0

Je lék proti Alzheimerově chorobě na dosah?

V posledních deseti letech vědci přesně určili ranou a hlavní příčinu Alzheimerovy choroby: zákeřná substance, zformovaná z běžné aminokyseliny zvané amyloid předchůdce proteinu, či APP.Tento nebezpečný derivát APP, známý jako amyloid beta-peptid (A-beta), je tou hlavní přísadou v malých vláknech - amyloid či senilní skvrna – které se nahromadí v mezerách mezi nervovými buňkami v mozcích pacientů s Alzheimerem. Růst senilního plaku za čas způsobí, že nervové buňky nefungují a nakonec jsou úplně zničeny; proto ten graduální, degenerativní průběh nemoci. Zatímco je A-beta považována za obecně toxickou pro nervové buňky, nyní se zdá, že je zvláště nebezpečná, pokud se nahromadí v těchto vláknech. Vědci byli schopni simulovat značnou část tohoto abnormálního biochemického procesu na laboratorních zvířatech, což jim pomohlo určit mnoho genetických faktorů příspívajících ke vzniku Alzheimerovy choroby. Všechny buď ovlivňují množství produkované A-beta a nebo způsob, jakým se po své syntéze uspořádá od APP. Nyní vědci věří, že tyto faktory umožňují a urychlují akumulaci senilní skvrny v mozku. S přesvědčivou jistotou, že růst A-bety je hlavním dějem zapříčiňujícím počátek Alzheimera, se v současné době vyvíjejí terapie, které by zabránily její produkci, odstranily ji, pokud už byla vyprodukována nebo snížily její toxicitu. Možnost vyvinutí prostředků na léčbu či prevenci choroby samozřejmě vyvolalo nadšení u vědců i veřejnosti. Avšak ještě není zcela jasné, který terapeutický přístup, pokud vůbec některý, se prokáže být efektivním či jestli může být terapie na léčbu Alzheimera efektivní také v prevenci jejího započetí. Jedna strategie, založená na výzkumu, užívajícím typ Alzheimera v myši, zahrnuje odstranění A-bety tím, že se pacientův imunitní systém přiměje k tomu, aby vyvíjel protilátky, které by se na ni speciálně zaměřovaly. Několik laboratoří ukázalo, že když protilátky změní způsob produkce A-bety v mozcích očkovaných myší, počet senilních plaků prudce klesne, což přináší značné zlepšení poznávacích funkcí zvířat. Tyto výsledky dávají naději, že může být použit podobný přístup, využívající imunitní odpovědi, na zastavení rozvoje Alzheimera u lidí- a zmírnění některých jeho existujících symptomů – tím, že se postižené nervové buňky (ne však mrtvé) vzpamatují z toxických následků A-bety. Bohužel, terapie na odstranění kmenových buněk podobné zlepšení nejspíš nepřinese. Narozdíl od, řekněme, Parkinsonovy choroby, postihuje Alzheimer mnoho různých typů nervových buněk v mnoha různých částech mozku, což způsobuje, že je velmi obtížné zorganizovat jejich koordinované odstranění a znovu spojení. Navíc to, že odstraníme ztracené buňky neobnoví ztracenou paměť ani poznávací schopnosti. A dokud není zastavena nadprodukce A-bety, nové buňky jsou nakonec také zničeny. Jiné terapeutické strategie jsou slibnější, protože se zaměřují na A-betu ještě předtím, než může zničit nervové buňky. Jedna z těchto potenciálních léčebných praktik používá to, co trefně nazýváme řetězoví ničitelé amyloidu- sloučeniny určené k prevenci toho, aby se A-beta insinuovala do toxických vláken, jejichž nárůst nakonec způsobí dysfunkci nervových buněk a následnou smrt. Druhý, radikálnější přístup se zaměřuje na produkci samotného A-peptidu a to tím, že zpomalí dva APP enzymy, zvané beta-sekretáze a gama-sekretáze, z nichž se skládá. Některé sloučeniny, kterým se přičítá schopnost zpomalení gama-sekretáze, vstoupí do klinických řízení v té samé době jako vakcína imunitní odpovědi testovaná na myši. Doteď však nedisponujeme dostatkem důkazů o tom, kterou z těchto potenciálních léčebných praktik zvýhodnit před druhou. Hlavní výhodou utlumení produkce gama-sekretáze či beta-sekretáze je, že se může uskutečňovat pomocí podaných léků, což umožňuje doktorům naordinovat pacientovi individuálně potřebnou dávku a přerušit léčbu, pokud se objeví toxické vedlejší účinky. Na druhé straně je možné, že adekvátní utlumení enzymu bude vyžadovat denní aplikaci léků – zřejmý problém pro pacienta, jehož paměť byla poškozena klinickou demencí způsobenou Alzheimerovou nemocí. Očkování zase umožňuje normální průběh imunizace následovaný periodickými (ročními, půlročními, atd.) revakcinacemi. To je činí vhodným jak pro dementní pacienty, tak pro dlouhodobou preventivní léčbu pro individuální pacienty, kteří mají projevy symptomů nemoci před sebou. Ale tyto výhody mohou být vyváženy rizikem, že dlouhodobé očkování může v kombinaci s lidským proteinem u některých pacientů vyvolat autoimunitní nemoc. Toto riziko by mohlo být zredukováno podáváním hotových protilátek, které by útočily na A-betu - postup, jež může být užitečný především u starších lidí, jejichž imunitní systém často dostává jen slabých odpovědí. Pokud se některá z těchto léčebných metod prokáže jako efektivní a relativně netoxická, kdy by měla být použita? V ideálním případě by měla být aplikována v raném stadiu Alzheimerovy choroby, kdy již byly detektovány biochemické abnormality, ale ještě neměly šanci způsobit značnou škodu nervovým buňkám. Vysoké riziko u individuálních osob, opodstatněné přítomností zděděných genetických determinantů by mohlo být vhodně léčeno v průběhu dospělosti. Bohužel však ve všech, kromě méně než 5%, případech Alzheimera (u kterých je silný rozpoznatelný determinant), je momentálně nemožné jednoznačně určit, u koho se nemoc v následujících několika letech projeví. To znamená, že vědecký výzkum může, paradoxně, předběhnout sám sebe. Jakkoli vyvíjené léčebné metody – ať už imunitní odpovědi či chemické protokoly - splní svůj příslib, nemohou být plošně a efektivně aplikovány, pokud chybí spolehlivé testy na stanovení rané, předklinické formy Alzheimerovy choroby.