1

Ebola a poté

WASHINGTON, DC – Spojené státy americké a Evropa předvedly velmi přehnanou reakci na několik izolovaných případů Eboly na jejich hranicích. Tyto panické reakce však nejsou pouze zbytečné. Tím, že porušují základní vědecké principy, se vzpírají základnímu etickému kritériu pro povinnou akci ve prospěch veřejného zdraví. A co se týká otázky ochrany obyvatel před virem Ebola, nemluvě o zabránění podobným globálním zdravotním krizím v budoucnosti, mohou být tyto reakce snadno kontraproduktivní.

Nejnehoráznější příklad přehnané reakce se objevil ve Spojených státech, kde prvotní odpověď znamenala častější testování turistů cestujících z Guiney, Libérie a Sierra Leone. Co je ale horší, některé státy zavedly povinnou karanténu v délce 21 dnů pro dobrovolné zdravotníky vracející se do Spojených státu z Ebolou zasažených zemí. Naštěstí však silný politický odpor rychle přiměl některé guvernéry k tomu, aby podmínky karantény zmírnily.

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

Je na čase, aby si rozvinuté země uvědomily, že nejlepší cestou jak ochránit obyvatele před virem Ebola je zabránit jeho šíření v západní Africe. To vyžaduje především trvalou “prudkou reakci“ na Ebolu ve třech nejvíce zasažených zemích. Taková reakce musí být podpořena adekvátním (a to značným) financováním, zajištěním specializovaných lékařů, sester a místních zdravotníků a v neposlední řadě také lokálním zlepšením diagnostických možností, samotné léčby, pátrání po zdroji a izolace nakažených.

Není času na zbyt. Nouze o smělé vedení již příliš dlouho oddalovala efektivní mezinárodní reakci na prudké šíření Eboly a v důsledku tak drasticky navýšila náklady této krizové situace.

Kromě zamezení šíření Eboly musí mezinárodní společenství zúročit lekci, kterou mu tato krize udělila, pro potenciální zdravotní rizika v budoucnosti. Je třeba vytvořit koncept spolehlivé reakce, která zdůrazní včasnou, ráznou a na důkazech založenou akci. Za tímto účelem by měly vzniknout klíčové iniciativy.

Za prvé, Světová zdravotnická organizace by se měla zavázat k vytvoření nouzového pohotovostního fondu, který by mohl být využit na prudké navýšení kapacit v momentě, kdy bude situace klasifikována jako “ohrožení veřejného zdraví mezinárodního významu“. Kdyby byly v době rozvoje výskytu Eboly takové finance k zahájení masivní reakce dostupné, měla by WHO zásadní podnět k včasnému vyhlášení mezinárodní pohotovosti.

Pravdou je, že přezkumná komise WHO již v roce 2011 doporučovala vytvoření takového fondu a to ve výši nejméně 100 milionů dolarů. I přes to, že by tato částka odpovídající 0,5% mezinárodní zdravotní pomoci byla velmi snadno dostupná, nepodařilo se WHO fond založit. Pošetilost tohoto rozhodnutí je nyní až bolestivě zřejmá, protože nyní by fond měl být znatelně větší a to až do částky 500 milionů USD.

Druhým pilířem efektivní krizové strategie je pohotovostní rezerva pracovní síly, založená WHO ve spolupráci s národními vládami. Skládala by se z dobře vycvičených zdravotníků, kteří by byli schopni rychlého nasazení v prostředí s omezenými prostředky. To by umožnilo zemím se slabým systémem zdravotní péče, které díky tomu snadno podléhají vypuknutí nákaz, aby prostřednictvím potřebných lidských zdrojů dostaly zdravotní krizi rychle pod kontrolu.

Takováto opatření samozřejmě nezbavují státy odpovědnosti za ochranu obyvatelstva a posílení systému zdravotní péče. Proto by byl posledním a nejpodstatnějším krokem směrem k zabránění budoucím globálním zdravotním krizím vznik mezinárodního fondu zdravotní péče, který by podpořil národní snahy o vytvoření kapacit pro jak efektivní reakci v krizích, tak zajištění komplexní zdravotní péče v dobách klidu. Takový fond by byl součástí rámce Regulací mezinárodního zdraví, které byly přijaty v roce 2005, a pomohl by na cestě k celosvětové zdravotní péči, stojící na principu práva všech lidí na ochranu zdraví.

Od vlád by se také očekávalo, že adekvátně alokují domácí finanční zdroje, aby dosáhly těchto cílů. Příkladem jsou představitelé afrických zemí, kteří jsou vázáni slibem k prohlášení z Abuji, kde se zavazují přidělit nejméně 15% národního rozpočtu zdravotnímu sektoru. Nicméně, pro nízkopříjmové země by byl pokrok směrem k silnému systému zdravotní péče v podstatě nemožný bez podpory z udržitelného mezinárodního fondu.

Vzhledem k tomu, že by vytvoření takového fondu vyžadovalo miliardové dolarové investice právě v nízkopříjmových zemích, jeví se společenská mobilizace jako klíčová pro vyvolání politické podpory. V tomto smyslu by mohla jako užitečný model sloužit globální reakce na AIDS, která byla uspíšena Prezidentským krizovým plánem proti AIDS a Světovým fondem boje proti AIDS, TBC a malárii.

Nad rámec zajištění silného systému zdravotní péče budou muset vlády vytvořit systémy odpovědnosti k poskytnutí zdravotní péče obyvatelstvu. To zahrnuje spravedlivou a transparentní správu zdrojů, protikorupční ochrany, pomůcky k monitoringu pokroku, zapojení občanské společnosti a odpovědnost za selhání.

Fake news or real views Learn More

Aby se dosáhlo těchto cílů, tlačí mezinárodní společenství k přijetí Rámcové úmluvy o globálním zdraví, která se zaměřuje na podporu "dobrého vládnutí pro zdraví" na místních, národních a globálních úrovních. Úmluva by vycházela z práva na ochranu zdraví a poskytovala by směrnice pro alokaci zdrojů a další povinnosti.

Epidemie Eboly v západní Africe by nás měla inspirovat ke korekci kurzu našeho směřování v mezinárodní zdravotní politice a posílit potřebu prostředků rychlé reakce a také silné zdravotní infrastruktury. Založení směrnic pro škálovatelné a udržitelné financování se jeví jako moudrá a dostupná investice, taková, která je v zájmu všech. Byla by to humanitární pomoc, která by zajistila obrovský přínos všude ve světě – teď i v budoucnosti.