištění udržitelnosti jednotné měny by bylo možné zavést jedině prostřednictvím mezivládních ujednání mimo stávající smlouvy. Jak se rostoucí měrou komplikovalo fungování evropských institucí, i samotná EU v některých ohledech postupně ztratila schopnost správně fungovat.

Zejména eurozóna se stala pravým opakem toho, co se původně zamýšlelo. EU měla být dobrovolným svazkem podobně smýšlejících států, které byly ochotné se pro společné dobro vzdát části své suverenity. Po finanční krizi roku 2008 byla eurozóna transformována na uspořádání, v němž věřitelské země diktovaly podmínky dlužnickým zemím, které nedokázaly plnit své závazky. Nařízenou fiskální přísností věřitelé dlužníkům prakticky znemožnili dostat se z dluhů cestou růstu.

Bude-li EU pokračovat ve vyjetých kolejích, je malá naděje na zlepšení. Proto je třeba Unii radikálně přebudovat. Přístup prosazující změny shora dolů, jejž Jean Monnet využil k zahájení evropské integrace v 50. letech, dovedl tento proces daleko, ale pak ztratil hybnost. Teď Evropa potřebuje úsilí, které na základě spolupráce spojí mocenský přístup unijních institucí s iniciativami přicházejícími zdola, které jsou nezbytné pro zapojení voličů.

Vezměme si brexit, který určitě nesmírně poškodí obě strany. Dojednávání rozchodu s Británií odvede pozornost EU od její vlastní existenční krize, rozhovory přitom budou zajisté trvat déle než dva roky, jež jsou na ně vyhrazené. Pravděpodobněji půjde o pět let – v politice věčnost, zejména v revolučních časech jako v současnosti.

EU by proto k vyjednávání o brexitu měla přistoupit v konstruktivním duchu a připustit nepředvídatelnost budoucnosti. Během prodlouženého „rozvodového“ řízení by se britská veřejnost mohla ještě rozhodnout, že být součástí EU je lákavější než ji opustit. Takový scénář ale předpokládá, že se EU transformuje v organizaci, k níž se jiné země jako Británie chtějí připojit, a že lidé na obou březích Lamanšského průlivu změní postoj.

Šance, že se obě podmínky splní, jsou chabé, leč nikoliv nulové. Vyžadovalo by to, aby se napříč EU připustilo, že brexit je krokem k evropské dezintegraci – a tedy vyhlídka na újmu pro obě strany. Naproti tomu opětovné zatraktivnění EU by lidem, zejména mladší generaci, dodalo naději na lepší budoucnost.

Taková Evropa by se od současného uspořádání lišila ve dvou stěžejních ohledech. Zaprvé, zřetelně by rozlišovala mezi EU a eurozónou. Zadruhé, připustila by, že eurozóna se řídí zastaralými smlouvami a že její správu nelze změnit, protože změna smluv je nemožná.

Smlouvy prohlašují, že se od všech členských zemí očekává, že se připojí k euru, jakmile splní podmínky. To vytvořilo absurdní situaci, kdy země jako Švédsko, Polsko a Česká republika daly jasně najevo, že nemají v úmyslu se k euru připojit, přesto jsou nadále popisovány jako „čekatelé“ a také se tak k nim přistupuje.

Důsledek není čistě kosmetický. EU se stala organizací, v níž eurozóna tvoří úzké jádro a ostatní členové jsou odsunuti do podřadnějšího postavení. To se musí změnit. Nelze dopustit, aby četné nevyřešené problémy eura rozložily EU.

V neschopnosti vyjasnit vztah mezi eurem a EU se odráží obecnější omyl: předpoklad, že se různé členské státy mohou pohybovat různými rychlostmi, ale všechny směřují k témuž cíli. Ve skutečnosti už stoupající podíl členských států výslovně odmítl tvrzení o „stále těsnější unii“.

Nahrazení Evropy „více rychlostí“ Evropou „více cest,“ která členským státům nabídne širší škálu demokratických možností, by mělo dalekosáhlý kladný účinek. Za současného stavu členské státy chtějí znovu prosadit svou suverenitu, nikoli se jí dále vzdávat. Kdyby ale spolupráce přinášela pozitivní výsledky, přístup zemí by se možná zlepšil a cíle prosazované koalicemi ochotných by mohly přitahovat všeobecnou účast.

