9

Éra megaprojektů

WASHINGTON, DC – Zdá se, že vstupujeme do nové éry megaprojektů, kdy státy – zejména pak členové skupiny G-20 – mobilizují soukromý sektor, aby masivně investoval do mnohamilionových (ne-li do mnohamiliardových či mnohabilionových) infrastrukturálních iniciativ, jako jsou ropovody a plynovody, přehrady, vodní a elektrárenské systémy nebo silniční sítě.

Výdaje na megaprojekty už dnes činí přibližně 6-9 bilionů dolarů ročně, což je zhruba 8% globálního HDP, takže jde o „největší investiční boom v lidských dějinách“. A geopolitika, honba za hospodářským růstem, obsazování nových trhů a hledání přírodních zdrojů čerpají do rozsáhlých infrastrukturálních projektů další prostředky. Zdá se však, že vedoucí světoví představitelé a věřitelé jsou si na vrcholu této potenciálně bezprecedentní exploze podobných projektů pramálo vědomi nákladných zkušeností z dřívějška.

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

Jistě, investice do infrastruktury mohou sloužit skutečným potřebám a pomáhat uspokojit očekávaný vzestup poptávky po potravinách, vodě a energii. Nebude-li se však exploze megaprojektů pečlivě usměrňovat a řídit, pak bude toto úsilí pravděpodobně kontraproduktivní a trvale neudržitelné. Bez demokratických kontrolních mechanismů mohou investoři privatizovat zisky a socializovat ztráty nebo tvrdošíjně volit uhlíkově intenzivní či jinak ekologicky a společensky škodlivé přístupy.

Tak předně je zde otázka efektivity nákladů. Místo aby státy postupovaly podle filozofie „co je malé, to je milé“ nebo naopak „čím větší, tím lepší“, musí budovat infrastrukturu v odpovídajícím měřítku, jež bude vyhovovat jejich záměrům.

Bent Flyvbjerg, profesor Oxfordské univerzity specializovaný na řízení a plánování programů, zkoumal údaje za 70 let a dospěl k závěru, že existuje „železný zákon megaprojektů“: téměř bez výjimky „překračují znovu a znovu rozpočet i termíny“. Zároveň pro ně platí zákon „přežit�� nejslabšího“, kdy se namísto nejlepších projektů realizují nejhorší.

K tomuto riziku se přidává skutečnost, že za megaprojekty stojí do značné míry geopolitika – nikoliv pečlivá ekonomická analýza. V letech 2000 až 2014, kdy se globální HDP více než zdvojnásobil na hodnotu 75 bilionů dolarů, klesl podíl států skupiny G-7 na světové ekonomice z 65% na 45%. Zatímco se mezinárodní aréna této nové rovnováze přizpůsobuje, začaly se Spojené státy obávat, že jejich hegemonii naruší noví hráči a instituce, jako je Asijská infrastrukturální investiční banka, v jejímž čele stojí Číňané. V reakci na to instituce vedené Západem, například Světová banka či Asijská rozvojová banka, agresivně rozšiřují své infrastrukturální investiční operace a otevřeně volají po změně paradigmatu.

Také skupina G-20 urychluje start megaprojektů v naději, že do roku 2018 zvýší globální růstová tempa nejméně o 2%. OECD odhaduje, že do roku 2030 bude zapotřebí infrastruktura za dalších 70 bilionů dolarů – to odpovídá průměrným výdajům lehce přesahujícím částku 4,5 bilionu dolarů ročně. Pro srovnání: na splnění cílů trvale udržitelného rozvoje by byly podle odhadu zapotřebí 2-3 biliony dolarů. Přitom je zjevné, že megaprojekty mají vysoký potenciál k plýtvání, korupci a hromadění neudržitelných veřejných dluhů.

