Kdyby ryby mohly křičet

PRINCETON – V dětství mě otec brával na procházky, které často vedly podél řeky nebo mořského břehu. Míjeli jsme rybáře, kteří někdy právě vytahovali vlasce se vzpouzejícími se rybami na háčku. Jednou jsem byl svědkem, jak jistý muž vytáhl z kbelíku malou rybku a zaživa ji napíchl na háček, aby ji použil jako návnadu.

Když nás cesta jindy zavedla k poklidnému potoku, viděl jsem, jak u něj sedí jakýsi muž, sleduje vlasec a zdánlivě žije v míru s okolním světem, zatímco vedle něj se již ulovené ryby bezmocně mrskají a lapají po dechu. Otec mi tehdy řekl, že nedokáže pochopit, jak si někdo může užívat odpoledne strávené taháním ryb z vody a ponecháváním je napospas pomalé smrti.

Tyto vzpomínky z dětství mě znovu zaplavily, když jsem četl text s názvem Na moři se dějí horší věci: blaho ryb ulovených v divoké přírodě (Worse things happen at sea: the welfare of wild-caught fish), což je průlomová zpráva zveřejněná minulý měsíc na serveru fishcount.org.uk. Ve většině světa se akceptuje, že je-li třeba zabíjet zvířata na jídlo, měla by se zabíjet bez utrpení. Regulace upravující porážky všeobecně vyžadují, aby byla zvířata před smrtí bleskurychle omráčena, případně aby smrt nastala okamžitě nebo v případě rituálních porážek co nejrychleji, jak to umožňuje náboženská doktrína.

To continue reading, please log in or enter your email address.

To access our archive, please log in or register now and read two articles from our archive every month for free. For unlimited access to our archive, as well as to the unrivaled analysis of PS On Point, subscribe now.

required

By proceeding, you agree to our Terms of Service and Privacy Policy, which describes the personal data we collect and how we use it.

Log in

http://prosyn.org/FThE254/cs;

Cookies and Privacy

We use cookies to improve your experience on our website. To find out more, read our updated cookie policy and privacy policy.