27

Globální občané, národní ulejvárna

CAMBRIDGE – Loni v říjnu britská ministerská předsedkyně Theresa Mayová leckoho šokovala, když znevážila myšlenku globálního občanství. „Jestli si myslíte, že jste občanem světa,“ řekla, „nejste občanem nikde.“

Její prohlášení se ve finančních médiích a mezi liberálními komentátory setkalo s posměchem a znepokojením. „Občanství v nejužitečnější formě dnešních dní,“ poučil ji jeden analytik, „není zasvěceno jen blahobytu obce třeba v hrabství Berkshire, nýbrž planetě.“ The Economist její přístup označil za „neliberální“ otočku. Jeden vzdělanec ji obvinil z odmítání osvícenských hodnot a varoval před „ozvuky roku 1933“ v jejím projevu.

Vím, jak „globální občan“ vypadá: vidím dokonalý exemplář, kdykoli projdu kolem zrcadla. Vyrostl jsem v jedné zemi, žiju v jiné a mám pas obou. Píšu o globální ekonomice a práce mě zavádí do odlehlých míst. Víc času trávím cestováním v jiných zemích než pobytem v jedné ze dvou, které si mě nárokují jako svého občana.

Většina mých blízkých kolegů v práci se také narodila v zahraničí. Hltám mezinárodní zpravodajství, zatímco místní noviny zůstanou většinu týdnů neotevřené. Co se týče sportu, vůbec netuším, jak si vede můj domácí tým, ale jsem oddaným fanouškem fotbalového mužstva na druhé straně Atlantiku.

Přesto ke mně Mayové prohlášení promlouvá. Obsahuje podstatnou pravdu – jejíž přehlížení vypovídá mnohé o tom, jak jsme se my, světová finanční, politická a technokratická elita, odcizili svým krajanům a ztratili jejich důvěru.

Začněme nejprve skutečným významem slova „občan“. Oxfordský slovník angličtiny jej definuje jako „právně uznaného poddaného nebo příslušníka státu či svazu států“. Občanství tedy předpokládá zavedené politické zřízení – „stát či svaz států“ –, k němuž občan přísluší. Země taková zřízení mají; svět nikoliv.

Zastánci globálního občanství rychle připouštějí, že nemají na mysli doslovný význam slova. Uvažují přeneseně. Technické revoluce v komunikacích a ekonomická globalizace spojily občany různých zemí, tvrdí. Svět se zmenšil a ve svém jednání musíme brát ohledy na globální důsledky. A kromě toho si v sobě všichni neseme vícero překrývajících se identit. Globální občanství nevytěsňuje – a nemusí vytěsnit – lokální ani národní zodpovědnost.

To všechno je velice pěkné. Co ale globální občané opravdu dělají?

Součástí skutečného občanství je diskuse a rozvažování s ostatními občany ve společné politické obci. To znamená účtování s těmi, kdo za společenství rozhodují, a účast v politice s cílem formovat výsledky politických přístupů. V tomto procesu se moje představy o žádoucích účelech a prostředcích střetají s názory spoluobčanů a tím se prověřují.

Globální občané taková práva ani povinnosti nemají. Nikdo jim není zodpovědný a před nikým se nemusejí ospravedlňovat. Nanejvýš vytvářejí komunity se společně smýšlejícími jedinci z jiných zemí. Jejich protějšky nejsou občané po celém světě, ale příslušníci jiných zemí, kteří se sami prohlásili za „globální občany“.

Samozřejmě, globální občané mají přístup do svých domácích politických systémů, kde mohou své ideje prosazovat. Jenže političtí zástupci jsou voleni proto, aby hájili zájmy lidí, kteří je svými hlasy vyslali do funkce. Národní vlády se mají starat o národní zájmy, a plným právem. To nevylučuje možnost, aby voliči jednali s ohledem na osvícený vlastní zájem tím, že budou brát ohledy na dopady domácího dění na ostatní.

Co se ale stane, když se prospěch místních obyvatel dostane do střetu s prospěchem cizinců – což se stává nezřídka? Není právě přehlížení vlastních krajanů v takových situacích tím, co dělá tak špatné jméno takzvaným kosmopolitním elitám?

Globální občané se obávají, že když si každá vláda prosazuje své vlastní úzké zájmy, mohou tratit společné globální zájmy. To je dozajista důvod k obavám, co se týče skutečně globálních společných zájmů, jako jsou změna klimatu či pandemie. Ve většině ekonomických oblastí – v daních, obchodní politice, finanční stabilitě, fiskálním a měnovém řízení – ale platí, že co dává smysl z globálního pohledu, dává smysl také z domácí perspektivy. Že by země měly zachovávat otevřené ekonomické hranice, zdravou obezřetnou regulaci a politiky plné zaměstnanosti, neučí ekonomie proto, že jsou takové přístupy dobré pro ostatní země, nýbrž proto, že přispívají ke zvětšování domácího ekonomického koláče.

Samozřejmě, ve všech těchto oblastech se objevují selhávající politiky – například protekcionizmus. Ty jsou ale odrazem nedobrého domácího způsobu vládnutí, nikoli nedostatku kosmopolitizmu. Vyplývají buď z neschopnosti politických elit přesvědčit domácí voliče o přínosech jiného přístupu, anebo z neochoty provádět korekce s cílem zajistit, aby přístup skutečně prospíval všem.

Ukrývat se za kosmopolitizmus je v takových případech – například při prosazování obchodní dohody – chabou náhražkou vítězných politických zápasů o jejich podstatu. Navíc devalvuje měnu kosmopolitizmu tehdy, kdy ji skutečně potřebujeme, jako třeba v boji proti globálnímu oteplování.

Málokdo vyložil pnutí mezi našimi rozličnými identitami – místními, národními, globálními – tak zasvěceně jako filozof Kwame Anthony Appiah. V přítomném věku „planetárních výzev a vzájemné propojenosti zemí“, napsal v reakci na prohlášení premiérky Mayové, „je smysl pro společný lidský osud zapotřebí víc než kdy dřív“. Nelze nesouhlasit.

Kosmopolité ovšem často působí stejným dojmem jako postava z Bratrů Karamazových od Fjodora Dostojevského, která zjišťuje, že čím víc miluje lidstvo obecně, tím méně miluje jednotlivé lidi. Globální občané by si měli dávat pozor, aby se jejich ušlechtilé cíle nestávaly výmluvou pro vyhýbání se povinnostem vůči svým krajanům.

Musíme žít ve světě, který máme, se všemi jeho politickými rozepřemi, nikoli ve světě, jaký bychom si přáli mít. Nejlepší způsob jak posloužit globálním zájmům je dostát svým povinnostem v politických institucích, které jsou podstatné: totiž v těch, které existují.

Z angličtiny přeložil David Daduč