Druhým problémem, který je třeba brát v úvahu, jsou planetární hranice. V dopise adresovaném letos v březnu G-20 varovala skupina vědců, ekologů a tvůrců veřejného mínění, že navyšování investic do megaprojektů je spojeno s rizikem nezvratných a katastrofálních škod na životním prostředí. „Už dnes každoročně spotřebováváme zdroje překračující jedenapůlkrát možnosti planety,“ vysvětlili autoři. „Rozhodnutí o infrastruktuře je třeba dělat tak, aby tuto situaci zmírňovala, nikoliv zhoršovala.“

Rovněž Mezivládní panel pro změny klimatu varuje, že „infrastrukturální výstavbu a produkty s dlouhou životností, které zabetonovávají společnosti na dráze intenzivních emisí skleníkových plynů, možná bude obtížné nebo velmi nákladné měnit.“ A skupina G-20 stanovila pro seznam „vysněných megaprojektů“, jejž každá členská země předloží na listopadovém summitu v Turecku, jen málo společenských, ekologických či klimatických kritérií.

Třetím potenciálním problémem megaprojektů je jejich závislost na partnerstvích veřejného a soukromého sektoru. V rámci obnoveného důrazu na investice ve velkém měřítku zahájili Světová banka, Mezinárodní měnový fond a další multilaterální věřitelé úsilí o přestavbu systému rozvojových financí mimo jiné vytvořením nových tříd aktiv společenské a hospodářské infrastruktury s cílem přilákat soukromé investice. „Potřebujeme využít bilionů dolarů držených institucionálními investory… a nasměrovat tato aktiva do projektů,“ uvedl prezident Skupiny Světové banky Jim Yong Kim.

Instituce doufají, že využitím veřejných peněz k vykompenzování rizika přilákají dlouhodobé institucionální investory – včetně vzájemných fondů, pojišťoven, penzijních fondů a suverénních fondů –, kteří dohromady kontrolují aktiva v odhadované výši 93 bilionů dolarů. Chovají totiž naději, že využití této obrovské zásobárny kapitálu jim umožní rozšířit infrastrukturu a transformovat rozvojové finance dříve nepředstavitelnými způsoby.

Problém je v tom, že u partnerství veřejného a soukromého sektoru se vyžaduje konkurenceschopný investiční výnos. V důsledku toho se podle výzkumných pracovníků z London School of Economics „nepokládají za vhodný nástroj pro projekty [informačních technologií] ani tam, kde společenské zájmy omezují uživatelské poplatky, které by mohly učinit takový projekt zajímavým pro soukromý sektor“. Soukromí investoři se snaží udržet návratnost svých investic prostřednictvím garantovaných příjmových toků a zajištěním, aby zákony a regulace (včetně ekologických a sociálních požadavků) neomezovaly jejich profit. Hrozí riziko, že honba za ziskem podkopá veřejný přínos.

Fake news or real views Learn More

A konečně platí, že pravidla upravující dlouhodobé investice nezohledňují efektivně dlouhodobá ekologická a společenská rizika, jak zdůrazňují odbory i Ekologický program OSN. Hromadění infrastrukturálních investic v portfoliích nebo zařazování rozvojových sektorů do tříd aktiv by mohlo v masivním měřítku privatizovat zisky a socializovat ztráty. Tato dynamika může zvyšovat míru nerovnosti a podkopávat demokracii vzhledem k nedostatku pák, které mohou mít vlády – natožpak občané – na institucionální investory. Obchodní pravidla a dohody obecně řečeno tyto problémy zhoršují, protože nadřazují zájmy investorů nad zájmy obyčejných občanů.

Pokud se toto tíhnutí k megaprojektům ponechá bez kontroly, pak hrozí, že – slovy autorů dopisu skupině G-20 – „silně rozšíří nebezpečnou vizi“. Je kriticky důležité, abychom zajistili, že jakákoliv transformace rozvojových financí bude probíhat způsobem, jenž bude respektovat lidská práva a chránit zeměkouli.