Smysluplný pokrok je nezbytný ve třech oblastech: územní dezintegraci, jejímž příkladem je brexit, uprchlické krizi a absenci dostatečného hospodářského růstu. U všech tří témat Evropa začíná od velice nízké výchozí úrovně spolupráce.

Tato výchozí úroveň je obzvlášť nízká, co se týče uprchlické krize a trend je sestupný. Evropě stále schází ucelená migrační politika. Každá země prosazuje, co považuje za svůj národní zájem, a často tak vystupuje proti zájmům jiných členských států. Německá kancléřka Angela Merkelová měla pravdu: uprchlická krize by mohla EU rozbít. Nesmíme to ale vzdávat. Kdyby Evropa dokázala dosáhnout smysluplného pokroku ohledně zmírnění uprchlické krize, hybná síla by se stočila pozitivním směrem.

Mám velkou víru v moc hybné síly. Už před Macronovým zvolením, od přesvědčivé porážky holandského nacionalisty Geerta Wilderse v březnových nizozemských všeobecných volbách, bylo možné sledovat, jak se vyvíjí hybná síla, která by mohla k lepšímu změnit shora působící politický proces EU. A vzhledem k tomu, že ve Francii zvítězil Macron, jediný proevropský kandidát, mám mnohem větší důvěru ve výsledek zářijových voleb v Německu. Tam by k proevropské koalici mohla vést řada kombinací, zejména bude-li se nadále hroutit podpora protievropské a xenofobní Alternativy pro Německo. Tato sílící proevropská hybná síla by pak mohla být dost silná na to, aby překonala největší hrozbu: bankovní a migrační krizi v Itálii.

Povzbuzují mě také spontánní iniciativy zdola, které dnes vidíme – většinu podporují hlavně mladí lidé. Mám na mysli hnutí „Pulz Evropy“, které vzniklo v listopadu ve Frankfurtu a rozšířilo se do zhruba 120 měst napříč kontinentem, hnutí „To nejlepší pro Británii“ ve Spojeném království a odpor proti vládnoucí straně Právo a spravedlnost v Polsku a proti straně Fidesz ministerského předsedy Viktora Orbána v Maďarsku.

Pro Orbána musí být vzdor v Maďarsku stejně překvapivý jako pro mne. Orbán se pokouší formulovat své politiky jako osobní spor se mnou a činí mne terčem neutuchající propagandistické kampaně své vlády. Staví se do role obránce maďarské suverenity a mne líčí jako měnového spekulanta využívajícího svých peněz k tomu, aby Evropu zaplavil nelegálními přistěhovalci v rámci jakéhosi mlhavého, ale ohavného spiknutí.

Pravda je ovšem taková, že jsem hrdým zakladatelem Středoevropské univerzity, která se po 26 letech v řadě společenských věd zařadila mezi 50 nejlepších univerzit světa. Finančním zajištěním jsem univerzitě umožnil bránit svou akademickou svobodu před zásahy zvenčí, ze strany maďarské vlády či kohokoli jiného (včetně jejího zakladatele).

Vzal jsem si z této zkušenosti dvě ponaučení. Zaprvé, při obraně otevřených společností nestačí spoléhat na vládu práva; je třeba postavit se za to, čemu věříte. Středoevropská univerzita a příjemci grantů z mých nadací tak činí. Jejich osud je na vlásku. Jsem si však jistý, že jejich odhodlaná obrana akademické svobody a svobody spolčování nakonec dá pomalu se točící kola spravedlnosti v Evropě do pohybu.

Zadruhé, zjistil jsem, že demokracii nelze nikomu vnutit zvenčí; musí se k ní dopracovat a bránit ji samotný lid. Obdivuji odvážný způsob, jímž Maďaři vzdorují balamucení a korupci mafiánského státu, jejž Orbán vytvořil, a povzbuzuje mě energická reakce evropských institucí na výzvy pramenící z Polska a Maďarska. Cesta vpřed je sice plná nástrah, ale právě v takových zápasech jasně vidím vyhlídky na přežití EU.

Z angličtiny přeložil David Daduč