3

Boj o hranici chudoby

WASHINGTON, DC – Jako univerzitní profesor a později hlavní ekonomický poradce indické vlády jsem byl dlouhou dobu spokojeným uživatelem dat Světové banky o globální chudobě, sledoval jsem trendy a analyzoval vzorce vývoje napříč zeměmi. Zřídka jsem se pozastavil a přemýšlel, jak se tato čísla vypočítávají. Pak jsem před třemi lety přišel jako hlavní ekonom do Světové banky. Bylo to, jako by zákazníka, který si spokojeně objedná oběd v oblíbené restauraci, znenadání požádali, aby šel do kuchyně a pokrm si uvařil.

Působit v oblasti měření chudoby je pro Světovou banku nelehký úkol. Pokud chudoby ubývá, kritici nás obviňují, že se chceme vychloubat úspěchem. Pokud jí přibývá, říkají, že si zajišťujeme důvod pro další působení. A pokud se nemění, vyslechneme si, že se snažíme vyhnout se těmto dvěma obviněním.

Erdogan

Whither Turkey?

Sinan Ülgen engages the views of Carl Bildt, Dani Rodrik, Marietje Schaake, and others on the future of one of the world’s most strategically important countries in the aftermath of July’s failed coup.

Na vědomí, že uslyšíte kritiku, ať je výsledek jakýkoli, je naštěstí cosi osvobozujícího. Přesto když se náš tým letos pustil do sestavování definice globální hranice chudoby (a tedy jejího rozsahu), byl jsem si palčivě vědom pobídky k opatrnosti od letošního laureáta Nobelovy ceny za ekonomii Anguse Deatona: „Nejsem si jistý, jestli je moudré, aby se Světová banka tomuto projektu tolik poddávala.“

Jeho narážce jsem rozuměl: Výpočet letošní chudoby byl obzvlášť významný. V roce 2011 byly vypočteny nové parity kupní síly (PPP, které v zásadě odhadují, kolik si toho v různých zemích můžete koupit za jeden americký dolar) a od roku 2014 jsou čísla k dispozici. To byl jeden důvod k provedení inventury toho, jak upravíme globální hranici chudoby, odhadneme nové míry chudoby a publikujeme je v naší zprávě Global Monitoring Report, zveřejněné v říjnu.

Druhým důvodem je to, že OSN začlenila vykořenění chronické chudoby do svých nových Cílů udržitelného rozvoje. To znamená, že naše rozhodnutí, kde hranice chudoby leží, pravděpodobně neovlivní jen úsilí Světové banky, ale také rozvojovou agendu OSN a všech zemí po celém světě. Je zřejmé, že když jsme se prokousávali čísly, měli jsme obzvláštní a zneklidňující zodpovědnost.

Naším prvním úkolem bylo podívat se, jak byla globální hranice chudoby stanovena dříve. Když byly v roce 2005 odhadnuty parity kupní síly v předchozím kole, použitá metoda spočívala v tom, že se vzaly národní hranice chudoby v 15 nejchudších zemích, vypočetl se průměr a ten se považoval za globální hranici. Tak vznikla globální hranice chudoby ve výši 1,25 dolaru. Uvažovalo se tak, že za chudého se považuje každý, jehož denní spotřeba korigovaná dle PPP nedosahuje 1,25 dolaru.

Vhodnost této metody byla zpochybněna – i já jsem měl určité výhrady. V jistém smyslu však není až tak důležité, kde se hranice v prvním roce narýsuje. Jelikož neexistuje jednotná definice chudoby, podstatné je stanovit hranici v rozumné výši a pak ji zachovávat stále stejnou ve smyslu reálných (inflačně očištěných) hodnot, abychom v průběhu času dokázali sledovat výkon světa a jednotlivých zemí.

Někteří kritici tvrdí, že hranice chudoby z roku 2005 ve výši 1,25 dolaru byla příliš nízká. Znepokojovat by je však mělo to, že v roce 2011 žilo pod touto hranicí zhruba 14,5 % světové populace – tedy každý sedmý člověk. Vzhledem k tomu, že už jsme si dali za cíl skoncovat s krajní, chronickou chudobou do roku 2030, naše první rozhodnutí bylo ponechat měřítko pro určování chudoby konstantní.

Jelikož mezi oběma koly počítání PPP, v letech 2005 a 2011, došlo k inflaci, museli jsme nominální hranici chudoby pochopitelně zvýšit, aby reálná hranice zůstala konstantní. Udělat něco takového pro celý svět ale není ani zdaleka snadné. Inflaci které země bychom měli použít?

Provedli jsme dva experimenty: prvním bylo korigovat hranice chudoby 15 zemí použitých v roce 2005, pomocí příslušných měr inflace, a pak udělat průměr; druhým bylo udělat totéž u 101 zemí, pro něž jsme měli nezbytná data. Tyto metody dospěly k hranici chudoby ve výši 1,88, respektive 1,90 dolaru.

Možný byl ale ještě třetí přístup: zvýšit hranici chudoby pomocí nových indexů PPP, aby zůstal beze změn rozsah globální chudoby (PPP nepochybně vypovídá o paritě napříč zeměmi a neměla by měnit absolutní hladinu globální chudoby). Toto cvičení – které začínalo vypadat jako prapodivné postavení planet – dospělo k hranici chudoby těsně nad 1,90 dolaru. Stručně řečeno, omezíme-li se na jedno desetinné místo, všechny tři metody dospěly k 1,9 dolaru. A právě tuto hranici jsme si osvojili.

Nebudeme mít vždy to štěstí, abychom mohli použít různé metody, a přesto dospěli k prakticky totožné hranici. Chudoba by se navíc měla posuzovat podle mnoha měřítek, nejen penězi: důležitá je očekávaná délka dožití, dosažené vzdělání, zdraví a různá další kritérií lidského „fungování a schopností“ (jak je nazývá Amartya Sen). Abychom se s těmito problémy v budoucnu vypořádali a rozšířili výzkum chudoby prováděný Světovou bankou, založili jsme 24člennou Komisi pro sledování globální chudoby, jíž předsedá Sir Tony Atkinson z London School of Economics a oxfordské Nuffield College. Příští rok na jaře předloží svou zprávu.

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

Měření chudoby přitahuje pozornost politiků i akademických výzkumníků – a dostalo se nám jí požehnaně z obou stran. Politiku chudoby jsme brali v potaz, ale odolali jsme politickému lobbingu. Zohlednili jsme návrhy výzkumníků, ale použili jsme vlastní úsudek. Jeden vědec neoblomně trval na tom, že hranice chudoby by měla být 1,9149 dolaru. Rozhodl jsem, že poslední tři číslice jsou poněkud přehnané.

Z angličtiny přeložil David Daduč