Kdyby ryby mohly křičet

PRINCETON – V dětství mě otec brával na procházky, které často vedly podél řeky nebo mořského břehu. Míjeli jsme rybáře, kteří někdy právě vytahovali vlasce se vzpouzejícími se rybami na háčku. Jednou jsem byl svědkem, jak jistý muž vytáhl z kbelíku malou rybku a zaživa ji napíchl na háček, aby ji použil jako návnadu.

Když nás cesta jindy zavedla k poklidnému potoku, viděl jsem, jak u něj sedí jakýsi muž, sleduje vlasec a zdánlivě žije v míru s okolním světem, zatímco vedle něj se již ulovené ryby bezmocně mrskají a lapají po dechu. Otec mi tehdy řekl, že nedokáže pochopit, jak si někdo může užívat odpoledne strávené taháním ryb z vody a ponecháváním je napospas pomalé smrti.

Tyto vzpomínky z dětství mě znovu zaplavily, když jsem četl text s názvem Na moři se dějí horší věci: blaho ryb ulovených v divoké přírodě (Worse things happen at sea: the welfare of wild-caught fish), což je průlomová zpráva zveřejněná minulý měsíc na serveru fishcount.org.uk. Ve většině světa se akceptuje, že je-li třeba zabíjet zvířata na jídlo, měla by se zabíjet bez utrpení. Regulace upravující porážky všeobecně vyžadují, aby byla zvířata před smrtí bleskurychle omráčena, případně aby smrt nastala okamžitě nebo v případě rituálních porážek co nejrychleji, jak to umožňuje náboženská doktrína.

We hope you're enjoying Project Syndicate.

To continue reading, subscribe now.

Subscribe

Get unlimited access to PS premium content, including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, On Point, the Big Picture, the PS Archive, and our annual year-ahead magazine.

http://prosyn.org/FThE254/cs;

Cookies and Privacy

We use cookies to improve your experience on our website. To find out more, read our updated cookie policy and privacy policy.